Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2427/13 #1Nález ÚS ze dne 11.03.2014K podmínkám zpětvzetí dovolání v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost... více
Věcný rejstříkObhájce
Dovolání
trestný čin/vražda
zpětvzetí návrhu
Doručování
Plná moc
obviněný
trestní řízení/proti uprchlému
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 32/72 SbNU 373
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2427.13.1
Datum vyhlášení25.03.2014
Datum podání07.08.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265g odst.2, § 265i odst.1 písm.c, § 265e odst.2, § 265d odst.1 písm.b

40/2009 Sb., § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné ustanovení plné moci udělené advokátovi (obhájci), podle kterého je advokát oprávněn využívat opravných prostředků a vzdávat se jich, nemůže nahradit výslovné prohlášení obviněného o zpětvzetí dovolání. Připuštění takového výkladu vede k popření povahy dispozice s dovoláním ze strany obviněného a je i v rozporu se samotným smyslem požadavku výslovného prohlášení zpětvzetí dovolání dle § 265g odst. 1 trestního řádu, jež v ústavněprávní rovině vede k porušení práva obviněného na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. V. rozhodl II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 11. 3. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 4 Tdo 482/2013-38 došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a dané rozhodnutí zrušil.

Narativní část

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí o odmítnutí dovolání, neboť v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu došlo k odepření projednání dovolání a rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání prostřednictvím svého zástupce, který je následně vzal zpět. Poté byl soudu prvního stupně zaslán přípis, ve kterém mu bylo sděleno, že právní zástupce spolu se stěžovatelem na zpětvzetí dovolání nadále netrvají a žádají o jeho řádné projednání. Nejvyšší soud však dovolání dle výše uvedeného ustanovení odmítl jako podané osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud v dané věci zejména konstatoval, že výslovné vyjádření obviněného o zpětvzetí dovolání nemůže být nahrazeno či jinak zaměněno obecným ustanovením plné moci udělené advokátovi (obhájci), na základě něhož je advokát oprávněn využívat opravných prostředků a současně se jich vzdávat. Ústavní soud proto odmítl závěr dovolacího soudu o tom, že „výslovné prohlášení“ lze v projednávaném případě dovodit ze samotného znění zpětvzetí dovolání a z textu plné moci. Zároveň Nejvyššímu soudu vytkl, že tímto rozhodnutím popřel svou dosavadní judikaturu v této otázce, z níž je zřejmý právě důraz na souhlas obviněného se zpětvzetím dovolání.

Ústavní soud také připomněl, že „obecné soudy nemohou rozhodovat na základě sice zdánlivě snadno se nabízejícího formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu“ [viz např. nález sp. zn. i. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29)]. V této souvislosti uvedl, že Nejvyšší soud v dané věci postupoval v rozporu s takto deklarovaným požadavkem, když bez dalšího rozhodl o nepřípustnosti dovolání z důvodu neodvolatelnosti zpětvzetí podání, aniž by jakkoli reflektoval okolnosti konkrétního případu.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Stanislav Balík. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2427/13 ze dne 11. 3. 2014

N 32/72 SbNU 373

K podmínkám zpětvzetí dovolání v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka - ze dne 11. března 2014 sp. zn. II. ÚS 2427/13 ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28/559, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 482/2013-38 ze dne 29. 5. 2013, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání jako podané osobou, která je znovu podala, přestože je předtím výslovně vzala zpět, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 482/2013-38 ze dne 29. 5. 2013 se ruší.

Odůvodnění:

I.

l. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel spatřuje porušení shora označeného základního práva zejména v neoprávněném rozhodnutí o odmítnutí dovolání, kdy v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále též "tr. ř.") došlo k odepření projednání dovolání a rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání bylo v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. podáno toliko jednou prostřednictvím jeho právního zástupce, tehdy advokáta Mgr. Richarda Langa, a sice dne 3. 5. 2012. Stěžovatel uvádí, že v důsledku počátku běhu nové dvouměsíční lhůty k podání dovolání od doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli nemohlo být prohlášení o zpětvzetí dovolání učiněné jeho zástupcem před tímto doručením vzato na vědomí. Stěžovatel dále tvrdí, že prostřednictvím reakce na výzvu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze využil možnosti nadále na zpětvzetí dovolání netrvat a žádat věcné projednání dovolání podaného dne 3. 5. 2012. Jestliže pak mělo být zpětvzetí dovolání stěžovatele bráno na vědomí, mělo tak být v souladu s ustanovením § 265g odst. 2 tr. ř. učiněno předsedkyní senátu Městského soudu v Praze, jakožto soudu prvního stupně, jelikož do dne zpětvzetí dovolání nebyla věc Nejvyššímu soudu postoupena. Ve spojitosti s tím stěžovatel polemizuje s příslušností Nejvyššího soudu o zpětvzetí dovolání rozhodovat a odmítnout je na neveřejném zasedání dle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.

II.

3. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 9/2011, z něhož, jakož i obsahu napadeného rozhodnutí zjistil následující skutečnosti.

4. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. 48 T 9/2011 uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy dle ustanovení § 140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let dle ustanovení § 140 odst. 2 trestního zákoníku, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 3 téhož předpisu zařazen do věznice s ostrahou. Dle ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil soud prvního stupně stěžovateli rovněž trest propadnutí věci, a sice samonabíjecí pistole spolu se zásobníkem a devatenácti náboji. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu poškozeným v souladu s ustanovením § 228 odst. 1 tr. ř.

5. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku městského soudu rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že je svým usnesením ze dne 25. ledna 2012 sp. zn. 8 To 5/2012 jako nedůvodné dle ustanovení § 256 tr. ř. zamítl. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 7. 11. 2012 [č. l. 493; datum doručení rozhodnutí soudu druhého stupně stěžovateli uváděné v předkládacích zprávách Nejvyššímu soudu na č. l. 663, 676 a 679 (kde je zaznamenán údaj 7. 9. 2012), z něhož posléze dovolací soud i vyšel (č. l. 677), je chybné, neboť zde došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v záměně římské číslice XI, označující měsíc doručení a nacházející se na příslušné doručence, na IX, přičemž z dalších údajů na doručence není pochyb o tom, že jde vskutku o měsíc listopad (viz razítko v části týkající se prohlášení doručujícího orgánu)] a jeho právnímu zástupci dne 21. 2. 2012 [č. l. 493; ani toto datum však není v předkládacích zprávách uvedeno správně (29. 2. 2012), neboť je advokát stěžovatele obdržel prostřednictvím datové schránky právě již dne 21. 2. 2012; soud tu patrně vycházel z doručenky vztahující se k zaslání dané písemnosti prostřednictvím doručujícího orgánu; tento rozdíl však nemá žádný vliv na procesní úkony stěžovatele, resp. jeho obhájce].

6. Dne 3. 5. 2012 podal stěžovatel proti shora uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání prostřednictvím svého právního zástupce Mgr. Richarda Langa (č. l. 518). Dovolání bylo následně tímto zástupcem výslovně vzato zpět dne 13. 9. 2012 (č. l. 601). Dne 23. 10. 2012 byl stěžovatel zatčen (č. l. 620) a dodán do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice v Brně, přičemž mu bylo doručeno shora uvedené usnesení odvolacího soudu. V návaznosti na to předsedkyně senátu městského soudu rozhodující v předmětné věci vyzvala právního zástupce stěžovatele ke sdělení, zda spolu se stěžovatelem nadále trvají na zpětvzetí dovolání učiněném dne 13. 9. 2012 (č. l. 628, resp. následující neočíslovaný list). Následně, 5. 11. 2012, byl prostřednictvím právního zástupce stěžovatele k městskému soudu podán přípis, jímž bylo soudu sděleno, že na zpětvzetí dovolání nadále právní zástupce spolu se stěžovatelem netrvají a žádají o řádné projednání dovolání podaného dne 3. 5. 2012 (č. l. 630).

7. Z přípisů Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2013 (č. l. 665) a 12. 4. 2013 (č. l. 677), jimiž reagoval na předkládací zprávy předsedkyně senátu Městského soudu v Praze, je patrné, že o dovolání rozhodoval až po jeho třetím předložení. Nejvyšší soud tak zohlednil skutečnost, že v případě prvních dvou předložení dovolání nebyl splněn předpoklad pro tento postup dle § 265h odst. 2 tr. ř., jelikož neuplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám. Při třetím předložení dovolání Nejvyšší soud přistoupil k jeho odmítnutí ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané osobou, která je znovu podala, když je předtím výslovně vzala zpět.

8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nezbytné trvat na tom, že úkon, jímž bylo podání vzato zpět, splňuje požadavek jednoznačné vůle oprávněné osoby s odkazem na generální plnou moc ze dne 10. 2. 2012 (založenou v předmětném spise na č. l. 501), jež osvědčuje právní vztah zastoupení mezi stěžovatelem a advokátem Mgr. Richardem Langem. Z předmětné plné moci dle dovolacího soudu výslovně plyne, že stěžovatel zmocnil advokáta k zastupování a výkonu veškerých úkonů, uplatňování opravných prostředků nebo námitek, jakož i ke vzdávání se jich. Na základě této plné moci odvodil Nejvyšší soud oprávnění právního zástupce stěžovatele nejen dovolání podat, ale také jej vzít zpět, a to bez zvláštního zmocnění. I když bylo dovolání opětovně podáno ve lhůtě dle § 265e tr. ř., není dle jeho názoru s ohledem na neodvolatelnost takto kvalifikovaného zpětvzetí, přijatelné.

III.

9. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Nejvyšší soud jako účastníka řízení a Nejvyšší státní zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřily k projednávané ústavní stížnosti.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 18. 9. 2013 k námitce stěžovatele, že předseda senátu Nejvyššího soudu neměl zákonem dané zmocnění rozhodnout o vzetí na vědomí zpětvzetí dovolání stěžovatele učiněné jeho obhájcem, uvedl, že takové rozhodnutí předseda senátu Nejvyššího soudu neučinil. K další námitce stěžovatele, že mu není známo, že by jím bylo znovu podáno dovolání, podotkl, že je-li po zpětvzetí dovolání učiněn další projev vůle svědčící o podání dovolání, odmítne jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., přičemž odkázal na komentář k trestnímu řádu (P. Šámal a kolektiv. Trestní řád: komentář. Nakladatelství C. H. Beck, 5. vydání, str. 2060, bod 3). K tomu dodal, že podání, kterým stěžovatel a jeho obhájce žádají, aby dovolání bylo projednáno a bylo o něm rozhodnuto, takovým projevem vůle bezesporu je. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

11. Nejvyšší státní zastupitelství na výzvu Ústavního soudu nezareagovalo, a proto ve vztahu k němu nastal stav předvídaný ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), s jehož důsledky bylo Nejvyšší státní zastupitelství v předmětné výzvě náležitě seznámeno, a Ústavní soud tak s ním jako vedlejším účastníkem dále nejednal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

12. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu již nezasílal k replice stěžovateli, poněvadž v nich v zásadě setrval na své argumentaci tak, jak ji vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Replika stěžovatele by tak za daných okolností nemohla splnit svůj smysl a účel. Současně nejde o situaci, kdy by na základě podaného vyjádření Ústavní soud dospěl k závěru svědčícímu v neprospěch stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4754/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 193/71 SbNU 301), bod 19].

IV.

13. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, Nejvyššího soudu, příslušný spisový materiál, jakož i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se přitom Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001 (N 53/21 SbNU 451) in fine, sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371) aj.].

15. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických právních států v materiálním pojetí, představuje významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. února 2007 (N 30/44 SbNU 349, 37/2007 Sb.), bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.

16. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele bez věcného projednání pro zpětvzetí a následné podání dovolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Tím zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Předně je třeba konstatovat, že v rámci trestního řízení se rozhodnutí odvolacího soudu doručuje, krom dalších subjektů trestního procesu, jak obviněnému, tak i jeho obhájci, a proto lhůta k podání dovolání počíná dle § 265e odst. 2 tr. ř. běžet od toho doručení, které bylo učiněno nejpozději. V posuzovaném případě bylo prostřednictvím právního zástupce stěžovatele rozhodnutí odvolacího soudu napadeno dovoláním dne 3. 5. 2012 a následně, 13. 9. 2012, bylo vzato zpět, pročež lhůta k podání dovolání počala běžet od doručení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli 7. 11. 2012. Ze znění ustanovení § 265g odst. 2 tr. ř. dále plyne, že zpětvzetí dovolání je způsobilé vyvolat účinky, jen není-li překážky, která by bránila vzít prohlášení o zpětvzetí dovolání na vědomí. Za takovou překážku je nezbytné označit rovněž "okolnost, že chybí výslovné vyjádření obviněného o zpětvzetí dovolání, bylo-li zpětvzetí učiněno jen obhájcem obviněného [dovolání podává vždy obviněný, proto ho také jen on sám může vzít zpět a obhájce je zde pouze prostředníkem - viz § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 věta první tr. ř.]" (Šámal, P. a kol. Trestní řád: komentář. 2. díl. § 157 až 314s. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 3232).

18. Rozhodující předsedkyně senátu Městského soudu v Praze tedy postupovala správně, pakliže zpětvzetí dovolání nevzala na vědomí ve smyslu výše citovaného ustanovení trestního řádu a právního zástupce stěžovatele Mgr. Langa vyzvala, aby doložil výslovné zmocnění ke zpětvzetí ze strany stěžovatele, neboť výslovné vyjádření stěžovatele zde evidentně schází (č. l. 608a; ačkoli termín "zmocnění" použitý předsedkyní senátu není striktně vzato správný, je nepochybné, co jeho prostřednictvím sledovala). Na tuto výzvu však zástupce stěžovatele nereagoval, přičemž teprve na další žádost předsedkyně senátu Městského soudu v Praze o sdělení, zda po zatčení stěžovatele a jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice v Brně, jakož i po doručení rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli trvá na zpětvzetí dovolání, obhájce sdělil, že na něm nadále spolu se stěžovatelem netrvá, a naopak žádají, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl. Sluší se rovněž připomenout, že proti stěžovateli bylo v době zpětvzetí dovolání, učiněného obhájcem 13. 9. 2012, trestní řízení vedeno jako proti uprchlému (srov. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 48 T 9/2011-605 ze dne 19. 9. 2012, jakož i následující evropský zatýkací rozkaz na č. l. 610); teprve dne 23. 10. 2012 byl stěžovatel zatčen a dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Tato skutečnost, ve spojení s vyjádřením stěžovatele, prezentovaným v ústavní stížnosti, o tom, že "v odůvodnění zpětvzetí nepravdivě, bez souhlasu stěžovatele, výslovně uvedl, že odsouzený nadále nemá zájem na projednání dovolání a rozhodnutí o něm", pak spíše svědčí pro závěr, že tehdejší obhájce stěžovatele jednal sám bez jeho vědomí, byť to samozřejmě nelze spolehlivě vyloučit. Nicméně zodpovězení této otázky nemá a ani nemůže mít vliv na fakt, že výslovné prohlášení v případě zmíněného zpětvzetí dovolání absentovalo.

19. K tomu je potřeba poznamenat, že výslovné vyjádření obviněného o zpětvzetí dovolání nemůže nahradit či jinak zaměnit ani obecné ustanovení plné moci udělené advokátovi (obhájci), podle kterého je advokát oprávněn využívat opravných prostředků a současně i vzdávat se jich, kterážto formulace byla zvolena i v případě vzpomínané plné moci ze dne 10. 2. 2012, poněvadž připuštění takového výkladu vede k popření povahy dispozice s dovoláním ze strany obviněného a je i v rozporu se samotným smyslem požadavku výslovného prohlášení zpětvzetí dovolání, jasně artikulovaným v ustanovení § 265g odst. 1 tr. ř. Je proto třeba odmítnout závěr dovolacíhosoudu o tom, že: "Co se týká ,výslovného prohlášení', dle názoru Nejvyššího soudu lze toto dovodit ze znění zpětvzetí dovolání a z textu plné moci ze dne 10. 2. 2012" (str. 4 napadeného rozhodnutí dovolacího soudu), neboť vede k nežádoucím konsekvencím nejen v rovině trestního řádu, ale též k nepřijatelným důsledkům v otázce ochrany práva na spravedlivý proces.

20. Nejvyššísoud současně svým rozhodnutím o dovolání popřel svoji dosavadní judikaturu, ze které je zřejmý právě důraz na výslovné prohlášení, resp. souhlas obviněného se zpětvzetím dovolání - srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 401/2013-16 ze dne 14. 5. 2013, v němž je akcentováno připojení výslovného prohlášení obviněného o zpětvzetí dovolání, a zejména pak usnesení téhož soudu č. j. 7 Tdo 527/2012-52 ze dne 12. 7. 2012, ve kterém Nejvyšší soud výslovně uvádí: "Poté, co věc byla dne 27. 4. 2012 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání, obviněná vzala podáním její obhájkyně, doručeným Nejvyššímu soudu dne 11. 6. 2012 (adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 4), dovolání zpět. Vzhledem k ustanovení § 265g odst. 1 tr. ř., které vyžaduje, aby dovolání vzala zpět výslovným prohlášením přímo osoba, která jej podala, a nikoliv pouze její obhájce, bylo na žádost předsedy senátu Nejvyššího soudu dne 11. 7. 2012 doručeno Nejvyššímu soudu výslovné prohlášení obviněné o zpětvzetí dovolání".

21. Ústavnísoud také již v minulosti deklaroval, že "obecné soudy nemohou rozhodovat na základě sice zdánlivě snadno se nabízejícího formalistického argumentu, ve skutečnosti však argumentu jsoucího v rozporu s obsahem spisu" [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2061/08 ze dne 7. 4. 2011 (N 63/61 SbNU 29), dostupný stejně jako další zde citovaná rozhodnutí v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz]. Nejvyšší soud v projednávané věci postupoval v rozporu s takto deklarovaným požadavkem, neboť bez dalšího rozhodl o nepřípustnosti dovolání z důvodu neodvolatelnosti zpětvzetí podání, aniž by jakkoli reflektoval shora popsané okolnosti tohoto konkrétního případu.

22. Protože se stěžovateli podařilo zpochybnit ústavní konformitu rozporovanéhosoudního rozhodnutí, Ústavní soud přistoupil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu k jeho zrušení. Při opětovném projednání a rozhodnutí v posuzované věci je Nejvyšší soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru