Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 243/2000Nález ÚS ze dne 04.10.2000Účast obhájce při vyšetřovacích úkonech

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkprocesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 142/20 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.243.2000
Datum podání17.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.13, § 55, § 56, § 97, § 165 odst.2, § 101, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 243/2000 ze dne 4. 10. 2000

N 142/20 SbNU 25

Účast obhájce při vyšetřovacích úkonech

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Senát Ústavního soudu

rozhodl po ústním jednání ve věci

ústavní stížnosti navrhovatele P. K., zastoupeného JUDr. P. E.,

advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1.

2000, sp. zn. 3 To 1038/99 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze

dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12 T 11/99, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Dne 17. 4. 2000 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze

dne 14. 4. 2000, jímž stěžovatel brojí proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1038/99, jakož

i proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, sp.

zn. 12 T 11/99.

Z důvodů níže uvedených má stěžovatel za to, že napadenými

rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené

základní právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na řádný

a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod, č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále

jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod, č. 209/1992 Sb. a č. 243/1998 Sb. (dále

jen "Úmluva").

I.

Stěžovateli bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne

25. 1. 2000, sp. zn. 3 To 1038/99 zamítnuto jeho odvolání proti

rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 12

T 11/99, jímž byl odsouzen s dalšími spoluobžalovanými pro trestný

čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961

Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.

zák."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou

let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice

s ostrahou.

Uvedeného trestného činu se měl podle skutkových zjištění

prvostupňového soudu dopustit tím, že na přelomu června a července

1998 v Ostravě, po předchozím násilí společně se

spoluobžalovanými, přinutili poškozeného R. S. k nastoupení do

osobního vozidla, kterým odjeli na různá místa za účelem tím, aby

poškozený sehnal od známých peníze na úhradu dluhu, který měl vůči

jednomu ze spoluobžalovaných.

V ústavní stížnosti se vytýká, že přípravné řízení i řízení

před soudy obou stupňů trpí závažnými vadami.

V dané věci bylo vyšetřovatelem sděleno obvinění nejprve

spoluobviněným stěžovatele v červenci 1998, poté byly provedeny

výslechy poškozeného a svědků. Následně, po prostudování spisu,

při skončení vyšetřování bylo dne 14. 10. 1998 sděleno obvinění

stěžovateli.

Přestože stěžovatelův obhájce svým přípisem ze dne 10. 11.

1998 požádal vyšetřovatele, aby byl podle § 165 odst. 2 zákona č.

141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "tr. ř."), uvědomován o termínech provádění

úkonů v přípravném řízení, neboť se jich hodlal účastnit, nebyly

v soudním spise založeny doklady prokazující, že obhájce byl

o výsleších konkrétních svědků uvědomen. Z protokolů o těchto

úkonech se podává, že se jich obhájce stěžovatele nezúčastnil.

Ústavní stížnost dále namítá výslech jedné ze svědkyň (J. K.)

tzv. mimo hlavní líčení, tzn. způsobem trestním řádem neupraveným,

jakož i vady v protokolaci výpovědí dalších svědků u hlavního

líčení, spočívající v tom, že soud se omezil jen na odkazy na

jejich výpovědi z přípravného řízení, tedy údajně v rozporu s §

55 odst. 3 tr. ř. Přitom šlo o svědky, vyslechnuté ještě před

sdělením obvinění stěžovateli. Soud proto pochybil, jestliže se na

takovéto důkazy odvolával ve svém rozsudku [§ 164 odst. 1a § 55

odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Rovněž se vytýká obecnému soudu zhodnocení výpovědi

poškozeného a jeho konfrontace s ostatními spoluobviněnými

v neprospěch stěžovatele, přestože tyto důkazy byly v přípravném

řízení provedeny neprocesním způsobem. Stěžovatel také vytýká

neprovedení jím navrhovaného důkazu vyšetření duševního stavu

poškozeného (§ 118 tr. ř.).

Ústavní stížnost konečně zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí

obecného soudu nebylo dostatečně odůvodněno, jak ukládá § 125 tr.

ř.

Porušením trestního řádu ve výše uvedených směrech byla podle

názoru stěžovatele dotčena jeho práva na soudní a jinou právní

ochranu a právo na řádný a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36

odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto navrhuje, aby

Ústavní soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů, uvedená

v úvodní části tohoto rozhodnutí, zrušil.

Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníků

a vedlejších účastníků.

Předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě, jakožto

zástupce účastníka, nesouhlasí s názorem, jenž je podstatou podané

ústavní stížnosti.

V podrobném svém vyjádření k ústavní stížnosti reaguje

konkrétně na jednotlivé výtky navrhovatele a tyto vyvrací.

Přisvědčuje argumentaci ústavní stížnosti stran dvou výslechů

svědkyň, z nichž jeden byl proveden před sdělením obvinění

stěžovateli a jeden mimo hlavní líčení. Dodává ovšem, že protokol

o první výpovědi byl v hlavním líčení přečten se souhlasem

stěžovatele, a že výslechu druhé svědkyně se zúčastnili obhájci

všech spoluobviněných, včetně jednoho z nich osobně, jakož

i státní zástupce; i protokol o této výpovědi byl následně

u hlavního líčení přečten, se souhlasem stěžovatele. Své

stanovisko zástupce účastníka uzavírá konstatováním, že podanou

ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou.

Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, coby zástupce

dalšího účastníka, se rovněž velice detailně vyjadřuje

k jednotlivým námitkám ústavní stížnosti, které nepovažuje za

důvodné. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastníci, tzn. Okresní státní zastupitelství

v Ostravě, Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jakož

i poškozený, využili práva, které jim dává § 28 odst. 2 zákona,

a svého procesního postavení se vzdali.

II.

Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými

dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle § 42 odst. 3

zákona vyžádal, zejména vyšetřovací a soudní spis (ČVS:

MVV-421/557-98, sp. zn. 12 T 11/99) a dospěl k následujícím

závěrům.

Podaná ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel předně namítá, že poté, co bylo sděleno obvinění

nejdříve jeho spoluobviněným a provedeny výslechy poškozeného

i dalších svědků, obvinění z uvedeného trestného činu jemu

samotnému sdělil vyšetřovatel dne 14. 10. 1998, tedy ".teprve po

prostudování spisu při skončení vyšetřování."

Z vyžádaného vyšetřovacího spisu Ústavní soud zjistil, že se

tak stalo po prostudování spisu spoluobviněnými stěžovatele (č.l.

95-97), přičemž až po tomto okamžiku následovaly úkony trestního

stíhání vedeného proti stěžovateli, včetně prostudování spisu jeho

obhájcem a ostatními spoluobviněnými (č.l. 100-137).

Stěžovatelův ustanovený obhájce svým přípisem ze dne 10. 11.

1998 požádal příslušný městský úřad vyšetřování, aby v souladu

s § 165 odst. 2 tr. ř. byl vyrozumíván o všech úkonech, u kterých

má právo být přítomen (č.l. 103). V té návaznosti ústavní stížnost

namítá, že nejsou v soudním spise založeny doklady, které by

prokazovaly, že obhájce stěžovatele byl uvědoměn o výsleších

následujících svědků a svědkyň: 10. 11. 1998 (sv. D. K.), 11. 11.

1998 (sv. H. Z.), 18. 11. 1998 (sv. L. L.), 7. 12. 1998 (sv. E.

V.) a 28. 12. 1998 (sv. R. S.).

Obsah vyšetřovacího spisu dokládá, že po datu 10. 11. 1998

byl jmenovaný obhájce vyrozuměn v případě výslechu L. L. (záznam

v protokole na č.l. 114). Stran termínu výslechu D. K. je vzhledem

k datu jejího výslechu vyrozumění bezpředmětné; pokud jde o svědky

zbývající, není ve spise žádný doklad o vyrozumění obhájce

o termínu jejich výslechu. Žádného z uvedených výslechů

v přípravném řízení se obhájce neúčastnil.

V této souvislosti není ovšem bez významu, že výslechu E. V.

se obhájce zúčastnil následně v průběhu hlavního líčení dne 23.

6. 1999, kde měl možnost vznést připomínky či námitky a neučinil

tak (č.l. 301-302). Stran výslechu svědkyně H. Z. zůstává

skutečností, že jejího výslechu v přípravném řízení se obhájce

stěžovatele nezúčastnil; protokol o tomto výslechu však byl se

souhlasem stěžovatele přečten rovněž u hlavního líčení dne 23. 6.

1999, a to bez následných jeho připomínek, to vše za přítomnosti

obhájce stěžovatele (č.l. 300, 307-308). Pokud jde o poškozeného

R. S., ten byl následně po 28. 12. 1998 vyslýchán u hlavního

líčení dne 21. 4. 1999. Stalo se tak za přítomnosti stěžovatele

a jeho obhájce. Stěžovatel k této výpovědi poznamenal, že svědek

si obžalované stále plete a jak může uvádět to, co uvedl. Obhájce

stěžovatele svědka pouze vyzval k tomu, aby popsal jednoho ze

spoluobžalovaných stěžovatele.

Vůči důkazům výslechy svědků E. V., L. L., P. B., M. L. a D.

K. ústavní stížnost namítá, že při protokolaci jejich výpovědí

v hlavním líčení soud postupoval tak, že citoval pouze označení

čísel listů, na nichž se protokoly z přípravného řízení nacházely,

myšleno zřejmě bez doplnění ve smyslu § 55 odst. 3 tr. ř.

Vyžádané spisy naopak dokumentují, že citované ustanovení

trestního řádu u svědků E. V., L. L. a D. K. respektováno bylo

(č.l. 301, 302, 397).

V případě zbývajících dvou svědků šlo v hlavním líčení dne

23. 6. 1999 o jejich první výslechy, takže postup podle § 55 odst.

3 tr. ř. byl z povahy věci vyloučen.

S výjimkou výslechu svědkyně E. V., ve všech ostatních

případech neměl stěžovatel po provedeném výslechu žádné

připomínky; u jmenované svědkyně v protokole o hlavním líčení

záznam o postupu soudu podle § 214 tr. ř. přinejmenším chybí,

tudíž i příslušné vyjádření stěžovatele k výpovědi této svědkyně.

Žádný z uvedených svědků nebyl již ani ve stadiu přípravného

řízení trestního vyslechnut před datem 14. 10. 1998, tzn. před

sdělením obvinění z trestného činu vydírání stěžovateli.

Je pravdou, jak tvrdí ústavní stížnost, že výpovědi svědkyň

P. M. a H. Z. byly v hlavním líčení dne 23. 6. 1999 čteny.

Z přiložených spisů však plyne, že se tak stalo se souhlasem

stěžovatele a bez následných jeho připomínek k nim, za přítomnosti

jeho obhájce. Skutečností zůstává, a v tom je třeba dát ústavní

stížnosti za pravdu, že čtená výpověď svědkyně P. M. byla

protokolována před sdělením obvinění stěžovateli, tj. 3. 9. 1998.

Ústavní stížnost dále napadá důkaz svědeckou výpovědí J. K.,

kterou jmenovaná učinila dne 29. 9. 1999, mimo hlavní líčení, před

předsedkyní senátu, za přítomnosti zástupce okresního státního

zastupitelství, obhájců všech čtyř obžalovaných, tedy

i stěžovatele, jakož i jednoho z obžalovaných osobně. Stalo se tak

poté, co se k hlavnímu líčení uvedeného dne nedostavili přísedící

a hlavní líčení muselo být proto odročeno. Předmětná výpověď pak

byla přečtena za souhlasu všech procesních stran, tzn.

i stěžovatele v hlavním líčení, které se konalo následujícího dne

(30. 9. 1999); ze strany stěžovatele k ní nebylo žádných

připomínek. Podobně tomu bylo i s protokolem o výpovědi svědkyně

J. K. ze dne 3. 9. 1998, tj. z doby před sdělením obvinění

stěžovateli. Ten byl přečten rovněž v hlavním líčení dne 30. 9.

1999, za stejných podmínek a okolností, jako výpověď téže svědkyně

z 29. 9. 1999. I zde byl přítomen obhájce stěžovatele (č.l. 396).

Dílčím způsobem shrnuto: ze svědeckých důkazů, provedených

v rozporu s trestním řádem, tzn. výslechem svědků konaným před

sdělením obvinění stěžovateli, se jednalo o dva případy. K důkazu

přečtením protokolu o výpovědi svědkyně P. M. v hlavním líčení

stěžovatel připomínky neměl. Stejně tomu bylo v případě čtení

protokolu o výpovědi svědkyně J. K. Je to i logické, neboť zejména

svědkyně naposledy jmenovaná vypovídala ve prospěch všech

spoluobžalovaných, tedy i stěžovatele. Stěžovatel, ač tu možnost

měl, nezákonnost obou důkazů nenamítal. V důsledku toho, byť by

šlo o porušení zákona, nejde o pochybení, jež by dosahovalo do

ústavní roviny.

Výslech svědka "mimo hlavní líčení" je obecnými soudy

praktikován zpravidla tehdy, je-li nutno hlavní líčení, k němuž se

tento svědek řádně dostavil, z určitých důvodů odročit.V zájmu

procesní ekonomie se přítomný svědek proto vyslechne, ovšem mimo

zákonem výslovně stanovenou formu stadia trestního řízení, tj.

mimo hlavní líčení. Soud si tak procesně zajistí důkaz, který

zpravidla provede přečtením protokolu o něm v průběhu

následujícího odročeného hlavního líčení, chce-li k němu při

rozhodnutí ve věci přihlížet.

Z hlediska trestního řádu nejde o institut výslovně upravený

v oddíle 4., hlavy 13.

Podle názoru Ústavního soudu je ovšem možné při hledání

právní opory pro takovýto výslech a jeho užití podpůrně vycházet

jednak z obecných ustanovení o úkonech trestního řízení (Hl. 3.,

Hl. 5., oddíl 2., tr. ř.), jednak ze speciálního ustanovení § 211

odst. 1 tr. ř.

Z obecného pohledu musí být takovýto výslech protokolárně

podchycen ve smyslu § 55 a § 56 tr. ř. a musí proběhnout

v souladu s ustanoveními § 97 a násl. tr. ř. Z č.l. 393 až č.l.

395 soudního spisu vyplývá, že výslech svědkyně J. K. takto:

stanoveným požadavkům zákona odpovídal.

Z pohledu zvláštního ustanovení § 211 odst. 1 tr. ř. se

předně vyžaduje jako podmínka čtení protokolu o takovém výslechu,

aby soud nepokládal osobní výslech za nutný. Standardní výkladové

prameny tuto negativní podmínku blíže nespecifikují. Osobní

výslech nebude podle názoru Ústavního soudu zpravidla nutný zřejmě

v těch případech, kdy vzhledem k předmětu výslechu, jakož

i k osobě vyslýchané, lze připustit konkrétně výjimku ze zásady

ústnosti v hlavním líčení, aniž by to bylo na úkor zjišťování

skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Samozřejmou

podmínkou upuštění od osobního výslechu svědka před soudem

zůstává, že předchozí výslech byl proveden způsobem odpovídajícím

trestnímu řádu.

Z konkrétních okolností případu, kdy svědkyně J. K. cestovala

k ostravskému soudu z Jihlavy, se dá usuzovat na procesně

ekonomické důvody, které vedly obecný soud k výše uvedenému

procesnímu postupu. Hlavní líčení dne 29. 9. 1999 muselo být

odročeno, neboť se nedostavili přísedící a nebyli předvedeni

spoluobžalovaní, včetně stěžovatele.

Z faktu, že výslech jmenované svědkyně proběhl v souladu se

zákonem, včetně protokolace výpovědi takto získané, jakož

i z obsahu výpovědi samotné, mu patrně vyplynula možnost netrvat

na osobním výslechu následujícího dne v hlavním líčení (30. 9.

1999). Pokud pak státní zástupce a obhájce stěžovatele souhlasili

nejen se samotným výslechem mimo hlavní líčení, nýbrž

i s přečtením protokolu o něm v následujícím hlavním líčení,

naplnila se tak další podmínka vyžadovaná v § 211 odst. 1 tr. ř.

Je nutné však dodat, opíral-li obecný soud přečtení protokolu

o předmětné svědecké výpovědi o § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.,

nepostupoval správně, protože zde stanovené předpoklady naplněny

nebyly. Jak již ale uvedeno, splněny byly předpoklady dané v §

211 odst. 1 tr. ř.

Výše popsaný a právně zhodnocený procesní postup obecného

soudu, viděný skrze požadavky čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst.

2 Listiny, podle nichž státní, tedy i trestní moc lze uplatňovat

jen v případech, v mezích a způsoby, stanovenými zákonem, zmíněnou

ústavní rovinu nijak neporušuje. Absence speciální právní úpravy

výslechu svědka "mimo hlavní líčení", je-li podpůrně kompenzována

úpravou obecnou, nehrozí tím, že takovýto postup bude nutně

neústavní. Jen pro úplnost se poznamenává, že připravená novela

trestního řádu zvláštní úpravu provádění procesních úkonů mimo

hlavní líčení předpokládá.

Není také porušením práva na veřejné projednání věci ve

spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jestliže

se výpověď svědka v hlavním líčení přečte, byl-li jeho výslech

proveden způsobem odpovídajícím zákonu a jestliže soud nepokládá

osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím

souhlasí (podobně též I. ÚS 32/95, in: ÚS sv. 5, s. 331).

Ústavní stížnost dále konstatuje nedostatečnou procesní váhu

výslechů svědka R. S., pokud se o ně prvostupňový soud opíral ve

svém rozhodnutí a citoval z protokolů o nich, pořízených 2. 7.

1998 a 5. 10. 1998. V obou případech šlo o úkony z doby před

sdělením obvinění stěžovateli. Tatáž stížnost však pomlčela o tom,

že jmenovaný svědek byl dodatečně vyslechnut dne 28. 12. 1998, kde

se vyjádřil konkrétně k jednání stěžovatele (č.l. 110) a následně

podrobně vyslechnut v hlavním líčení dne 21. 4. 1999, jehož se

zúčastnil jak stěžovatel, tak i jeho obhájce (č.l. 242), i když

samotný výslech svědka poškozeného proběhl ve smyslu § 209 odst.

1 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaných, tedy i stěžovatele. Po jeho

skončení stěžovatel využil svého práva, daného mu § 209 odst.

1 a § 214 tr. ř.a namítal, že svědek si obžalované stále plete.

V tomtéž hlavním líčení soud četl výpověď svědka z 2. 7. 1998,

kdeo osobě stěžovatele konkrétní zmínka nebyla, to na rozdíl od

dodatku k této výpovědi ze dne 5. 10. 1998; ke zprocesnění obou

těchto výpovědí vůči stěžovateli pak došlo již při výslechu dne

28. 12. 1998 (č.l. 110 p.v.).

Vytýkaný nedostatek procesní povahy byl podle názoru

Ústavního soudu zhojen tím, že poškozený svědek vypovídal po

sdělení obvinění stěžovateli jednak 28. 12. 1998, jednak v celém

rozsahu ve zmíněném hlavním líčení, a to za situace, kdy

stěžovatel a jeho obhájce měli možnost se k jeho výpovědi v tomto

líčení vyjádřit.

Ústavní soud též ze spisu zjistil, že stěžovatel nebyl

v průběhu celého trestního řízení s osobou poškozeného svědka

R. S. nikdy konfrontován ani neproběhla rekognice osoby

stěžovatele poškozeným. To na rozdíl od ostatních

spoluobžalovaných, pokud jde o konfrontace. Z protokolů

o zmíněných konfrontacích, které byly čteny též v hlavním líčení

dne 21. 4. 1999 (č.l. 247) se podává, že svědek o stěžovateli

nejprve hovořil jako o jednom ze čtyř mužů, přítomných

v inkriminovaný čas. Při poslední konfrontaci uvedl i jeho jméno

(č.l. 73); stalo se tak však až poté, co stěžovatele pojmenovali

dva spoluobžalovaní, konfrontovaní se svědkem, kteří tak potvrdili

jen přítomnost stěžovatele na místě činu.

Pojmenovat jednotlivé obžalované, jmenovitě stěžovatele, jak

ho k tomu vyzvala předsedkyně senátu, svědek v průběhu zmíněného

hlavního líčení nedokázal (č.l. 250). Pouze ve své výpovědi

tvrdil, že zleva vedle něj v autě stěžovatel seděl a že jeden

z obviněných mu hrozil tím, že ten, co sedí z jeho levé strany

"...ti dá takovou." (č.l. 245).

Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvého stupně se ovšem

podává, že závěry stran viny stěžovatele se o příslušné protokoly

o konfrontacích poškozeného s ostatními spoluodsouzenými

neopíraly. Totéž platí i o rozhodnutí soudu odvolacího. V tomto

směru tedy tvrzení, obsažená v ústavní stížnosti neodpovídají

skutečnosti.

Stěžovatel také namítá nedostatečnost odůvodnění, na základě

kterého obecný soud odmítl jeho návrh na zkoumání duševního stavu

svědka poškozeného R. S., v souvislosti s hodnocením jeho

věrohodnosti.

Důvody, které k tomuto kroku prvostupňový soud vedly, opíral

o další dokazování listinnými důkazy, jež směřovaly k prověření

věrohodnosti poškozeného jako svědka. V tomto směru obecný soud

vycházel z opisu rejstříku trestů, který byl bez záznamu (č.l.

265), stejně tak z čisté evidence přestupků (zpráva o pověsti

z místa bydliště, č.l. 276), ze zjištění, že se poškozený

v minulosti psychiatricky nikdy neléčil, jakož i z toho, že ani

před soudem nevystupoval tak, že by tento měl pochyby o jeho

zdravotním stavu po této stránce. Proto návrhu na zmíněný důkaz

vyhověno nebylo a námitka ústavní stížnosti v tomto směru je proto

věcně nedůvodná.

Kromě toho se důvodnost zamítnutí návrhu na doplnění

dokazování znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie

a psychologie, opírala též o další svědecké výpovědi (P. B., M.

L., D. K.), které výpověď svědka poškozeného potvrzují. Nemělo by

tu tedy stát tvrzení stěžovatele (obžalovaného) proti tvrzení

osamoceného svědka (poškozeného), jehož věrohodnost by bylo nutno

podle názoru stěžovatele navíc podepřít požadovaným znaleckým

posudkem.

Ústavní soud v té souvislosti zvažoval, zda se v případě

jmenovaných svědků nejedná ve vztahu k poškozenému a k předmětu

dokazování samotnému o svědectví odvozené, tzv. "z druhé ruky,

z doslechu". Tato námitka totiž zazněla v odvolání stěžovatele

(č.l. 470) s tím, že takovíto svědkové nemohou vnést jasno do

situace, kdy tu stojí od samého počátku trestního stíhání tvrzení

stěžovatele (obžalovaného, svou vinu popírajícího) proti tvrzení

svědka (poškozeného, který obžalovaného usvědčuje); jde o to, že

odvozené svědectví jen potvrzuje, že původní svědek (poškozený)

něco tvrdil, a nikoliv to, že jím tvrzené skutečnosti opravdu

nastaly nebo nenastaly. Má-li se za situace "tvrzení proti

tvrzení" soud přiklonit k jednomu z nich, musí k tomu mít

argumenty. V důsledku toho má povinnost provádět další dokazování.

Nepovede-li to k odstranění důvodných pochybností stran skutkového

stavu věci, který soud potřebuje pro své rozhodnutí o vině,

a které jsou důsledkem protichůdných tvrzení, musí respektovat

zásadu in dubio pro reo.

V trestní věci stěžovatele uvedení svědkové průběžně popsali,

jak se odehrávala trestná činnost vůči poškozenému, tedy to, co

jim o ní poškozený sám sdělil. Nikdo z nich přímo nevnímal fakta,

jež by spadala do předmětu dokazování trestného činu vydírání,

tedy žádné násilí na poškozeném, žádné výhrůžky apod.

Proti sobě tu tedy stála na jedné straně výpověď stěžovatele,

jakož i dalších jeho spoluobžalovaných, a dvou odvozených

a nepřímých svědkyň (P. M. a J. K., čl. 393), popírajících, resp.

potvrzujících popíranou vinu obžalovaných, na straně druhé výpověď

svědka (poškozeného), jakož i jeho tvrzení podporujících svědků

dalších.

Ti naposledy zmínění byli v postavení svědků nejen

odvozených, nýbrž zároveň i svědků nepřímých, to ve vztahu

k samotnému předmětu dokazování. Jako svědkové původní a přímí

vypovídali pouze o tom, že poškozený sháněl peníze, či určitou

osobu, od níž si chtěl půjčit, že byl rozrušený, vystrašený apod.,

že to, co jim tvrdil, tedy že je vydírán, se mohlo stát.

Ústavní soud si v té souvislosti položil otázku, zda za

situace, kdy obecný soud věrohodnost poškozeného opřel o výše

uvedené další, zejm. listinné důkazy, a tudíž odmítl návrh

stěžovatele na dokazování znalcem, bylo vůbec nutné jeho

věrohodnost navíc "podepírat" výpověďmi jiných svědků, ovšem jen

odvozených (to ve vztahu k osobě poškozeného) a nepřímých (to ve

vztahu k předmětu dokazování). Odpověď zní: nutné to nebylo

a pokud se tak stalo, šlo o důkazy čistě podpůrné s nimiž jako

jedinými důkazy otázka viny, či neviny stěžovatele ani nestála,

ani nepadala; proto nebyla ve hře ani trestněprocesní teorií

vypracovaná pravidla nakládání s nepřímými důkazy (Musil, J.

a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 1. vyd.,

Praha, C. H. Beck 1999, s. 246.).

Základní důkazní problém, tj. "tvrzení proti tvrzení",

vyřešil obecný soud s odvoláním na další důkazy, na základě nichž

nejen že důvodně zamítl návrh na dokazování znalcem, nýbrž stejně

oprávněně se přiklonil k výpovědi poškozeného svědka, při svém

rozhodnutí o vině stěžovatele, jakožto k důkazu přímému

a stěžejnímu.

Ústavní stížnost konečně vytýká okresnímu soudu porušení §

125 tr. ř., pokud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku odkazoval na

výpovědi svědků z přípravného řízení, které nebyly provedeny vůči

stěžovateli řádným procesním postupem. V tom spatřuje

nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, tedy postup v rozporu

s citovaným ustanovením trestního řádu.

Z výše provedeného rozboru se ovšem podává, že námitka tato

se týká svědeckých výpovědí, kde, jak již uvedeno, nevyužil

stěžovatel reálné možnosti napadat procesní vady těchto úkonů

přímo u hlavního líčení, popř. ani při prostudování spisu, jehož

se vůbec nezúčastnil, ač řádně vyrozuměn (č.l. 137); koneckonců

neučinil tak ani ve svém odvolání.

III.

Pokud ústavní stížnost namítala porušení Listiny v jejím čl.

36 odst. 1, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jež zaručují podle

názoru stěžovatele právo na spravedlivý proces, nelze jí

přisvědčit. Ústavní soud v postupu obecných soudů nezjistil žádná

pochybení, jež by dosahovala do ústavní roviny, vymezené

citovanými ustanoveními.

Na základě provedeného rozboru (část II. odůvodnění tohoto

nálezu) dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost

je nutno v celém rozsahu podle § 82 odst. 1 zákona zamítnout.

IV.

Vzhledem k tomu, že právní zástupce stěžovatele vzal

v průběhu ústního jednání návrh na náhradu nákladů zastoupení

stěžovatele podle § 83 odst. 1 zákona zpět, nebylo o něm dále

rozhodováno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2

zákona).

V Brně dne 4. října 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru