Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 242/98Nález ÚS ze dne 25.04.2000Označení žalovaného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/18 SbNU 71
EcliECLI:CZ:US:2000:2.US.242.98
Datum vyhlášení10.05.2000
Datum podání25.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000

N 62/18 SbNU 71

Označení žalovaného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti S.

N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího

soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, ve spojení

s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22

Co 649/96-18, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu

v Praze jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon

1258/97-93, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12.

1996, č.j. 22 Co 649/96-18, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal dne 22. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla

doručena Ústavnímu soudu dne 25. 5. 1998. Ústavní stížnost

směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998,

č.j. 2 Cdon 1258/97-93, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j.

22 Co 649/96-18. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými

rozhodnutími porušeno jeho právo podle čl. 90 Ústavy ČR. Z ústavní

stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 12 C 21/93, který je veden

u Okresního soudu Praha-východ, vyplývají tyto skutkové a právní

okolnosti případu. Stěžovatel se žalobou u jmenovaného okresního

soudu domáhal určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního

poměru. Žaloba směřovala proti Městskému úřadu Brandýs nad

Labem-Stará Boleslav. Žalovaný sice v závěrečném návrhu namítl

nedostatek své pasivní legitimace, soud přesto žalobě zčásti

vyhověl. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudek

soudu 1. stupně zrušil a řízení zastavil, neboť podle § 44 zákona

o obcích je žalovaný pouze výkonným orgánem obce a není mu

přiznána způsobilost samostatně nabývat práva a nést povinnosti,

a to ani v pracovněprávních vztazích. V dovolání stěžovatel uvedl,

že byl přesvědčen, že podle § 68 odst. 2 zákona o obcích je

žalovaný nadán právní subjektivitou. Nyní si je ale vědom, že se

v poslední době praxe přiklání k tomu, že jde pouze o orgán města.

Měl být poučen podle § 5 o.s.ř., že ten, koho označil jako

žalovaného, není nadán právní subjektivitou, přičemž bylo od

počátku zřejmé, koho mínil žalovat. Poukázal na některé nálezy

Ústavního soudu v této věci.

Nejvyšší soud dovolání zamítl, když konstatoval, že teprve

14. 2. 1997 v dovolání stěžovatel označil žalovaného "Městský úřad

Brandýs nad Labem - Stará Boleslav (správně město Brandýs nad

Labem - Stará Boleslav se sídlem městského úřadu v Brandýse nad

Labem, Masarykovo nám.)", aniž blíže uvedl, co jiným označením

procesně sleduje. Dovodil, že je-li za účastníka označen ten, kdo

nemá právní způsobilost, nemůže vzniknout procesněprávní vztah

a soud s ohledem na § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř. je povinen řízení

zastavit. Z obsahu žaloby i dovolání přitom vyplývá, že nešlo

o omyl či jiné nedopatření, protože vědomě vycházel z toho, že

žalovaný je jeho zaměstnavatelem. Námitku, že měl být soudy

poučen, Nejvyšší soud nepřijal, neboť do poučovací povinnosti

nemůže podle jeho názoru patřit návod či pomoc účastníku

spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku činit, ale

jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit,

co v řízení hodlá sám učinit.

Podle § 43 odst. 1 může poučení směřovat jen tam, kde jde

o podání nesprávné nebo neúplné. Pokud žaloba obsahuje všechny

náležitosti § 79 odst. 1 o.s.ř., není tato možnost dána. V daném

případě, kdy byl žalovaný označen přesně a určitě, neměl okresní

soud, ani odvolací soud důvod postupovat podle § 5, popř. § 43

odst. 1 o.s.ř. Poučení o tom, že žalovaný není nadán právní

subjektivitou, navíc není poučením o procesním právu. Ani

argumentace nálezy Ústavního soudu na tom nic nemění, neboť nejde

o restituční věc a žalobce byl ještě i při podání dovolání

přesvědčen, že žalovaný je nadán právní subjektivitou. Upřesnit

označení žalovaného mohl kdykoli učinit, když řízení bylo zahájeno

10. 11. 1992 a po jeho zahájení byl navíc okresním soudem 14. 1.

1993 vyzván, aby doplnil, kdo má být žalovaným. Proto odvolací

soud rozhodl správně, neboť tento nedostatek nelze odstranit

přistoupením, ani záměnou dalšího účastníka. Navíc pojem

"zpřesnění" nebo "upřesnění" žalovaného subjektu o.s.ř. nezná.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení

řízení o ústavní stížnosti předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr.

M. P., který zopakoval hlavní argumenty z odůvodnění usnesení

Nejvyššího soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně

neopodstatněné.

Za Krajský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. E.

A., který odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které

je v souladu s dosavadní judikaturou a bylo potvrzeno i Nejvyšším

soudem. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Město Brandýs nad Labem - Stará Boleslav se jako vedlejší

účastník svého postavení vzdalo, když se jinak ve svém vyjádření

ztotožnilo s argumentací odvolacího soudu a Nejvyššího soudu.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní

stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu § 30 odst.

1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále došel

k závěru, že stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem.

Ústavní soud proto přezkoumal opodstatněnost ústavní

stížnosti a došel k závěru, že je opodstatněná. Vedly jej k tomu

následující důvody.

Problematika právní subjektivity obecních, popř. městských

úřadů již byla v řadě případů předmětem rozhodování Ústavního

soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nepřesné označení

v tomto případě je odstranitelnou vadou návrhu, takže je

povinností soudu dát účastníku řízení takový nedostatek napravit.

II. senát Ústavní soudu přitom stojí na stanovisku, že tento

požadavek platí obecně, neboť v České republice platí jen jedno

procesní právo s jedněmi poučovacími pravidly, takže není možné

rozlišovat nějaké snad "restituční" právo a nějaké "obecné" právo.

Jde vždy o posouzení okolností konkrétního případu, nikoli

o automatický důsledek předmětu sporu. Ve své judikatuře se proto

Ústavní soud postavil na stanovisko (viz nálezy I. ÚS 11/95 a I.

ÚS 119/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, č.

46 a sv. 6, č. 112), že v případě, že za zásah do ústavně

zaručených práv stěžovatele nelze považovat zastavení řízení,

když: - účastník dostal příležitost tento nedostatek napravit,

- trvá na nepřesném označení až po dovolací řízení, byť byl na to

upozorněn, - soud zastavil řízení, když předtím marně vyzval

účastníka k odstranění vady podání, - bylo rozhodováno v době, kdy

již byla judikatura poměrně ustálená a všeobecně známá, - účastník

byl v řízení zastoupen advokátem, který je odborně kvalifikován

pro poskytování právní pomoci.

V projednávané věci nebyly všechny tyto předpoklady naplněny.

Rozhodujícím je především splnění prvního požadavku, neboť Ústavní

soud nemůže odhlížet jednak od nejednotné praxe soudu v období,

kdy byla žaloba stěžovatelem podána (řízení bylo zahájeno 10. 11.

1992), jednak od problematické formulace § 68 odst. 2 zákona

o obcích. Po zahájení řízení byl sice stěžovatel okresním soudem

14. 1. 1993 vyzván (č.l. 2 a 3 soudního spisu), aby doplnil, kdo

má být žalovaným. To však proto, že konkrétně žalovaného vůbec

neuvedl, nikoli proto, že uvedl někoho, kdo není pasivně

legitimován. Nelze proto tento případ srovnávat s těmi nálezy

Ústavního soudu, kde byl návrh zamítnut, neboť tam stěžovatel na

chybném označení trval přes poučení nebo výzvy soudu.

Proto se Ústavní soud neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu,

že tak žalobce mohl kdykoli učinit a nikdo mu v tom nebránil.

Povinností soudu bylo v tomto případě před zastavením řízení na

tento aspekt věci (bez určení, kdo má být konkrétně žalován)

upozornit. Žalovaný v závěrečném vyjádření před okresním soudem,

stejně jako ve svém odvolání, namítal nedostatek pasivní

legitimace. Okresní soud na tuto námitku v rozsudku nereagoval

a v podstatě se chybně ztotožnil s názorem stěžovatele. Tento

aspekt je však irelevantní, neboť zde bylo zasaženo do práv

žalované strany. Povinnost upozornit na tento nedostatek

v označení měl proto odvolací soud.

Krajský soud rozhodl až 30. 12. 1996, tedy v době, kdy již

byla sporná otázka legitimace obecních úřadů vyřešena, aniž vyzval

stěžovatele k upřesnění označení žalovaného. Protože okresní soud

pochybil v posouzení pasivní legitimace žalovaného, bylo jistě

třeba takto vadný rozsudek v odvolacím řízení napravit. Krajský

soud však nedal stěžovateli k takové nápravě příležitost a přímo

rozhodl o zastavení řízení.

Ve smyslu judikatury Ústavního soudu to však bylo třeba

považovat za jeho povinnost, když ji nesplnil okresní soud. Této

povinnosti se krajský soud nemůže zbavit tím spíše, že podle §

214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. není třeba v tomto případě nařizovat

jednání. Nejvyšší soud následně zamítnutím dovolání tento zásah

dovršil. Došlo tak k zásahu do práva stěžovatele domáhat se

stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

(čl. 36 odst. 1 Listiny). Tento názor zastává Ústavní soud proto,

že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,

kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede

k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,

dát žalobci možnost věc napravit (nález IV. ÚS 41/95, Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4., č. 70). Protože

této povinnosti soudy nedostály, znemožnily stěžovateli, aby mohl

své nároky nechat projednat a tím mu odňaly právo na soudní

ochranu.

Stěžovateli se tak v tomto konkrétním případě podařilo

prokázat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se ovšem stěžovatel nedovolává.

Ústavní soud však není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž

jen jejím petitem.

Pokud však jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, jde

o ustanovení kompetenční povahy, aniž by z něj bylo možno v této

souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní

veřejné právo) stěžovatele. Na základě těchto skutečností nezbylo

Ústavnímu soudu než návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR

ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, a usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22 Co 649/96-18, podle §

82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhovět a oběsoudní rozhodnutí zrušit, neboť trpí stejnými

vadami.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. dubna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru