Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 241/01Nález ÚS ze dne 17.07.2002Osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPracovní poměr
Osvědčení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 91/27 SbNU 73
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.241.01
Datum podání20.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 26 odst.1, čl. 26 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

148/1998 Sb., § 73 odst.1, § 73 odst.2, § 36 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 241/01 ze dne 17. 7. 2002

N 91/27 SbNU 73

Osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti Mgr. M. P., proti oznámení ředitele Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 29. 1. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03,

a proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne

22. 3. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03, spojené s návrhem na zrušení

věty třetí ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb.,

o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve

znění pozdějších předpisů, a návrhem na zrušení věty první

ustanovení § 73 odst. 1 a ustanovení § 73 odst. 2 téhož zákona, za

účasti Národního bezpečnostního úřadu jako účastníka řízení,

takto:

1. Oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. 1.

2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03, a rozhodnutí ředitele Národního

bezpečnostního úřadu ze dne 22. 3. 2001, č.j. 417/2001 - NBÚ/03,

se zrušují;

2. Návrh na zrušení věty třetí ustanovení § 36 odst. 3 zákona č.

148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a návrh na zrušení

věty první ustanovení § 73 odst. 1 a ustanovení § 73 odst. 2 téhož

zákona, se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl.

87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená

rozhodnutí orgánu veřejné správy a namítá, že došlo k porušení

jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 2 a čl.

26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Stěžovatel dále namítal porušení čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod [sdělení Federálního

ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále jen

"Úmluva")].

Z ústavní stížnosti a připojených správních rozhodnutí bylo

Ústavním soudem zjištěno, že v souladu s ustanovením § 36 odst.

7 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností

a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon č. 148/1998 Sb."), bylo stěžovateli oznámením ředitele

Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") ze dne 29. 1.

2001, napadeným ústavní stížností, sděleno, že jako osoba, které

bylo vydáno osvědčení, přestal splňovat podmínky uvedené v § 18

odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. Stěžovatel byl dále vyzván, aby

vydal osvědčení č. 003 248 ze dne 16. 6. 2000. Proti tomuto

oznámení podal stěžovatel stížnost k řediteli NBÚ, ve které uvedl,

že nezná důvody zániku platnosti osvědčení, nicméně se domnívá, že

k tomu došlo v důsledku kontroly provedené na jeho pracovišti dne

25. 1. 2001 a na svoji obhajobu se k provedené kontrole a jejímu

výsledku blíže vyjádřil. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím

ze dne 22. 3. 2001 ředitel NBÚ stížnost stěžovatele zamítl

s odůvodněním, že zkoumal, zda v průběhu provádění opatření

potřebných k ověření skutečností nasvědčujících tomu, že

stěžovatel přestal splňovat některou z podmínek uvedených v § 18

zákona č. 148/1998 Sb., bylo postupováno v souladu se zákonem

a dalšími obecně závaznými předpisy. Ředitel NBÚ dále konstatoval,

že závěry jsou zcela v souladu se zjištěným stavem. Co se důvodů

týče, není ředitel NBÚ oprávněn je dle § 36 odst. 3 zákona č.

148/1998 Sb. sdělovat. Ředitel NBÚ dále uvedl, že argumenty

a deduktivními vývody stěžovatele, uvedenými ve stížnosti, se pro

jejich irelevantnost nezabýval.

Ze žádosti o rozvázání pracovního poměru a oznámení

o okamžitém zrušení pracovního poměru, připojených k ústavní

stížnosti, bylo Ústavním soudem dále zjištěno, že stěžovatel

žádostí ze dne 31. 1. 2001 požádal o rozvázání pracovního poměru

u NBÚ "dohodou nebo standardní cestou" a dopisem ze dne 19. 2.

2001 mu ředitel NBÚ oznámil, že s ním ruší pracovní poměr

z důvodů porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, čehož se

měl stěžovatel dopustit blíže uvedeným neoprávněným nakládáním

s utajovanými skutečnostmi.

Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel dne

19. 4. 2001 k poštovní přepravě ústavní stížnost a navrhl jejich

zrušení s tím, že se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho

ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel nejprve

v ústavní stížnosti stručně charakterizuje své postavení coby

zaměstnance NBÚ od 1. 10. 1998 až do 25. a 26. ledna 2001, kdy

byla v jeho kanceláři provedena kontrola, následně mu bylo

oznámeno, že přestal splňovat podmínky uvedené v § 18 odst. 2

zákona č. 148/1998 Sb. a byl s ním skončen pracovní poměr.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti domnívá, že nesdělením

odůvodnění pro nevydání osvědčení došlo k porušení jeho práva na

soudní ochranu, když mu není známo, jaké pracovní postupy nebo

chování vedly k tomuto rozhodnutí, které navíc není vydáno ve

správním řízení a je ze zákona vyloučen soudní přezkum. Stěžovatel

dále uvedl, že zánikem platnosti osvědčení je mu znesnadněna práce

v oboru, ve kterém získal zkušenosti a bez příslušného osvědčení

je mu znemožněna práce ve státní službě, kde pracuje

s utajovanými skutečnostmi. Stěžovatel se dále domnívá, že za

odporující principům spravedlivého procesu dle čl. 6 Úmluvy lze

označit skutečnost, že rozhodnutí ve věci a také rozhodnutí

o stížnosti proti tomuto meritornímu rozhodnutí činí stejná osoba,

tedy ředitel NBÚ. Stěžovatel se domnívá, že uvedenými postupy je

znemožněno přezkoumat jeho věc objektivně a nezávisle jiným

orgánem.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatele. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel

oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny

prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto

byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji

projednal.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda

[§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].

K ústavní stížnosti se obsáhle vyjádřil účastník řízení

- Národní bezpečnostní úřad. Ve svém vyjádření NBÚ nejprve

konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení některých ustanovení

zákona č. 148/1998 Sb. je nepřípustný, vzhledem k tomu, že o tomto

návrhu již bylo Ústavním soudem rozhodnuto. NBÚ dále pak

v jednotlivých bodech rekapituluje vývoj pracovněprávního vztahu

stěžovatele k NBÚ až ke dni jeho skončení tedy ke dni 19. 2.

2001, kdy bylo stěžovateli doručeno okamžité zrušení pracovního

poměru a zmiňuje také, které jednotlivé kroky byly podle zákona č.

148/1998 Sb. ve vztahu ke stěžovateli učiněny. NBÚ se dále

podrobně a obsáhle vyjadřuje k jednotlivým tvrzením stěžovatele

uvedeným v ústavní stížnosti a která se týkají citovaného pověření

stěžovatele k zastupování vedoucí I. odboru, dále domnělé

úspěšnosti stěžovatele v jeho zaměstnání, stěžovatelem tvrzenému

pověření jeho osoby k prověřování činnosti jednotlivých referentů

odboru a zadokumentování jejich činnosti. NBÚ se dále obsáhle

vyjadřuje k charakteru dokumentů, které byly nalezeny v kanceláři

stěžovatele při kontrole nakládání s utajovanými skutečnostmi.

K samotným rozhodnutím, napadeným stěžovatelem v ústavní stížnosti

a tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv NBÚ dodává, že

v případě nesdělení důvodů v oznámení nešlo o postup contra legem,

ale o právem dovolený a právem upravený zásah do práv stěžovatele,

a to zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č.

148/1998 Sb. K namítanému porušení čl. 26 Listiny NBÚ poukazuje na

skutečnost, že příslušná ustanovení zákona - a to v zásadě

s ohledem na bezpečnostní zájmy státu - stanoví podmínky, za nichž

stát umožní výkon povolání resp. funkcí, v nichž dochází

k seznamování se s tím, co stát považuje za nutné samotným zákonem

speciálně chránit. Stát zcela zákonným způsobem omezuje svobodnou

volbu povolání a nelze tvrdit, že jde o porušení čl. 26 Listiny.

Navíc stěžovateli není jakýmkoliv způsobem bráněno ucházet se

o místo ve státní správě tam, kde se nepředpokládá osvědčení ke

styku s utajovanými skutečnostmi. NBÚ navrhuje, aby ústavní

stížnost stěžovatele byla zcela zamítnuta.

Ústavní stížnost pak ještě stěžovatel doplnil dalšími dvěma

podáními ze dne 11. a 12. 3. 2002, kterými v podstatě ještě blíže

objasňuje některé okolnosti, které předcházely kontrole provedené

v lednu 2001, její skutkové i právní stránky, vyjadřuje se dále

k jeho pracovnímu hodnocení, dále ke spornému pověření jeho osoby

ke "sledování" referentů I. odboru, obdobně k pověření jeho osoby

zastupováním vedoucí I. odboru a rovněž i k charakteru materiálů

nalezených na jeho pracovišti při provedené kontrole.

K meritu věci Ústavní soud úvodem připomíná, že při

posuzování ústavní stížnosti stěžovatele vycházel především

z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2001, č. 322/2001 Sb.

(sp. zn. Pl. ÚS 11/2000), a dále z nálezu ze dne 27. 11. 2001, sp.

zn. I. ÚS 102/2000. Citovaným nálezem plénum Ústavního soudu

zrušilo některá ustanovení zákona č. 148/1998 Sb., a to ta

ustanovení, případně jejich části, která upravovala demonstrativní

výčet bezpečnostních rizik, dále stanovila, že v případě oznámení

o nesplnění podmínek ke styku s utajovanými skutečnostmi nebude

prověřované osobě sděleno odůvodnění a dále, že uvedené oznámení

a rozhodnutí o stížnosti proti němu nepodléhají soudnímu přezkumu.

Plénum Ústavního soudu se citovanými ustanoveními zákona č.

148/1998 Sb. zabývalo na základě ústavní stížnosti mimo jiné

i stěžovatele Mgr. J. T., který coby zaměstnanec Bezpečnostní

informační služby (dále jen "BIS") přestal splňovat podmínky pro

nakládání s utajovanými skutečnostmi, o čemž bylo rozhodnuto

obdobným postupem jako v případě stěžovatele Mgr. P. Ústavně

právní argumentace stěžovatele Mgr. T. pak spočívala, obdobně jako

i v nyní posuzované ústavní stížnosti, mimo jiné i v tom, že

vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o vydaní či nevydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, je v rozporu s čl.

36 odst. 2 Listiny, když ze soudního přezkumu je vyloučeno

rozhodnutí týkající se základních práv a svobod, konkrétně práva

na svobodnou volbu povolání. Ústavní soud konstatoval, že

stávající právní stav (tzn. demonstrativní výčet bezpečnostních

rizik, vyloučení soudního přezkumu a neodůvodnění rozhodnutí

o nevydání bezpečnostního osvědčení) je protiústavní.

Ústavní soud ve svém rozhodování o této konkrétní ústavní

stížnosti vycházel ze závěrů přijatých Ústavním soudem ve

zmiňovaném plenárním nálezu a také v nálezu ve věci stěžovatele

Mgr. T. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že jeho hlavním úkolem,

v souladu s ústavním vymezením jeho pravomocí, je především

ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod, a to při

posuzování konkrétních, stěžovateli tvrzených, zásahů orgánů

veřejné moci do těchto práv. Nelze v nyní posuzované věci

přehlédnout, že jde o skutkově obdobný případ vykazující společné

rysy se zmiňovanými nálezy Ústavního soudu, zejména s nálezem ve

věci stěžovatele Mgr. T. Ústavní soud nemá důvod se i v nyní

posuzovaném případu odchýlit od svých dřívějších právních závěrů

a v plném rozsahu na ně odkazuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že je

porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, jestliže

prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání osvědčení

nebo důvody proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné

podmínky pro styk s utajovanými skutečnostmi a dále je rovněž

porušením čl. 36 odst. 2 Listiny, jestliže není v těchto věcech

povolen přezkum nezávislým orgánem, když jde o rozhodnutí týkající

se základních práv a svobod. Za situace, kdy nyní posuzovaný

případ vykazuje v podstatných okolnostech společné rysy

s citovanými nálezy Ústavního soudu a kdy i v případě stěžovatele

Mgr. P. došlo nepochybně k aplikaci ustanovení zákona č. 148/1998

Sb., která byla nálezem pléna Ústavního soudu shledána jako

protiústavní, je třeba ústavní stížnost považovat za důvodnou. Za

daných okolností lze proto dovodit, že NBÚ tím, že v napadených

rozhodnutích aplikoval ustanovení, která Ústavní soud shledal

protiústavními, porušil jeho základní práva zakotvená v čl. 26

a v čl. 36 odst. 2 Listiny. Ve smyslu úvah uvedených v citovaném

plenárním nálezu (bod V.2) Ústavní soud dále konstatuje, že

i v nyní posuzovaném případu lze rozlišit mezi samotnou

způsobilostí stěžovatele k nakládání s utajovanými skutečnostmi

a jeho pracovním poměrem k NBÚ. V daném případě však ústavní

stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního

poměru, nýbrž proti rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli sděleno,

že přestal splňovat podmínky ke styku s utajovanými skutečnostmi

a proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost proti tomuto

rozhodnutí. Přestože tedy nelze přehlédnout, že k rozhodnutí

o okamžitém zrušení pracovního poměru mohlo fakticky dojít

v příčinné souvislosti s vydáním ústavní stížností napadených

rozhodnutí, je nutno respektovat skutečnost, že se jedná o dvě

samostatná řízení, když v rámci přezkumu nezpůsobilosti

stěžovatele ke styku s utajovanými skutečnostmi, se stěžovatel,

a to zcela důvodně, dovolává ochrany Ústavního soudu před

protiústavním aktem orgánu veřejné moci, v daném případě Národního

bezpečnostního úřadu.

Na základě výše uvedených úvah dospěl proto Ústavní soud

k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími byla

porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 2

a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Porušení těchto práv pak samo o sobě

opodstatňuje výrok o zrušení ústavní stížností napadených

rozhodnutí NBÚ a Ústavní soud se již dále nezabýval tvrzeným

zásahem do práv stěžovatele dle Úmluvy.

Stěžovatel dále ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení

některých ustanovení zákona č. 148/1998 Sb. Podle § 35 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb. je návrh na zahájení řízení nepřípustný,

pokud se týká věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl,

a podle odst. 2 téhož ustanovení je návrh nepřípustný

i v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná. V době podání

ústavní stížnosti však o zrušení předmětných ustanovení již bylo

Ústavním soudem vedeno řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, ve

kterém bylo Ústavním soudem rozhodnuto již citovaným nálezem ze

dne 12. 7. 2001. Je proto evidentní, že v době podání návrhu

stěžovatele bránila jeho projednání překážka litispendence

a posléze překážka rei iudicatae. Tento návrh proto Ústavní soud

odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. jako

návrh nepřípustný (k tomu srov. obdobně usnesení Ústavníhosoudu

ze dne 24. 8. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 31/2000).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. 7. 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru