Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2419/15 #1Usnesení ÚS ze dne 24.05.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
důkaz/volné hodnocení
interpretace
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2419.15.1
Datum podání06.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 107 odst.1

513/1991 Sb., § 261 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2419/15 ze dne 24. 5. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Nováka, zastoupeného JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, se sídlem Kořenského 15/1107, 150 00 Praha 5 - Smíchov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, č. j. 33 Cdo 4614/2014-359, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2014, č. j. 20 Co 109/2014-207, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. září 2013, č. j. 8 C 439/2010-176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a konečně došlo i k porušení ústavního zákazu libovůle uplatňování státní moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 8 C 439/2010-176, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných (první žalovaný - Mgr. Petr Záhrobský, druhý žalovaný - S team Krkonoš, s. r. o.) zaplacení částky ve výši 260.800 EUR s příslušenstvím, kterou požadoval z titulu bezdůvodného obohacení; výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na žalobce byla pohledávka, kterou v řízení uplatňoval, postoupena postupitelkou Šárkou Záhrobskou (nyní Strachovou - dcerou prvního žalovaného). Žalovanou částku pak představovaly postupitelce náležející vyplacené odměny ze sponzorských smluv, které měli žalovaní neoprávněně inkasovat. Důvodem pro zamítnutí žaloby bylo promlčení uplatněného nároku ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a to uplynutím dvouleté promlčecí doby. Určujícím pro posouzení, že se daná věc řídí občanským zákoníkem [a nikoliv zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák.")], byl závěr soudu prvního stupně, že mezi postupitelkou Šárkou Záhrobskou a prvním žalovaným (Mgr. Petrem Záhrobským) existoval v rozhodné době především vztah rodinný jakožto vztah mezi otcem a zároveň trenérem a manažerem a dcerou - vrcholovou sportovkyní. Jednalo se tedy primárně o vztah občanskoprávní a nikoliv o vztah závazkový vzniklý mezi podnikateli z podnikatelské činnosti, neboť v rozhodné době žádný z nich nebyl podnikatelem ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. Soud prvního stupně současně nepovažoval vznesenou námitku promlčení za stojící v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Ve vztahu k druhému žalovaném pak byla žaloba zamítnuta z důvodu absence pasivní legitimace.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, č. j. 20 Co 109/2014-207, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Shodl se se soudem prvního stupně jak v otázce promlčení uplatněného nároku, tak i v otázce nerozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. V této souvislosti konstatoval, že námitku promlčení lze posoudit jako rozpornou s dobrými mravy pouze výjimečně, pokud by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, což však v daném případě nenastalo, neboť postupitelce nic nebránilo podat žalobu včas v rámci běhu promlčecí doby.

4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, č. j. 33 Cdo 4614/2014-359, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, když dovolatelem vymezená otázka, zda lze sportovní činnost postupitelky a manažersko-servisní činnost prvního žalovaného pro ni považovat za podnikání, nebyla pro rozhodnutí věci určující. Ve věci bylo rozhodující, že převzetí šeků za postupitelku prvním žalovaným a jejich inkaso měly svůj bezprostřední původ v jejich rodinněprávním vztahu (od něhož se odvíjel i vztah v oblasti vrcholového sportu), a nikoliv ve vzájemné podnikatelské činnosti, tzn. bez zřetele k tomu, zda oba byli v postavení podnikatelů, což s ohledem na existující judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 341/2004) i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99) vylučovalo použití obchodního zákoníku. Dovolací soud dále doplnil, že pro řešení dalších nastolených otázek dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje okolnosti celého sporu a jednotlivá soudní rozhodnutí (další podrobnosti jsou pak uvedeny v příloze k ústavní stížnosti). Nesouhlasí se závěry obecných soudů a vyslovuje přesvědčení, že činnost všech účastníků sporu byla s ohledem na všechny souvislosti podnikatelskou činností. Uvádí, že pokud by byly provedeny jím navržené důkazy, byla by ozřejměna celá soustava obchodních vztahů mezi účastníky sporu. Pakliže nebyly tyto navrhované důkazy připuštěny, dopustily se tím soudy zjednodušení, které ve svém důsledku znamená porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel si je vědom, že posouzení charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení zřejmě nenáleží do kompetence Ústavního soudu, nicméně tato otázka je podstatná pro posouzení další stěžovatelovy obrany, zda vznesení námitky promlčení nebylo v rozporu s dobrými mravy. K tomu stěžovatel podotýká, že pokud již soudy vyhodnotily vztah mezi postupitelkou a jejím otcem jako rodinněprávní, měly o to pečlivěji hodnotit, zda není uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na to, že soudy měly lépe zkoumat celkové poměry mezi účastníky řízení (zejména vztah autoritativního otce a dospívající dcery). Z důvodů v ústavní stížnosti podrobněji rozebíraných považuje stěžovatel uplatnění námitky promlčení prvním žalovaným za nemravné. Stěžovatel uzavírá, že se mu nedostalo spravedlivého procesu a soudy využily žalovanou stranou nabízené příležitosti vyřídit věc nejjednodušším způsobem, aniž by musely rozhodovat věcně. Všechny uvedené námitky stěžovatel vztahuje i k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož zrušení ovšem v petitu nepožaduje, neboť by bylo za dané procesní situace, kdy požaduje zrušení předchozích soudních rozhodnutí, obsoletní. Nicméně pokud se dovolací soud nezabýval stěžovatelem uplatněnou argumentací ohledně otázky promlčení a dobrých mravů, dopustil se rovněž nepřípustného formalismu.

6. Stěžovatel dále doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 30. ledna 2016 a 8. února 2016, v nichž informoval Ústavní soud o dalších sporech se shodným skutkovým základem probíhajících mezi týmiž účastníky. Zatímco soud prvního stupně podané žaloby zamítl se stejným odůvodněním, že došlo k promlčení, odvolací soud v jednom ze svých rozhodnutí sice taktéž shledal námitku promlčení jako důvodnou, avšak z důvodu zvláštního zřetele hodných nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení a dokonce v dalším řízení počítal odvolací soud počátek subjektivní doby až od pozdějšího okamžiku (od okamžiku profesního rozchodu otce a dcery) a přisvědčil tak žalobní argumentaci stěžovatele. Tuto rozkolísanost rozhodovací činnosti považuje za signál, že by se soudy měly lépe a pečlivěji zabývat okolnostmi sporu právě s ohledem na otázku případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

III.

7. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 83 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

8. Základem argumentace stěžovatele je jeho nesouhlas s právním posouzením věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti nepožaduje výslovně zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, když jeho kasaci za dané procesní situace označuje jako "obsoletní", z obsahu ústavní stížnosti se nicméně podávají i námitky týkající se rozhodnutí dovolacího soudu. S ohledem na tuto skutečnost se Ústavní soud zabýval i tímto rozhodnutím.

9. Stěžovatel brojí v prvé řadě proti závěru, že se otázka promlčení, která je pro posouzení uplatněného nároku zásadní, řeší podle ustanovení občanského zákoníku (tedy, že promlčení nastalo ve dvouleté promlčecí době) a nikoliv podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. V tomto směru lze poukázat na tradiční a Ústavním soudem často opakovanou tezi, že pouhá polemika stěžovatele se závěry, ať již skutkovými nebo právními, vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z tohoto pohledu je třeba námitky vyhodnotit jako zjevně neopodstatněné.

10. Pokud stěžovatel namítá, že skutková zjištění nejsou úplná, resp. že by soudy dospěly k jiným závěrům ohledně charakteru vztahu mezi Šárkou Záhrobskou a jejím otcem (prvním žalovaným), kdyby provedly stěžovatelem navrhované důkazy, jedná se o námitky týkající se hodnocení skutkových zjištění. Stěžovatel přitom přehlíží, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obdobné platí i pro názor soudu na potřebu případného doplnění dokazování a provedení dalších důkazů. Je to pouze obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Teprve v případě, kdy by soud neprovedl navržené důkazy a ani by se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s tím, proč nebyly provedeny, dalo by se uvažovat o porušení práva na spravedlivý proces a případné kasaci tímto pochybením stižených rozhodnutí. V dané věci však Ústavní soud k takovému závěru nedospěl. Z obsahu napadených rozhodnutí i ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, se podává, že soudy poměrně podrobně zkoumaly poměry mezi účastníky řízení a z nich dovodily závěry, které nejsou v logickém rozporu a lze je zastávat. U neprovedených důkazů stručně vysvětlily, proč jejich provedení nebylo pro posouzení věci třeba. Z tohoto pohledu nelze hovořit o porušení práva na spravedlivý proces.

11. Stěžovatel dále namítal, že soudy měly lépe (s ohledem na celkový kontext sporu) posoudit otázku souladu námitky promlčení vznesené žalovaným s dobrými mravy. K tomu Ústavní soud připomíná, že posuzování otázky souladu práv, resp. jejich výkonu, s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech skutečně dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. května 2011, (N 101/61 SbNU 527)]; soudce totiž nesmí rezignovat na spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. srpna 2010, (N 158/58 SbNU 345)]. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům však přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí, tj. zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole. Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. září 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. K uvedenému lze pouze dodat, že obecné soudy (a to jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací) se otázkou případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy z pohledu § 3 odst. 1 obč. zák. zabývaly. Vyšly přitom z účelu institutu promlčení, jímž je i z hlediska ochrany dlužníka a právní jistoty zamezení existence dlouhodobě nevypořádaných vztahů. Akcentovaly přitom zásadu vigilantibus iura s tím, že stěžovateli, resp. jeho právní předchůdkyni (dceři prvního žalovaného) nic nebránilo podat žalobu včas, takže důvody pro výjimečnou aplikaci korektivu dobrých mravů nebyly v daném případě naplněny. I z pohledu Ústavního soudu se v kontextu všech okolností sporu nejeví, že prvním žalovaným vznesená námitka promlčení byla mimo rámec právem aprobovaných vztahů. Stěžovatelova argumentace, proč se z jeho pohledu jeví námitka promlčení jako rozporná s dobrými mravy, pak představuje pouhou polemiku se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry obecných soudů, jejíž přezkum jde mimo rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu, čehož si je stěžovatel zajisté dobře vědom.

13. Pokud pak stěžovatel v rámci doplnění ústavní stížnosti poukazoval na nejednotnost rozhodování u obsahově obdobných sporů, v nichž vystupují shodné osoby, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury, či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. § 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury, či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Třebaže je nutné připustit, že nejednotnost v soudním rozhodování nepředstavuje zejména z pohledu právní jistoty účastníků řízení ideální stav, přesto nemůže být na Ústavním soudu, aby obecně plnil roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů v případech, kdy soudy vyšších stupňů, s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku, nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit.

14. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru