Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 242/97Nález ÚS ze dne 05.10.1999K rozhodování Ústavního soudu podle právního stavu platného v době rozhodování o ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda pohybu a pobytu /vyhoštění cizince
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou prá... více
Věcný rejstříkVyhoštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 134/16 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.242.97
Datum podání08.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

123/1992 Sb., § 14 odst.4, § 14 odst.1 písm.f

182/1993 Sb., § 79 odst.2

99/1963 Sb., § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 242/97 ze dne 5. 10. 1999

N 134/16 SbNU 3

K rozhodování Ústavního soudu podle právního stavu platného v době rozhodování o ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti B. D. T., zastoupeného JUDr. B. G., advokátem, proti

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca

66/96-33, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997,

č. j. 38 Ca 66/96-35, za účasti Městského soudu v Praze jako

účastníka řízení a Policejního prezidia České republiky jako

vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j.

38 Ca 66/96-35, se zrušuje.

2. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, a rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-35,

se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, a rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-35.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba

stěžovatele proti pravomocnému rozhodnutí Policejního prezídia ČR,

Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 22. 1.

1996, č.j. PPR-101/RCP-c-227-96, kterým bylo zamítnuto odvolání

stěžovatele proti správnímu rozhodnutí Policie ČR, oddělení

cizinecké policie a pasové služby v Benešově ze dne 22. 12. 1995,

č.j. PSC-902/CP-c-BN-95, jímž byl stěžovateli podle ustanovení §

14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. zakázán pobyt na území

ČR do 22. 12. 1998, a podle ustanovení § 15 odst. 2 citovaného

zákona mu byla uložena povinnost opustit území ČR do 21. 1. 1996.

Rozhodnutí orgánu cizinecké policie ČR bylo odůvodněno tím, že

navrhovateli byla dvakrát (ze spisu Policie ČR Praha, č.j. PPR

101/RCP-c-227/96, však Ústavní soud zjistil, že se tak stalo

třikrát, navíc ještě byl navrhovatel odsouzen pro tr. čin podle

§ 223 tr.z a dále se dopustil přestupku proti pravidlům silničního

provozu - č.l. 16 uvedeného spisu) uložena Českou obchodní

inspekcí pokuta pro přestupek při prodeji zboží, kterou ihned

zaplatil a tím bylo přestupkové řízení skončeno. Zároveň

s rozhodnutím ve věci samé byl usnesením Městského soudu v Praze

ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-33, zamítnut i návrh

stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR.

V ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku navrhovatel v prvé

řadě uvedl, že napadeným rozsudkem byla porušena zásada ne bis in

idem, neboť prý byl opakovaně sankcionován za porušení svých

povinností, ačkoliv za ně byl již postižen v rámci přestupkového

řízení. Tím podle jeho názoru došlo k porušení čl. 4 odst. 1

Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva").

Odejmutím odkladného účinku jeho odvolání a uložením

povinnosti opustit ČR ještě před vyčerpáním a projednáním jeho

opravných prostředků jsou dále údajně porušována jeho práva,

zakotvená v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě.

Neurčitá formulace ustanovení § 14 odst 1 písm. f) zákona o pobytu

cizinců umožňuje dále zákazem pobytu libovolně postihovat

protiprávní jednání mimo rámec přestupkového nebo trestního

řízení, umožňuje na takovou osobu hledět jako by byla vinna. Tím

je též porušen čl. 1 Ústavy ČR, neboť tak zákon uzákoňuje právní

nejistotu.

Podle názoru navrhovatele jsou dále ustanovení § 14 odst. 4,

§ 15 odst. 2, § 16 odst. 3 a § 32 odst. 2 citovaného zákona

v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Evropské úmluvě,

podle něhož může být cizinec vyhoštěn pouze na základě výkonu

rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost a)

uplatnit námitky proti svému vyhoštění; b) dát přezkoumat svůj

případ a c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným

úřadem nebo před soudem nebo osobami tímto úřadem určenými.

K vyhoštění před výkonem těchto práv může dojít pouze tehdy,

je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je

odůvodněno zájmy národní bezpečnosti (odst. 2 citovaného

ustanovení Evropské úmluvy). Podle § 14 odst. 4 citovaného zákona

je však odkladný účinek odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu

vyloučen bez zřetele na výše uvedené kautely Evropské úmluvy.

Ustanovení § 15 odst. 2 pak bez rozlišení stanoví povinnost

opustit území ČR do 30 dnů. Podle § 16 téhož zákona je možné

vyhoštění vykonat bez ohledu na podání opravných prostředků,

přičemž ustanovení § 16 odst. 3 dokonce vylučuje rozhodování

o vyhoštění z režimu správního řízení a ustanovení § 32 odst. 2

zcela vylučuje přezkoumání rozhodnutí o vyhoštění z možnosti

soudního přezkumu. Přitom zdůraznil, že vlastní vyhoštění je již

pouhým výkonem rozhodnutí o zákazu pobytu, takže nelze souhlasit

s názorem Městského soudu v Praze, podle kterého úprava zákazu

pobytu nemá nic společného s řízením o vyhoštění.

Dále došlo k porušení základních práv navrhovatele podle čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických

právech, když mu bylo znemožněno v osobním přístupu k odvolacímu

orgánu Policie ČR a k soudu, v jeho právu na veřejné projednání

věci v jeho přítomnosti a v jeho právu vyjadřovat se k prováděnému

dokazování.

Podle navrhovatele bylo též porušeno jeho právo na ochranu

soukromého a rodinného života podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy

a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), neboť

se tak stalo bez přiměřeného důvodu.

Výkonem uvedených rozhodnutí před vyčerpáním opravných

prostředků je prý konečně porušováno právo na veřejné projednání

věci v její přítomnosti, včetně práva vyjadřovat se k provedeným

důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Kromě toho rozhodnutí obsahovalo jméno vedoucí oddělení

cizinecké policie , která však podle tvrzení navrhovatele nebyla

toho dne na pracovišti a rozhodnutí ani nevydala, ani k jeho

vydání nedala pokyn. Je proto sporné, zda se vůbec jedná o platný

správní akt.

Spolu s ústavní stížností podal navrhovatel i návrh na

zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14 odst. 4, § 15 odst.

2 a § 16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území

ČSFR, v tehdy platném znění, a to z výše uvedených důvodů. V této

části byl návrh odmítnut soudcem zpravodajem usnesením ze dne 20.

7. 1999, č. j. II. ÚS 242/97-30.

Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatel byl zastoupen

v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nejasnosti podpisu

plné moci byly vyřešeny podáními právního zástupce navrhovatele ze

dne 5. 5. 1998 a 13. 5. 1998 a podle předloženého správního spisu

vedeného Policejním prezídiem ČR Praha. V této souvislosti podal

stěžovatel návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ústavní

stížností napadených rozhodnutí, o kterém Ústavní soud rozhodl

tak, že jej zamítá, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud vyzval právního zástupce stěžovatele, aby

objasnil nejasnosti podpisu plné moci navrhovatelem, neboť

v ověření podpisu plné moci bylo uvedeno zejména jiné číslo

cestovního pasu navrhovatele a byly zde další okolnosti, které

vzbuzovaly pochybnost. Právní zástupce nejdříve podáním ze dne 5.

5. 1998 požádal o odložení výkonu rozhodnutí, která byla ústavní

stížností napadena. V dalším podání ze dne 13. 5. 1998 však

vyjasnil sporné okolnosti a předložil fotokopii nového cestovního

pasu, který byl navrhovateli vydán dne 23. 5. 1996. Výslovně však

návrh na odložení výkonu rozhodnutí nevzal zpět, takže bylo nutno

o něm rozhodnout.

Vyloučení odkladného účinku připadá v úvahu za striktně

stanovených podmínek § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V daném

případě měl odklad výkonu rozhodnutí pouze zajistit, aby se mohl

navrhovatel beztrestně dostavit na území ČR a zde podepsat plnou

moc. Tento důvod však není dostatečný a kromě toho Ústavní soud

nemá možnost odložit vykonatelnost rozhodnutí jen na určitou dobu

nebo pro takový účel. Navíc by bylo možno dosáhnout podpisu plné

moci i mimo území ČR. Předložená plná moc je v souladu s předpisy

o ověřování (§ 4 zákona ČNR č. 41/1993 Sb., o ověřování shody

opisů nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu

okresními a obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí

a okresními úřady) a po objasnění změny čísla cestovního pasu již

ve věci nebylo možno mít pochybnosti.

Protože v tomto případě důvod odložení výkonu rozhodnutí

nesplňoval podmínky ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním

soudu, bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu, jak je ve výroku

uvedeno.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího

účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda

senátu, který odkázal na důvody rozhodnutí obsažené v rozsudku

a usnesení. Dále uvedl, že nelze směšovat uložení blokové pokuty

za přestupkové jednání s řízením o uložení zákazu pobytu na území

ČR. Pokud jde o námitky proti právní úpravě vyhoštění cizince,

nemohl se jimi soud zabývat, neboť vyhoštění následuje teprve

poté, co cizinec odmítl dobrovolně opustit území ČR, což nebyl

tento případ. Odnětí odkladného účinku odvolání nepovažuje za

porušení výše uvedených ústavních předpisů a mezinárodních úmluv,

neboť stěžovateli byla stanovena 30-denní lhůta k opuštění ČR, ve

které mohl podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu

a opatřit si právní zastoupení, což se také stalo. Pokud jde

o nepřipuštění účasti stěžovatele na soudním jednání, odkázal na

§ 49 odst. 1 o.s.ř. a připomněl, že stěžovatele, který opustil

území ČR nelze na adresu v ČR vůbec obesílat. Navíc má svého

právního zástupce, takže jeho osobní neúčast nemohla mít vliv na

újmu jeho práv, neboť věc byla projednána za účasti jeho právního

zástupce. Výslech žalobce jako účastníka řízení se přitom

neprovádí, neboť ve správním soudnictví je pro soud jeho

rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného

rozhodnutí (§ 250i odst. 1 o.s.ř.). Stejně tak je soud vázán

žalobními důvody, které je žalobce povinen uvést ve stanovené

lhůtě (§ 250b odst. 1) a mimo ni je již nemůže rozšiřovat (§ 250h

odst. 1 o.s.ř.). Důvody, pro které dle názoru stěžovatele došlo

k porušení čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte právní

zástupce stěžovatele uvedl až po uplynutí dvouměsíční lhůty

a proto se jimi soud nezabýval, když z úřední povinnosti přihlíží

pouze k nicotnosti rozhodnutí. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Policejní prezídium ČR se ve svém vyjádření ztotožnilo

s oběma rozhodnutími i jejich zdůvodněním. V následném vyjádření

k výzvě soudce zpravodaje dále k námitce nicotnosti správního

rozhodnutí ze dne 22. 12. 1995, č.j. PSC-902/CP-c-BN-95, uvedlo,

že na odděleních cizinecké policie neexistuje funkce zástupců

vedoucích těchto celků. Pokud proto není vedoucí přítomen,

pověřuje některého pracovníka svým zastupováním, což byla místo

npor. B. v daném případě právě nstrm. S., která uvedené rozhodnutí

také podepsala.

Na základě výše uvedených skutečností a po seznámení se se

spisovým, soudním a správním materiálem dospěl Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Nejdříve je třeba uvést, že pokud jde o námitku nicotnosti

původního správního rozhodnutí, Ústavní soud se s ní nemohl

ztotožnit a odkazuje v tom na zdůvodnění Policejního prezidia ČR.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvádí, že došel k závěru, že účast stěžovatele při ústním jednání

není nutná (§ 49 odst. 1 o.s.ř.), neboť je zastoupen právním

zástupcem a dokazování včetně jeho výslechu se ve správním

soudnictví neprovádí. Ústavní soud však již dříve vyslovil právní

názor, že výraz "jeho věc", použitý v čl. 38 odst. 2 Listiny, je

nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má

být v soudním řízení jednáno, má mít možnost se tohoto řízení

účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům" (viz nález sp.

zn. Pl. ÚS 30/95, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 5, s. 17). Je zřejmé, že v souzené věci citované ustanovení

nebylo respektováno, neboť stěžovateli nebylo umožněno, aby jeho

věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke

všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (obdobně

srov. nález I. ÚS 152/97 ze 14. října 1998).

Postup Městského soudu v Praze, který vyústil v napadený

rozsudek, se opírá - mimo jiné - o ustanovení § 14 odst. 4 zákona

č. 123/1992 Sb., které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu č.

159/1998 Sb. dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. dnem 13.

7. 1998. Městský soud v Praze tedy své rozhodnutí vydal za zcela

jiného právního stavu. Nicméně s ohledem na podanou ústavní

stížnost Ústavní soud tuto právní změnu (tedy zrušení uvedeného

zákonného ustanovení) pominout nemůže, jak již plyne z jeho

ustálené judikatury. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že

ústavní stížnost je v tomto směru důvodná.

Za těchto okolností se Ústavní soud nezabýval dalšími

námitkami stěžovatele, neboť ke zrušení napadeného rozsudku

postačuje v souzené věci porušení toliko jediného základního práva

nebo svobody stěžovatele.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 1997, č. j. 38 Ca 66/96-32,

zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]

Z tohoto důvodu již nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 38 Ca

66/96-33, neboť v důsledku zrušení rozsudku, ke kterému se

vztahovalo, by to již bylo bezpředmětné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. 10. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru