Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2429/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříksprávní orgán
Výkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2429.11.1
Datum podání16.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 103 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2429/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem Masarykova 649/82, 312 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 Afs 82/2010 - 155 ze dne 2. června 2011, a rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 30 Ca 103/2008 - 78 ze dne 30. dubna 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces, konkrétně pak právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu, které ve svém čl. 36 garantuje Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny.

Je přesvědčen, že postupem soudů ve správním soudnictví došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv tím, že tyto soudy při svém rozhodování vůbec "nereflektovaly" otázku přiměřenosti správním orgánem zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí, čímž nezasáhly "proti rozhodnutí správce daně korekčně tak, aby výkon vymožení daňového nedoplatku (...) nebyl pro stěžovatele likvidační", ač ji stěžovatel v řízení před soudy obou stupňů vznášel. V tomto přístupu soudů spatřuje stěžovatel porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Krom toho uvádí, že v důsledku nepřiměřeného výkonu rozhodnutí v rámci daňového práva došlo k "excesu co do zde konkrétně zvoleného způsobu daňové exekuce", který dle něj vedl k zásahu do "práva na soukromí a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny", když prý v rámci principu proporcionality bylo třeba užít jiné alternativy (srážky z důchodu, nikoli exekuce na obydlí) a dát jí přednost před vybraným způsobem výkonu rozhodnutí (bod V. ústavní stížnosti).

Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z příslušné spisové dokumentace Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel správní žalobou, podanou u Krajského soudu v Plzni, domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, č. j. 5573/08-1500-403103 ze dne 20. 6. 2008, a rozhodnutí (exekučního příkazu) Finančního úřadu v Plzni, č. j. 137013/08/138941/3145 ze dne 31. 3. 2008, přičemž argumentoval tím, že prvoinstanční správní akt byl vydán "na základě křivého obvinění", že stěžovatel správci daně nezaplatil daň z převodu nemovitostí ve výši 29.518,- Kč, kterou prý uhradil. Po právní stránce napadl stěžovatel výše uvedená správní rozhodnutí v tom, že dle jeho názoru byla v rozporu s celou řadou zákonů obyčejných i ústavních, přičemž ve správní žalobě uvedl konkrétní ustanovení, s nimiž měla být rozhodnutí v kolizi. Krajský soud v Plzni, který v právní věci stěžovatele rozhodoval v prvním stupni, neshledal žalobu důvodnou. Poukázal jednak na rozporuplnost některých žalobních námitek stěžovatele, jednak na to, že "konglomerát námitek" týkající se údajného rozporu naříkaných správních aktů s právními předpisy různých úrovní představuje blíže nespecifikovaná fakta, kdy tyto námitky jsou pouhým výčtem jejich ustanovení, aniž by z nich bylo patrno, které jednání správního orgánu jejich porušení způsobilo. Stěžovatel následně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který napadený rozsudek přezkoumal v intencích ustanovení §§ 102 - 110 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jsa vázán rozsahem a důvody, které zde stěžovatel uplatnil. Nejvyšší správní soud provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a po zvážení stížnostních námitek i vyjádření a tvrzení protistrany shledal, že napadený rozsudek není nezákonný, a proto kasační stížnost zamítl. Ve svém odůvodnění Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že většina stěžovatelových námitek "nedosahuje kvality stížního důvodu ve smyslu ust. § 103 odst. 1 s. ř. s." Poté stěžovatel podal proti oběma soudním rozhodnutím ústavní stížnost.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na prvém místě považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že ve světle čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen "Ústava"), je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Tuto skutečnost odráží i ustálená judikatura Ústavního soudu (viz kupř. IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.). Do rozhodovací činnosti obecných, resp. správních soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Ústavní soud je proto "pouze" oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s rozhodováním o právech a povinnostech stěžovatele, v tomto případě o jeho veřejných subjektivních povinnostech, byly dodrženy ústavní limity, totiž zda nedošlo k porušení základního práva nebo svobody nad rámec kautel článku 4 Listiny.

Domnívá-li se pak stěžovatel, že svojí argumentací spočívající v tvrzení, že "není pravdou, že nezaplatil nedoplatek na dani, když k dané situaci nedošlo subjektivně zvolným nezaplacením, ale nemožností zaplatit proto, že stěžovatel neměl finanční prostředky na zaplacení", před správními soudy neuspěl, "pročež nezbývá, než se s ochranu svých ústavních práv obrátit na Ústavní soud", je třeba říci, že se v takovém případě jedná o skutkové tvrzení, o skutkovou okolnost, kterou s ohledem na důvody uvedené v předchozím odstavci není možné úspěšně namítat v ústavním soudnictví, neboť postrádá svůj původ v ústavním právu. Skutečnost, že stěžovatel s touto argumentací u správních soudů neuspěl, sama o sobě bez dalšího nesvědčí o porušení práva na spravedlivý proces, které nelze vykládat jako právo nebo dokonce jako nárok na úspěch takového tvrzení v řízení před soudy nebo jinými orgány.

Stručná ústavní stížnost dále stojí na tvrzení, že správní soudy se měly dopustit porušení stěžovatelova práva na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny tím, že nikterak nezohlednily údajné tvrzení stěžovatele o nepřiměřenosti správním orgánem zvoleného způsobu výkonu rozhodnutí, resp. se s ním dostatečně nevypořádaly. Přitom právě otázka přiměřenosti výkonu rozhodnutí z pohledu volby jeho způsobu měla být v řízení před správními soudy klíčová.

Ze spisu, jakož i napadených soudních rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatel takovou žalobní námitku v prvním stupni vůbec neuplatnil, když jeho argumentace implikuje toliko jím tvrzený rozpor prováděné exekuce s ustanoveními rozličných právních předpisů, ovšem prostý jak konkrétních skutečností (souvislostí), tak i samotné otázky přiměřenosti. Naopak žalovaná strana absenci této žalobní námitky ze strany stěžovatele vyzdvihla ve svém vyjádření k žalobě, byť zde hovoří o "vhodnosti" zvoleného způsobu exekuce. Otázku nepřiměřenosti sice stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, ale pouze v obecné poloze bez jakékoli návaznosti na vlastní způsob výkonu rozhodnutí. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pak zcela zřejmé, proč taková výtka nemůže obstát. Krom toho i vzpomínaný rozsudek Krajského soudu v Plzni se v dostatečné míře zabýval otázkou provedení výkonu rozhodnutí vydáním exekučního příkazu na prodej nemovitostí v posuzovaném případě.

Tvrdí-li právní zástupce stěžovatele, že tento princip (přiměřenosti) je v jeho podáních zachycen v expresívních vyjádřeních, a tudíž je třeba jej "odfiltrovat od emotivních prohlášení", žádá Ústavní soud, aby za stěžovatele fakticky domýšlel, co přesně stížností sleduje, resp. co v kterém podání měl na mysli. Takový postup by však byl v příkrém rozporu nejen s povahou řízení o ústavních stížnostech, ale především se základními zásadami, na nichž spočívají všechna právní řízení v demokratickém právním státě, zvláště pak se zásadou rovnosti účastníků. Je na tom, kdo se domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv, aby zřetelně a jednoznačně vymezil hranice přezkumu a ukázal, v čem konkrétně spatřuje porušení svých práv a svobod.

Pokud jde o druhé stěžovatelovo tvrzení stran porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, k němuž mělo dojít právě nepřiměřenou formou exekuce, jest k tomu poznamenat, že toto ustanovení Listiny nedopadá na ochranu před neoprávněným výkonem rozhodnutí, nýbrž chrání zmíněné hodnoty proti zásahům zcela jiného druhu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru