Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2416/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánFINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Praha
SOUD - KS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
nemovitost
správní žaloba
převod
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2416.15.1
Datum podání06.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 101 odst.1

357/1992 Sb., § 25 odst.3, § 25 odst.5, § 25 odst.6

420/2003 Sb., § 18


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2416/15 ze dne 3. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Kubici, zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 5. 4. 2012, č. j. 1431/12-1400-201897, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, č. j. 47 Af 22/2012-32, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 2 Afs 179/2014-27, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") jako nedůvodná zamítnuta jeho správní žaloba směřující proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství). Uvedeným rozhodnutím finanční ředitelství zamítlo žádost stěžovatele o prominutí daně z převodu nemovitostí pro nesplnění podmínek upravených v ustanovení § 25 odst. 5 a 6 zákona České národní rady č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trojdani"). Stěžovatel uvedenou žádostí ze dne 18. 2. 2012 žádal o prominutí daně z převodu nemovitostí (konkrétně daňového nedoplatku) ve výši 149.835 Kč, k jejíž úhradě byl - coby ručitel za daňového poplatníka (společnost VOBYD REAL, s. r. o.) - finančními úřady vyzván dne 25. 6. 2009 a kterou následně dne 11. 1. 2010 také uhradil.

3. K podání této žádosti stěžovatele vedly následující okolnosti. Stěžovatel nemovitosti, jež byly předmětem daňové povinnosti, nabyl do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2007, uzavřené mezi ním a společností VOBYD REAL, s.r.o., a to za kupní cenu ve výši 1.260.000 Kč (při výpočtu daně z převodu nemovitostí nicméně byla základem jejich cena zjištěná ve výši 4.994.500 Kč). Tato společnost je předtím nabyla do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 3. 7. 2006, uzavřené se společnosti ZADIP s.r.o., a to za kupní cenu ve výši 10.290.000 Kč. Předmětné nemovitosti byly ovšem následně na základě rozhodnutí správkyně konkursní podstaty (ing. J. Poláchové) ze dne 31. 7. 2009 zahrnuty do konkursní podstaty, sepsané v souvislosti s konkursem prohlášeným na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2007, č. j. 32 K 76/2006-310, na majetek jmenované společnosti ZADIP s.r.o., přičemž stěžovatel byl na základě usnesení krajského soudu ze dne 9. 4. 2010, č. j. 32 K 76/2006-398, vyzván k podání excindační žaloby na jejich vyloučení z konkursní podstaty, kterou také dne 5. 5. 2010 podal. V průběhu řízení o této žalobě (vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 61/201) nicméně stěžovatel uzavřel se správkyní konkurzní podstaty dne 9. 11. 2011 dohodu o narovnání, v níž učinil nesporným, že předmětné nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví úpadce (společnosti ZADIP s.r.o.) a správkyně konkurzní podstaty se zavázala stěžovateli uhradit v rámci vypořádání částku 500.000 Kč. Řízení o vylučovací žalobě tak bylo zastaveno pro její zpětvzetí stěžovatelem. Stěžovatel svou žádost o prominutí daně z převodu nemovitosti odůvodnil tím, že došlo ke zrušení nabývacích titulů a dnem uzavření uvedené dohody o narovnání již nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí.

4. Krajský soud v Praze se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností sice ztotožnil s právními závěry finančního ředitelství, že žádný ze zákonem o trojdani vymezených případů, kdy lze daň prominout, na posuzovanou věc nedopadá, nicméně dle jeho názoru finanční ředitelství mylně vycházelo ze skutečnosti, že na nastalou situaci dopadá ustanovení § 25 odst. 5 písm. c) a odst. 6 zákona o trojdani. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že aby nastaly podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení § 25 odst. 5 písm. c) zákona o trojdani, muselo by dojít ke zrušení nabývacích titulů (kupní smlouvy), což se ovšem v případě stěžovatele nestalo, neboť dle krajského soudu "prohlášení konkursu na majetek dřívějšího vlastníka nemovitostí, společnost ZADIP s.r.o., nemělo na platnost výše uvedené kupní smlouvy vliv. Nemělo vliv ani na platnost kupní smlouvy uzavřené mezi společností ZADIP s.r.o. a VOBYD REAL s.r.o., neboť sepsání nemovitostí do konkursní podstaty úpadce ZADIP s.r.o. bylo toliko výrazem názoru správkyně konkursní podstaty, že jsou uzavřené kupní smlouvy vůči věřitelům úpadce neúčinné ve smyslu § 15 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), v důsledku čehož je možné nemovitosti zahrnout do soupisu konkursní podstaty podle § 6 odst. 3 ve spojení s § 18 odst. 2 téhož zákona, ačkoliv nemovitosti úpadci již nepatří." Proto krajský soud uzavřel, že "neúčinnost kupní smlouvy tak obecně neznamená její neplatnost a nabyvateli (stěžovateli) dále svědčilo vlastnické právo, třebaže je nabyl na základě vůči věřitelům úpadce neúčinné smlouvy."

5. Stěžovatel uvedený rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností, v níž namítal nesprávné právní posouzení věci, když dle jeho názoru nelze podmínky pro vyhovění žádosti o prominutí daně, zakotvené v citovaném ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani, "vykládat tak striktně a nelze je takto vůči stěžovateli aplikovat bez přihlédnutí ke všem okolnostem případu." Stěžovatel byl toho názoru, že postupoval po celou dobu v souladu s právními předpisy, splnil svoji daňovou povinnost, ale stát mu neposkytl prakticky žádnou právní ochranu vlastnictví a nyní odmítá stěžovateli vydat majetkový prospěch, který stěžovatel již uhradil, ač došlo k anulaci převodů nemovitostí, neboť "obě uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné a vlastníkem nemovitostí byla de facto po celou dobu společnost ZADIP s.r.o."

6. Jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 in fine s. ř. s., neboť jeho kasační námitky shledal nedůvodnými, a naopak se ztotožnil s právním závěrem krajského soudu, že "se stěžovatel nemůže dovolávat prominutí daně, která mu byla vyměřena, protože pro takový postup nejsou splněny podmínky stanovené v § 25 odst. 5 zákona o trojdani." Nejvyšší správní soud se velmi podrobně zabýval otázkou splnění v ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani stanovených podmínek pro vyhovění žádosti o prominutí daně, když (ve shodě s krajským soudem) vycházel ze skutečnosti, že "na stěžovateli vyměřenou daň je tak při posouzení stížních námitek nutné nahlížet tak, že byla vyměřena na základě platné kupní smlouvy, tedy na základě úplatného převodu vlastnictví k nemovitostem." Přisvědčil tak rovněž názoru krajského soudu, že stěžovatel nesplnil podmínku pro prominutí daně z převodu nemovitosti, tj. že došlo k převodu na původního majitele daných nemovitostí, neboť "se soupisem majetku konkursní podstaty totiž není spojen vznik, změna či zánik hmotného majetkového práva. Soupis majetku konkursní podstaty je procesním úkonem správce konkursní podstaty, jehož prostřednictvím se navenek projevuje mínění správce konkursní podstaty o tom, který majetek (která aktiva) pokládá pro účely uspokojení věřitelů za úpadcův (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006)" (str. 7 rozsudku).

7. Obdobnou argumentaci, kterou předestřel již v řízení před obecnými soudy, stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když jednak setrvává na svém stanovisku, že ke zrušení nabývacích titulů ve prospěch stěžovatele došlo uzavřením dohody o narovnání dne 9. 11. 2011 a stěžovatel tak tímto dnem již nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí, jednak je i nadále toho názoru, že výklad v ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani stanovených podmínek pro vyhovění žádosti o prominutí daně, učiněný finančním ředitelstvím, resp. obecnými soudy, byl v jeho případě restriktivní a v konečném důsledku porušující jeho základní práva.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, resp. rozhodnutí finančního ředitelství a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. Krajský soud v Praze v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány, v daném případě finanční ředitelství při posouzení žádosti stěžovatele o prominutí daně z převodu nemovitosti. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s jejich právními závěry a souhrnně se týkají způsobu posouzení klíčové otázky, zda byly v jeho případě splněny v ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani dané podmínky pro vyhovění jeho žádosti o prominutí daně z převodu nemovitostí. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu mělo finanční ředitelství, resp. obecné soudy, přistoupit k "mírnějšímu" výkladu uvedených podmínek a jeho žádosti o prominutí daně z převodu předmětných nemovitostí vyhovět. Tím však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

11. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími, Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, ale i s příslušnými ustanoveními zákona o trojdani, která na daný případ aplikovaly.

12. Nejvyšší správní soud se totiž velmi důkladně zabýval stěžovatelem nyní opětovně vznesenou námitkou ohledně "restriktivního výkladu" ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani při posouzení sporné otázky splnění zde stanovených podmínek pro prominutí daně z převodu nemovitosti ze strany krajského soudu, když s oporou v již ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 22. 3. 2006, č. j. 1 Afs 57/2005-61, ze dne 11. 7. 2007, č. j. 1 Afs 1/2007-84, anebo ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Afs 5/2009-62, vše dostupné na www.nssoud.cz) vážil, zda v případě stěžovatele nelze zohlednit výjimečné okolnosti, které by vedly ke zmírnění pravidel daňové regulace (včetně prominutí daně), nicméně dospěl k závěru, že žádné takové okolnosti v případě stěžovatele nenastaly. Nejvyšší správní soud zde vycházel především ze závěrů, k nimž při interpretaci citovaného ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani dospěl v rozsudku ze dne 24. 8. 2006, č. j. 2 Afs 151/2005-59, a jež byly plně aplikovatelné i na případ stěžovatele. "Ustanovení § 25 odst. 3 zák. o trojdani ve spojení s § 9 odst. 2 téhož zákona ovšem jsou ve své dikci natolik jednoznačná, že nedávají prostor pro výklad vedoucí k závěru, že dani z převodu nemovitostí není podroben takový převod nemovitosti, který ke dni vyměření daně (za účinnosti právní úpravy, podle které se i daň z převodu nemovitostí vyměřovala platebním výměrem a byla splatná nejpozději do 30 dnů ode dne, v němž mu byl doručen platební výměr o vyměření daně, tj. za účinnosti § 18 zák. o trojdani ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 420/2003 Sb., tj. do 31. 12. 2003) již nebyl účinný, neboť - třebaže po jistou dobu účinný byl - následně odpadl v důsledku platného odstoupení od převodní smlouvy jednou ze smluvních stran. (...) Stěžovatelka mohla a měla jednostranný právní úkon spočívající v odstoupení od kupní smlouvy učinit v takovém časovém horizontu ode dne vzniku právních účinků vkladu vlastnického práva k prodávané nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch kupujícího, aby byla schopna stihnout podat žádost o prominutí daně ve lhůtě podle § 25 odst. 3 zák. o trojdani, a především měla takovou žádost v této lhůtě také skutečně podat" (str. 7-8 rozsudku).

13. Ústavní soud se tak neztotožňuje s argumentací stěžovatele, obsaženou v ústavní stížnosti, na jejímž základě již poněkolikáté zpochybňuje způsob, jakým finanční ředitelství, resp. obecné soudy posoudily spornou otázku splnění v ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani stanovených podmínek pro vyhovění jeho žádosti o prominutí daně z převodu předmětných nemovitostí. Naopak, postup obecných soudů i jimi přijatý právní názor, opírající se zejména o citovaný ustálený judikatorní výklad předmětného ustanovení § 25 odst. 5 zákona o trojdani, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru