Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2428/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Bezdůvodné obohacení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2428.15.1
Datum podání07.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2428/15 ze dne 15. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Občanské sdružení Jírovcova ulice, se sídlem Jírovcova 87, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 37, České Budějovice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2015, č. j. 19 Co 832/2015-558, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem k odvolání žalovaného (R. Hlavica) změnil původně vyhovující výrok I. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2015, č. j. 15 EC 51/2012-529, tak, že žalobu stěžovatele, jíž se po žalovaném domáhal zaplacení dlužné částky (z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého z neuhrazení doplatku na vyúčtování za plnění spojená s užíváním bytu jedním ze spoluvlastníků bytového domu) ve výši 13.665,19 Kč s příslušenstvím, zamítl. Dále pak krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

3. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku neztotožnil s právními závěry okresního soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení žalobou uplatňované pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, kdy se podle ustanovení § 107 odst. 1, 2 občanského zákoníku z roku 1964 právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil; nejpozději však za 3 roky ode dne, kdy k němu došlo, resp. za 10 let, jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení. Krajský soud zdůraznil, že v této věci již rozhodoval podruhé, když nejdříve v usnesení ze dne 24. 9. 2014, č. j. 19 Co 1739/2014-455, konstatoval, že stěžovatel se aktivně legitimovaným k podání žaloby, směřující proti žalovanému, který není členem stěžovatele, stal až dne 24. 4. 2013, kdy předložil soudu smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi ním a jednotlivými spoluvlastníky bytového domu. Do té doby tak na straně žalovaného mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení pouze ve vztahu k jednotlivým spoluvlastníkům domu, nikoliv ve vztahu ke stěžovateli, který pouze spravoval peníze spoluvlastníků domu a hradil z nich faktury dodavatelům služeb. "(Stěžovatel) sice podal žalobu k soudu již dne 14. 2. 2012, ale v té době pohledávku vůči žalovanému neměl, nebyl aktivně legitimován, stal se aktivně legitimovaným v tomto sporu až 24. 4. 2013, kdy předložil soudu smlouvy o postoupení jednotlivých pohledávek spoluvlastníků domu, tak že u soudu byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn tím, kdo ho měl až 24. 4. 2013."

4. Z uvedeného tak krajský soud dovodil, že "pokud bezdůvodné obohacení spočívá v tom, jak tvrdil (stěžovatel), že ostatní spoluvlastníci domu, resp. (stěžovatel v průběhu roku 2010) plnil za žalovaného to, co měl plnit sám, potom skutečně bezdůvodné obohacení vznikalo tím, že zaplacením jednotlivých faktur dodavatelům služeb platili ostatní spoluvlastníci domu částečně i za žalovaného. Pokud jde o částky, které byly takto uhrazeny do 24. 4. 2010, jsou promlčeny v důsledku uplynutí objektivní promlčecí tříleté doby ke dni 24. 4. 2013, kdy se stal v řízení aktivně legitimovaným (stěžovatel) a kdy tudíž byl nárok uplatněn u soudu." Pokud jde o částky, které byly takto uhrazeny za žalovaného ostatními spoluvlastníky domu, resp. stěžovatelem z peněz spoluvlastníků domu v období od 25. 4. 2010 do konce roku 2010, zde krajský soud konstatoval, že tříletá objektivní promlčecí lhůta sice ještě neuplynula, nicméně k promlčení nároku z titulu bezdůvodného obohacení v daném případě došlo v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní lhůty, která začíná běžet od té doby, kdy se dověděl oprávněný, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Krajský soud se v tomto ohledu neztotožnil s názorem okresního soudu, že promlčecí lhůta začala běžet od 4. 10. 2011, kdy se konalo jednání členů stěžovatele a spoluvlastníků, neboť "k bezdůvodnému obohacení žalovaného nedošlo až provedením vyúčtování a vyčíslením nedoplatku, ale k bezdůvodnému obohacení docházelo již v průběhu roku 2010, a to vždy zaplacením příslušných faktur dodavatelům služeb a energií z peněz, které jednotliví spoluvlastníci domu zasílali (stěžovateli)." S ohledem na skutečnost, že spoluvlastníci domu, resp. stěžovatel již v průběhu roku 2010 měli k dispozici veškeré listinné podklady (smlouvy o dodávce energií a provedení služeb s jednotlivými dodavateli, faktury těchto dodavatelů na úhradu příslušných záloh v každém jednotlivém období roku 2010, listiny týkající se úhrady těchto faktur i výpisy z účtu banky o tom, kolik měsíčně platí na zálohách žalovaný), dle krajského soudu "věděli, komu vzniká bezdůvodné obohacení a v jaké výši. Nejpozději tak začala běžet subjektivní promlčecí lhůta u posledních zaplacených faktur v lednu 2011 (za rok 2010) a tato subjektivní promlčecí lhůta, která je dvouletá, tudíž uplynula v lednu 2013." Stěžovatel svoji pohledávku uplatnil u soudu až dne 24. 4. 2013, kdy se předložením smluv o postoupení pohledávek stal ve sporu aktivně legitimovaným, tudíž "po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty."

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem krajského soudu ve vztahu k posouzení důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení nesouhlasí a ve své argumentaci, kterou obdobným způsobem předestřel již ve svém vyjádření k odvolání žalovaného, podrobně polemizuje s konkrétními důvody a skutkovými závěry krajského soudu, na jejichž základě zamítl žalobu stěžovatele z důvodu promlčení jím uplatněného nároku vůči žalovanému, vzniklého z titulu bezdůvodného obohacení.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odvolání žalovaného), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil soud prvního stupně v řízení o stěžovatelem podané žalobě, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, kterou, jak sám v ústavní stížnosti zdůrazňuje, zčásti předestřel již v odvolacím řízení, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší.

8. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku řízení, když rozporuje právní závěr krajského soudu ohledně důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení u stěžovatelem uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím krajského soudu a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulovaný závěr krajského soudu ohledně důvodnosti žalovaným vznesené námitky promlčení stěžovatelem uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení z důvodu uplynutí lhůt předvídaných v ustanovení § 107 občanského zákoníku z roku 1964. Z odůvodnění napadeného rozsudku se totiž podává, že krajský soud (na rozdíl od okresního soudu) při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě, a to i s ohledem na specifický charakter stěžovatele (občanské sdružení, jehož náplní činnosti je správa domu) a jeho právních vztahů ke spoluvlastníkům domu, a dle názoru Ústavního soudu krajský soud postupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny.

9. Stěžovatel ostatně Ústavnímu soudu ani nepředložil žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, představuje spíše souhrn nesouhlasných námitek vůči právním závěrům krajského soudu, s nimiž se dosud neztotožnil, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další a poslední procesní prostředek, jak je zvrátit. Ostatně stěžovatel sám v ústavní stížnosti naznačuje, že za situace, kdy je dovolání k Nejvyššímu soudu s ohledem na hodnotu předmětu sporu ex lege nepřípustné [ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], mu "nezbývá jiná možnost, než podat ústavní stížnost."

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru