Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2425/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
rozhodčí nález
rozhodce
důkazní břemeno
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.2425.14.1
Datum podání18.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2425/14 ze dne 7. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Paroulka, zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, se sídlem Telečská 7, 586 01 Jihlava, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, č. j. 23 Cdo 817/2013-142, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 54 Co 462/2012-111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 54 Co 462/2012-111, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 21 C 123/2010-77, kterým byl zrušen rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jana Jonáše ze dne 4. března 2010, sp. zn. 7/2009, tak, že návrh na zrušení tohoto rozhodčího nálezu zamítl; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 4. března 2010 vydal rozhodce JUDr. Jan Jonáš rozhodčí nález sp. zn. 7/2009, kterým uložil žalobci (stěžovateli; v rámci rozhodčího řízení žalovanému; dále však jen "žalobce" nebo "stěžovatel") povinnost uhradit žalovanému (v rámci rozhodčího řízení žalobci; dále však jen "žalovaný") pohledávku ve výši 330.000 Kč, a to na základě žalovaným předloženého listinného důkazu "Dohody o rozhodčím řízení" (dále jen "Dohoda") ze dne 10. dubna 2008, v níž žalobce, jako dlužník, uznal co do důvodu i výše, že dluží žalovanému, jako věřiteli, z titulu půjčky poskytnuté dne 10. dubna 2008 výše uvedenou částku a zavazuje se ji vrátit nejpozději do 10. srpna 2008. V Dohodě bylo mezi účastníky zároveň dohodnuto, že případné spory mezi smluvními stranami budou rozhodovány jediným rozhodcem, a to JUDr. Janem Jonášem, kdy spor bude rozhodnut pouze na základě písemných podkladů předložených stranami, a to bez jednání, přičemž ústní jednání bude svoláno pouze v případě, bude-li to pro rozhodnutí sporu považovat rozhodce za nezbytné.

4. Soud prvního stupně, který se zabýval v prvé řadě námitkou žalobce, že předmětnou Dohodu vědomě nepodepsal, že mu musela být k podpisu "podstrčena" s dalšími listinami, které podepisoval v souvislosti s rozvodem manželství se sestrou žalovaného, uvěřil žalobci, že k půjčení peněz a v této souvislosti k uzavření Dohody nedošlo. Žalovaný, na nějž podle soudu prvního stupně přešlo důkazní břemeno ohledně popření správnosti Dohody, neprokázal správnost Dohody, proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že Dohoda je neplatná, a tudíž shledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") a žalobě vyhověl.

5. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z právního názoru, že důkazní břemeno tíží žalobce a dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že Dohoda mu byla "podstrčena" a že tuto podepsal, aniž by mu byl znám její obsah. Odvolací soud konstatoval, že nestačí zpochybnit svou vůli uzavřít smlouvu, neboť by se tím popřel smysl písemně uzavřených smluv, přičemž žalobce v daném případě nepředložil žádný kvalifikovaný důkaz o tom, že Dohoda mu byla "podstrčena". Vzhledem k tomu, že rozhodce byl na základě dohody mezi účastníky oprávněn rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce v rozhodčím řízení jiný důkaz než výpovědi svědků nenavrhl, rozhodce nepochybil, jestliže rozhodl jen na základě jediného předloženého listinného důkazu. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu procesního pochybení rozhodce, když kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu.

6. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, č. j. 23 Cdo 817/2013-142, zamítnuto jako nedůvodné, když Nejvyšší soud žádnou ze žalobcem uplatněných námitek nepovažoval za relevantní. Potvrdil správnost závěru odvolacího soudu ohledně otázky důkazního břemene ve vztahu ke správnosti Dohody (zde Nejvyšší soud dovodil, že pokud žalobce na svoji obranu tvrdil, že mu Dohoda byla podstrčena, což žalovaný popíral, bylo na žalobci, aby toto své skutkové tvrzení prokázal; pokud tak neučinil a své skutkové tvrzení neprokázal, soudy správně vyšly ze skutkového závěru, dovozeného z výslechu účastníků, že žalobce předmětnou listinu podepsal, aniž by byl žalovaným uveden v omyl). Nejvyšší soud dále nevyhodnotil rozhodnutí odvolacího soudu jako překvapivé [k tomu uvedl, že žalobce byl řádně vyzván a poučen ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") o nutnosti doplnění důkazů, avšak na tuto výzvu adekvátně nereagoval]. Konečně ve vztahu k námitkám týkajícím se hodnocení důkazů konstatoval, že tyto nelze s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout dovolacím důvodem. V uvedené souvislosti se Nejvyšší soud vyjádřil i k samotné žalobcem nastolené otázce posuzování vážnosti vůle.

II.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve zevrubně popisuje skutkový stav a rozebírá vzájemné vztahy mezi účastníky řízení. Ve vztahu k obecným soudům namítá, že rozhodovaly formalisticky bez ohledu na skutkové okolnosti celé věci. Soudům vytýká zejména to, že přenesly důkazní břemeno ohledně pravosti a platnosti Dohody ze žalovaného na stěžovatele, a to v rozporu s platnou právní úpravou a soudní judikaturou, čímž založily extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými závěry a porušily tak právo na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že v řízení opakovaně popíral pravost a správnost Dohody, přičemž na jeho straně chyběla vůle Dohodu uzavřít. Stěžovatel se dále prezentuje jako osoba, která se neorientuje v listinách a není schopna dobře porozumět psanému textu, takže i pokud by byla z jeho strany Dohoda podepsána, bylo to při absenci vůle takovou dohodu uzavřít. Žalovaný přitom zcela jistě zneužil znalosti osoby stěžovatele ve snaze získat podpis na Dohodě. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že prokazovat skutečnosti o nepravosti či nesprávnosti Dohody je z jeho strany v podstatě nemožné a důkazní břemeno mělo v tomto směru tížit žalovaného. Opakuje, že svévolným přenesením důkazního břemene na jeho osobu došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

III.

8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

9. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje pochybení obecných soudů spočívající dle jeho názoru v nesprávném přenesení důkazního břemene na něj, obsah ústavní stížnosti vyznívá daleko více jako polemika se skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

10. V dané věci dospěly obecné soudy k závěru vyvozenému ze skutkových zjištění, že stěžovateli se nepodařilo prokázat nepravost nebo nesprávnost (neplatnost) Dohody, a proto nemůže zpochybňovat právní vztahy z ní vyplývající (zejména ve vztahu k platnosti rozhodčí doložky). V tomto směru nelze závěrům obecných soudů nic vytýkat. Podstatné pro posouzení věci je otázka, kdo v soudním sporu o zrušení rozhodčího nálezu nese důkazní břemeno. Zde je třeba vyjít z konkrétní situace a je třeba si uvědomit, že to byl stěžovatel jakožto žalobce v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, kdo tvrdil, že Dohoda jím nebyla podepsána, resp. že jeho projev vůle nemohl být učiněn vážně, poněvadž mu byla Dohoda žalovaným podstrčena. Stěžovatel tedy v soudním řízení vystupoval jako žalobce, který je především zodpovědný za prokázání svých tvrzení, a to i přesto, že uvedená tvrzení v dané situaci používal vlastně na svoji obranu. To je ovšem logický důsledek vzniklé procesní situace, neboť rozhodce v rámci rozhodčího řízení považoval žalovaným (tam ovšem žalobcem) předložený listinný důkaz (Dohodu) za dostačující pro určení jeho pravomoci k vydání rozhodčího nálezu, proto chtěl-li být stěžovatel následně v řízení o zrušení rozhodčího nálezu úspěšný, musel nepravost, resp. neplatnost Dohody nejen tvrdit, ale i prokazovat. Z tohoto pohledu je pak závěr odvolacího soudu o důkazním břemeni žalobce k prokázání jím tvrzených skutečností zcela na místě. Nelze navíc nevidět, že odvolací soud potřebné důkazy pro své závěry zopakoval a žalobce byl současně náležitě poučen o povinnosti předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení, avšak toto poučení nerespektoval.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru