Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2425/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříkpříslušnost/místní
vazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2425.11.1
Datum podání15.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.1, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 24, § 67 písm.a, § 71, § 17


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2425/11 ze dne 8. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 33/2011 ze dne 8. června 2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 12. srpna 2011, se stěžovatel domáhá zrušení druhého výroku usnesení, které je označeno v záhlaví. Jím byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 5 T 21/2011-2570 ze dne 26. dubna 2011, kterým byl stěžovatel vzat do vazby z útěkového důvodu. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že proti němu bylo původně vedeno od 26. listopadu 2007 trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 a 4 trestního zákona. V tomto řízení byl s účinností od 26. dubna 2009 vzat do vazby usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. dubna 2009, a to z útěkového důvodu. S ohledem na právní kvalifikaci vytýkaného jednání byla tato vazba omezena maximální délkou dvou let. V této věci byl rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 19/2009 ze dne 22. prosince 2010 uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem a trest zákazu činnosti. Tento rozsudek není pravomocný, protože o stěžovatelově odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Dne 10. března 2008 bylo proti němu zahájeno druhé trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) a odst. 4 trestního zákona. Podle stěžovatele ne zcela jasným způsobem byla část tohoto trestního vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a následně ohledně takto vyloučené části byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Praze dne 14. dubna 2011 podána obžaloba pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Současně státní zástupce navrhl soudu vzetí stěžovatele do vazby s tím, že vazba v původním trestním řízení pro dosažení maximálního limitu končí. Tak byl stěžovatel vzat do vazby formálně v době, kdy již nebyl v původně uvalené vazbě.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že státní zástupce účelově zahrnul do nově podané obžaloby i jednání, pro které byl již nepravomocně odsouzen. Má za to, že pokud orgány veřejné žaloby dříve vyloučily nyní posuzované jednání k samostatnému projednání, jsou tím vázány ve všech aspektech. Není podle něj možné, aby byla společně kvalifikována různá jednání, přestože nedošlo ohledně nich ke spojení věci. Nebylo správně použito ani ustanovení § 45 trestního zákoníku. Sám návrh státního zástupce na vzetí stěžovatele je přitom nicotným právním aktem s ohledem na to, že okamžikem podání obžaloby je rozhodování o vazbě ve výlučné pravomoci soudu. Rozhodnutí o vazbě bylo odůvodněno týmiž skutečnostmi, pro které byl vzat do vazby před dvěma lety v předchozím trestním řízení, přičemž po celé ty dva roky byl tak orgánům činným v trestním řízení k dispozici, přičemž to byly právě orgány činné v trestním řízení, které po tuto dobu nebyly schopné dovést jeho trestní stíhání ke konci. Navíc se měl vytýkaného jednání dopustit před deseti lety.

4. Dále stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, když o jeho vzetí do vazby rozhodoval Krajský soud v Praze a nikoliv Krajský soud v Českých Budějovicích, který byl správně místně příslušný. To přitom musel vědět i státní zástupce, který podával obžalobu k tomuto nepříslušnému soudu. Nelze tedy ospravedlnit abstraktní povinnost rozhodnout o návrhu místně nepříslušnému soudu.

5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.

6. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.

8. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).

9. Ze srovnání narativních částí rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně na straně jedné a argumentace ústavní stížnosti na straně druhé je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti co do podstaty i rozsahu toliko opakuje argumentaci, kterou uplatnil právě před obecnými soudy obou stupňů, s níž se tyto soudy také vyrovnaly. Ani jeden z argumentů stěžovatele tedy nebyl pominut.

10. Z obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně je jasně vyložen komplikovaný procesní osud trestní věci stěžovatele. Ta byla nejprve vedena proti stěžovateli jako jediná pro více dílčích útoků téhož trestného činu. Z této trestní věci byly následně některé dílčí útoky vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí. Krátce po tomto vyloučení byl vzat stěžovatel do vazby a posléze nepravomocně odsouzen, a to pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) trestního zákona, v řízení vedeném Krajským soudem v Praze, jako soudem místně a věcně příslušným. V nyní posuzovaném případě byla k témuž soudu podána obžaloba pro zbývající dílčí útoky téhož trestného činu, který byl ovšem s ohledem na celkový rozsah trestné činnosti kvalifikován přísněji, a to jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, dost. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Obecné soudy obou stupňů (byť soud druhého stupně spíše vágněji, ale ještě přijatelně) se tedy shodly na tom, že je v dané věci namístě aplikovat ustanovení § 45 trestního zákoníku, tedy že má být v nyní posuzovaném řízení ukládán trest za pokračování v trestném činu, čímž je dána shoda s předchozím řízením, a tím v důsledku i přísnější právní kvalifikace. Tento závěr je přitom logický a přesvědčivý a má oporu v právním předpise.

11. Pro společný procesní osud s věcí, ve které byl stěžovatel nepravomocně odsouzen pro stejný trestný čin, byl souběžně podán státním zástupcem návrh na vzetí stěžovatele v posuzované věci do vazby. Ten byl odůvodněn na jedné straně tím, že ve věci, kde byl stěžovatel nepravomocně odsouzen, byl naplněn maximální limit trvání vazby plynoucí z mírnější právní kvalifikace. Na druhé straně, s ohledem na společnou historii a souvislost obou řízení, byl odůvodněn argumentací založenou na stejných skutečnostech. Konkrétně šlo o to, že v době před rozdělením věci byl stěžovatel pro orgány veřejné žaloby nedostupný, muselo proti němu být vedeno řízení jako proti uprchlému, při zadržení se vydával za jinou osobu, když byl propuštěn ze zadržení, tak se nezdržoval na udaných adresách, a při opětovném zatýkání se pokusil o útěk. S ohledem na to, že důvodnost původně odděleného obvinění byla potvrzena nepravomocným rozsudkem a důvodnost nyní posuzované části obvinění byla potvrzena podáním obžaloby, lze v tom vidět posilování obou obvinění, jež jsou způsobilá udržet tentýž důvod vazby a v dané procesní situaci i akceptovat jeho návaznost na skutečnosti, které se staly před dvěma lety, jak správně uvádí stěžovatel. Lze tedy považovat za ústavně souladné, že v dané procesně komplikované situaci vyšly obecné soudy na jedné straně z limitu vazby vyplývajícího pro přísnější právní kvalifikaci a na druhé straně ze skutečností, které odůvodnily původní uvalení vazby.

12. Konečně protiprávní účelovost nelze shledat ani v okolnostech ovlivňujících kritéria pro zákonného soudce. Lze souhlasit s východisky stěžovatele, podle nichž je ústavněprávně nepřípustné vytvořit pravomoc soudu ad hoc, případně takto vytvořenou pravomoc bagatelizovat či dokonce skrývat. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde, a pro odlišnost skutkových východisek proto nelze na daný případ zcela vztáhnout právní názory obsažené v nálezech sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101) a sp. zn. I. ÚS 383/98 (N 47/13 SbNU 355), jichž se stěžovatel dovolává. Ze shora uvedeného je zřejmé, že k části trestní věci, v níž byl stěžovatel již nepravomocně odsouzen, byl věcně a místně příslušný Krajský soud v Praze. S ohledem na to nelze považovat za svévolné, podal-li státní zástupce obžalobu k témuž soudu pro další dílčí útoky téhož trestného činu, čímž založil jeho místní příslušnost minimálně do doby rozhodnutí o předběžném projednání obžaloby. Obecný soud prvního stupně přitom nebyl oprávněn sám rozhodnout o postoupení věci soudu, který byl podle jeho názoru místně příslušný, ale musel o této věci nechat rozhodnout společně nadřízený soud. Do doby rozhodnutí u nadřízeného soudu o této věci tedy nutně musel být soud prvního stupně příslušný (jak to ne zcela jasně vyslovil soud druhého stupně), a to i k rozhodnutí o vazbě stěžovatele, bylo-li namístě o ní bezodkladně rozhodnout. Se stěžovatelem přitom lze souhlasit v tom, že se v daném případě nejednalo o rozhodování o vazbě v režimu § 192 trestního řádu (o prodlužování vazby), jak uvedl obecný soud druhého stupně, neboť v dané věci v době podání obžaloby stěžovatel nebyl ve vazbě, a proto bylo rozhodováno o formálně zcela nové vazbě. To ovšem nemá vliv na shora vyloženými skutečnostmi založenou pravomoc soudu prvního stupně, a jak sám stěžovatel uvádí, obecný soud byl oprávněn o vazbě stěžovatele rozhodnout i bez návrhu státního zástupce. Proto je rovněž námitka, že o vazbě bylo rozhodnuto na návrh státního zástupce, neopodstatněná.

13. Obecné soudy přitom na otázku místní příslušnosti řádně zareagovaly. Soud prvního stupně tím, že věc v této otázce předložil nadřízenému soudu a soud druhého stupně tím, že rozhodl o místní příslušnosti v souladu se zákonem, resp. jeho správnou aplikací na rozhodné skutečnosti vyplývající pro dané dílčí útoky trestného činu z obžaloby. Mimo to v dané věci není bez významu, že v konečném důsledku o vazbě rozhodoval ke stížnosti stěžovatele soud, který byl věcně a místně příslušný i pro rozhodnutí o vazbě, které by bylo vydáno Krajským soudem v Českých Budějovicích.

14. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele v jejich materiálním pojetí. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru