Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 241/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
odškodnění
pohledávka/postoupení
konkurz a vyrovnání/řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.241.14.1
Datum podání20.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 524 odst.2

82/1998 Sb., § 13, § 5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 241/14 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti HaSt, spol. s r. o., sídlem Havlíčkova 28, Hustopeče, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem, sídlem Mendlovo náměstí 470/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 30 Cdo 1829/2013-103, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2013 č. j. 35 Co 538/2012-80 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. října 2012 č. j. 10 C 281/2011-57, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy.

2. Dne 3. 3. 1995 podala právní předchůdkyně stěžovatelky - společnost Stavební podnik Břeclav, a. s. - žalobu, jíž se na žalované společnosti PRŮMSTAV BRNO spol. s r.o. domáhala zaplacení částky 4 143 227 Kč s příslušenstvím (z titulu nedoplatku odměny zhotovitele ze smlouvy o dílo). Dne 11. 7. 2005 vydal Krajský soud v Brně rozsudek, kterým žalované společnosti nařídil zaplatit žalobkyni (právní nástupkyni původní žalobkyně - společnosti RENOSTAV spol. s r. o.) částku 3 542 936 Kč s příslušenstvím.

3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007 sp. zn. 46 K 28/2006 byl na majetek žalované společnosti prohlášen konkurs; společnost RENOSTAV spol. s r.o. do něj přihlásila svoji (soudem přiznanou) pohledávku, a to ve výši 11 148 479 Kč, jež byla do výše 6 178 701,51 Kč správcem konkursní podstaty uznána. Následně dne 23. 10. 2008 uzavřela společnost RENOSTAV spol. s r.o. (jako postupitel) a stěžovatelka (jako postupník) smlouvu o postoupení předmětné pohledávky postupitele za úpadcem ve výši 6 178 701,51 Kč, a to včetně pohledávky postupitele na náhradu škody vůči státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dne 6. 4. 2011 potom byla na účet stěžovatelky připsána částka 850 119,94 Kč.

4. Jelikož stěžovatelka měla za to, že v důsledku pouze částečného uspokojení její pohledávky v rámci konkursního řízení jí vznikla škoda ve výši 5 328 580 Kč, jež vznikla v příčinné souvislosti s průtahy původního nalézacího řízení, podala žalobu na náhradu škody.

5. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") shora označeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že následek nepřiměřeně dlouhého soudního řízení je třeba posuzovat v případě postoupení pohledávky samostatně jak u postupníka, tak u postupitele, přičemž je zjevné, že stěžovatelce v daném řízení žádná újma nevznikla.

6. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil s výše rekapitulovaným závěrem nalézacího soudu, dospěl však k závěru, že ke dni postoupení pohledávky neměl postupitel právo na náhradu škody, a proto nemohlo toto právo přejít na stěžovatelku; současně uvedl, že stěžovatelka nemohla očekávat uspokojení pohledávky za dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, v plném rozsahu.

7. Stěžovatelčino dovolání bylo pak ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud dovodil, že ke dni postoupení pohledávky postupitel neměl právo na náhradu škody vůči státu, a proto toto právo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí nemohlo na stěžovatelku přejít.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy v projednávané věci odchýlily od ustálené judikatury i právní teorie; na základě nesprávné interpretace dospěly k závěru, že k platnému postoupení pohledávky na náhradu škody vůči státu nedošlo, čímž jí upřely nárok, na jehož splnění jí vzniklo přinejmenším tzv. legitimní očekávání.

9. Stěžovatelka se přitom domnívá, že podstatou projednávané věci je otázka interpretace ustanovení § 524 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), a tedy otázka, zda postupitel mohl na stěžovatelku převést právo na náhradu škody, jež mu ke dni postoupení pohledávky nesvědčilo, jež mu však mělo v budoucnu vzniknout. Stěžovatelka má totiž v prvé řadě za to, že inkriminovaná pohledávka na náhradu škody vůči státu nepředstavovala "právo s pohledávkou spojené" dle ustanovení § 524 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž že šlo o samostatnou pohledávku (lišící se ostatně i v osobě dlužníka), jež byla jako pohledávka budoucí na stěžovatelku vedle pohledávky "hlavní" (tedy vedle pohledávky na nedoplatek ceny díla) převedena. Zdůrazňuje přitom, že dle ustálené judikatury (stěžovatelka odkazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 29 Odo 1435/2005 a v rozsudku ze dne 21. 5. 2003 sp. zn. 32 Odo 293/2002) i doktríny (stěžovatelka odkazuje na komentář k ustanovení § 524 občanského zákoníku v systému ASPI a na v tomtéž systému publikovaný článek Karla Eliáše: Co může být předmětem cesse - Výklad § 524 občanského zákoníku) lze postoupit rovněž pohledávku budoucí, tedy pohledávku, která v době uzavření postupní smlouvy ještě nevznikla (stěžovatelka na podporu své argumentace cituje i ze dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1925).

10. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že odůvodnění napadeného rozhodnutí zatížil zjevným logickým rozporem, když jí sice na jedné straně přisvědčil, že předmětem postoupení může být i pohledávka budoucí, na straně druhé však konstatoval, že v dané věci právo na náhradu škody na ni nemohlo přejít, jelikož ho postupitel ke dni postoupení pohledávky neměl. Nejvyšší soud tak na jedné straně uznal způsobilost budoucí pohledávky být předmětem postoupení, na straně druhé ovšem vyslovuje podmínku, aby předmětná pohledávka v okamžiku uzavření smlouvy již existovala. Stěžovatelka se proto domnívá, že takový výklad je zjevně nelogický, neboť má-li jít o pohledávku budoucí, nemůže tato pohledávka v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky již existovat. Výklad zvolený Nejvyšším soudem tak dle stěžovatelky vede k absurdním závěrům. Stěžovatelka proto předkládá alternativní interpretaci, dle které dochází k postoupení budoucí pohledávky nikoliv ke dni uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž ke dni její účinnosti, tedy ke dni, kdy tato budoucí pohledávka vznikne. Dle mínění stěžovatelky tak nemůže být pochyb o tom, že na ni bylo právo na náhradu škody ze smlouvy o postoupení pohledávky platně převedeno.

11. V závěru ústavní stížnosti se potom stěžovatelka vymezuje vůči konstatování odvolacího soudu, že jako postupník nemohla očekávat, že (hlavní) pohledávka, již nabyla za dlužníkem, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, bude v plném rozsahu uspokojena. Zdůrazňuje, že této skutečnosti si samozřejmě byly obě strany smlouvy o postoupení pohledávky dobře vědomy, a proto postupitel převedl na stěžovatelku vedle hlavní pohledávky (jež měla být částečně uspokojena v konkursním řízení) rovněž svoji pohledávku na náhradu škody za státem. V této souvislosti stěžovatelka připomíná, že předmětná (hlavní) pohledávka se stala v převážné části nedobytnou v příčinné souvislosti s průtahy soudního řízení, neboť ještě v roce 2005 disponovala dlužnice nemovitostmi, jejichž tržní hodnota převyšovala částku 25 000 000 Kč, tedy částku výrazně převyšující pohledávku právní předchůdkyně stěžovatelky. Dle stěžovatelky proto nemůže být pochyb o tom, že právní předchůdkyni stěžovatelky vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu (nezákonných průtahů v řízení) škoda ve výši 5 328 580 Kč, přičemž právo na náhradu této škody převedla smlouvou o postoupení pohledávky na stěžovatelku.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.

IV.

Vlastní posouzení věci

13. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

14. Projednávaná věc je založena na stěžovatelčině nesouhlasu s právním závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že na stěžovatelku nemohla být postoupena pohledávka, na jejímž základě se v projednávané věci domáhala nároku na náhradu škody, a to proto, že právní předchůdkyni stěžovatelky toto právo v době postoupení pohledávky nevzniklo.

15. Stěžovatelce je možno přisvědčit potud, že odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vskutku nepůsobí zcela logicky koherentně. Pokud totiž dovolací soud připouští možnost postoupení budoucí pohledávky, nemůže současně existenci takové pohledávky časově vázat na den uzavření postupní smlouvy, neboť v takovém případě by stěží mohlo jít o pohledávku "budoucí". Jinými slovy řečeno, pakliže Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovozuje, že i budoucí pohledávka může být předmětem cese, nemůže (bez dalšího) ve stejném odstavci odůvodnění uzavřít, že postupní smlouvou cedované právo na stěžovatelku nepřešlo toliko proto, že v době uzavření této smlouvy toto právo postupníkovi nesvědčilo.

16. Současně je však namístě zdůraznit, že ze skutkových zjištění projednávané věci jasně vyplývá, že právní předchůdkyni stěžovatelky - v souladu se závěry Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutí ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 25 Cdo 379/2004 a ze dne 3. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1793/2011 - právo na náhradu škody nikdy nevzniklo, a proto toto právo nemohlo z podstaty věci na stěžovatelku nikdy přejít, a to ani jako pohledávka budoucí.

17. Přestože se tedy napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu postavila na stanovisko, kterému by bylo možno rovněž z ústavěprávních pozic co vytknout, tedy že právo na náhradu škody vůči státu nemohlo přejít na stěžovatelku, když v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky právní předchůdkyně stěžovatelky toto právo neměla, je zjevné, že stěžovatelce pouze na základě této právní interpretace v projednávané věci jakákoliv újma vzniknout nemohla, neboť právní předchůdkyni stěžovatelky toto právo nikdy nevzniklo (srov. též odvolacím soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1804/2010).

18. Jakkoli je tedy namístě přisvědčit stěžovatelce, že jí navrhovaná interpretace podmínek cese budoucí pohledávky je (na rozdíl od Nejvyšším soudem v napadeném usnesení uvedené varianty) ústavně souladná, nelze přehlížet, že v kontextu skutkových okolností posuzované věci ani jí předložený výklad nemůže vést k závěru, jenž by byl stěžovatelce - pokud jde o meritorní rozsudečný výrok - příznivější.

19. Ústavní soud se proto dále zabýval již pouze otázkou, zda právo na náhradu škodu vůči státu nevzniklo přímo stěžovatelce, jinými slovy, zda stěžovatelce v dané věci nevznikla nějaká (podstatná) újma, tedy zda jí nevzniklo legitimní očekávání, že jí tvrzená škoda bude obecnými soudy v projednávané věci odškodněna. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv.

20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti akcentuje skutečnost, že konkursní správce uznal předmětnou pohledávku ve výši 6 178 701,51 Kč, přičemž na základě rozvrhového usnesení stěžovatelce byla poukázána "pouze" částka 850 119,94 Kč, nikterak se však již nezmiňuje o skutečnosti, že inkriminovaná pohledávka na ni byla postoupena za úplatu ve výši 200 000 Kč. Nemůže být tedy pochyb o tom, že stěžovatelce žádná škoda vzniknout nemohla, neboť do dané obchodní transakce vložené finanční prostředky se jí během tří let mnohonásobně vrátily zpět.

21. Jestliže přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že podstata obchodu s pohledávkami "spočívá v postoupení pohledávky za dlužníkem v ceně obvykle nižší, než je její jmenovitá hodnota", Ústavní soud pouze připomíná, že právě stěžovatelkou uváděná skutečnost reflektuje fakt, že některé pohledávky zůstávají nedobytné, tedy nikdy nejsou v plném rozsahu (nebo dokonce vůbec) uspokojeny. Stěžovatelka se však fakticky dovolává výkladu, na jehož základě by za dobyvatelnost takových pohledávek subsidiárně odpovídal stát, jenž jejich plné uspokojení nezajistil. V případě takového výkladu by ovšem veškerý obchod s pohledávkami ztratil svůj smysl, neboť věřitelé by měli jistotu, že jejich pohledávka bude v konečném důsledku vždy v plném rozsahu uspokojena. Ústavní soud je tedy přesvědčen, že základní právo zaručené v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny nelze v obdobných případech, jako je daná věc, chápat tak, že stát plní roli pomyslného "věřitele poslední záchrany".

22. Tvrdí-li proto stěžovatelka v ústavní stížnosti, že si účastníci postupní smlouvy byli vědomi, že hlavní pohledávka nebude v konkursním řízení v plném rozsahu uspokojena, a proto se předmětem postoupení stala i pohledávka postupitele na náhradu škody vůči státu, tedy pohledávka v souhrnné hodnotě přes 6 000 000 Kč, potom se nabízí otázka, proč by právní předchůdkyně stěžovatelky převáděla takto bonitní pohledávku za méně než 5 % její údajné hodnoty.

23. Ostatně i uvedená skutečnost odlišuje projednávanou věc od věci, o které rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215).

24. Dovolává-li se proto stěžovatelka ochrany legitimního očekávání, postačí konstatovat, že legitimní očekávání (na náhradu škody v rozsahu dorovnání nominální hodnoty postoupené pohledávky) stěžovatelce dle názoru Ústavního soudu nevzniklo, a obecné soudy tak napadenými rozhodnutími žádné její základní právo porušit nemohly.

25. Je tedy zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny, Ústavy a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod doložit nepodařilo. Ústavní soud proto její návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru