Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2409/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2409.14.1
Datum podání17.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

37/1967 Sb., § 13, § 15

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2409/14 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků domu, č. p. 436 v Praze 9 - Vysočanech. IČ 26719622, se sídlem Mlékárenská 436/8, 190 00 Praha 9, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, se sídlem Paprsková 333/16, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014, č. j. 14 Co 50/2014 - 202, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a také zásada stanovící, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (dle článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 Ústavy).

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") v jeho věci postupoval nesprávně a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zkreslením či neúplnou citací předložených listinných důkazů, nedostatečnou oporou rozsudku v provedených důkazech, protiřečením si v odůvodnění rozsudku, nedostatečným vypořádáním se s námitkami, vznesenými stěžovatelem, rozporem rozsudku s judikaturou Nejvyššího soudu v otázce formálních náležitostí znaleckých posudků (stěžovatel v ústavní stížnosti cituje příslušnou část rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 1810/2009, dále označuje rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 2458/2009), porušením ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy tím, že se zmíněný soud neřídil § 13 a § 15 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 37/1967 Sb.") a rovněž porušením ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny tím, že tento městský soud vytvářel právní fikci, aniž by k tomu měl zákonnou pravomoc. Stěžovatel dále považuje za porušení svého práva na spravedlivý proces připuštění znaleckého posudku Ing. Zdeňka Kroupy jako důkazního materiálu, protože tento znalecký posudek skutkově hodnotí posudek Ing. Jiřího Cikharta, DrSc., ačkoli hodnocení důkazů náleží pouze soudu. Dle názoru stěžovatele tedy Městský soud postupoval protiprávně a tím porušil stěžovatelova Ústavou zaručená práva. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 14 Co 50/2014 - 202 zrušil v celém rozsahu.

3. Z obsahu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 38 C 3/2010 - 173 vyplývají následující skutečnosti. Tímto rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost uhradit Ing. Jiřímu Cikhartovi, DrSc. částku ve výši 18.200,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 3.400,- Kč a zaplatit Ing. Jiřímu Cikhartovi, DrSc. náhradu nákladů řízení ve výši 48.505,- Kč. Ing. Jiřího Cikhart, DrSc. podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na stěžovatele z titulu úhrady dlužné částky 18.200 Kč za zpracování znaleckého posudku na způsob rozúčtování tepla pro vytápění a tepla pro ohřev a dodávky teplé užitkové vody pro stěžovatele. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu, tedy městského soudu, vyjádřený rozhodnutím č.j. 14 Co 235/2011 - 81 z 2. 9. 2011, jenž zrušil předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 v této věci, ustanovil Obvodní soud pro Prahu 9 v projednávané věci znalce Ing. Zdeňka Kroupu, kterému zadal úkol posoudit, zda znalecký posudek Ing. Jiřího Cikharta, DrSc. byl vypracován dle zadání stěžovatele, zda odpovídal tehdy platným právním i technickým normám a zda byl vyhotoven v odpovídajícím rozsahu a kvalitě ve vazbě na adekvátnost Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc. požadované odměny. Obvodním soudem určený znalec znaleckým posudkem prokázal, že znalecký posudek, vypracovaný Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc. pro stěžovatele, odpovídal v době jeho vypracování platným technickým i právním normám a cena za vypracování tohoto znaleckého posudku, požadovaná Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc., byla adekvátní. Obvodní soud na základě výše zmíněného znaleckého posudku Ing. Zdeňka Kroupy a dalších předložených důkazů dospěl k názoru, že mezi Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc. a stěžovatelem došlo k uzavření platné smlouvy o dílo na základě objednávky stěžovatele na vyhotovení znaleckého posudku Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc., přičemž výše ceny nebyla ve smlouvě konkrétně stanovena, Ing. Jiří Cikhart, DrSc. zpracoval znalecký posudek podle zadání stěžovatele a cena, požadovaná Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc. za vyhotovení výše zmíněného znaleckého posudku od stěžovatele, byla přiměřená kvalitě, rozsahu, obsahu i počtu hodin jeho vyhotovení a jejich ohodnocení, a na základě tohoto názoru rozhodl ve prospěch Ing. Jiřího Cikharta, DrSc..

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 14 Co 50/2014 - 202, který stěžovatel napadá, byl potvrzen shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 č.j. 38 C 3/2010 - 173 ze dne 30. 8. 2013 napadl stěžovatel včasným odvoláním, přičemž nesouhlasil s posouzením skutkového stavu ani s právním posouzením věci soudem I. stupně. Stěžovatel tvrdil, že znalecký posudek, vypracovaný Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc., neodpovídal smluvenému zadání a stěžovateli tak nemohla vzniknout povinnost takovéto plnění smlouvy o dílo přijmout a zaplatit za ně sjednanou cenu. Současně stěžovatel uvedl, že znalecký posudek, vypracovaný Ing. Jiřím Cikhartem, DrSc., ani znalecký posudek Ing. Z. Kroupy, vypracovaný pro Obvodní soud pro Prahu 9, nesplňovaly formální náležitosti znaleckého posudku dle § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Dále dle názoru stěžovatele Ing. Jiří Cikhart, DrSc. neunesl břemeno a povinnost tvrzení ani břemeno a povinnost důkazní ohledně rozhodných skutečností, kterými jsou u smlouvy o dílo předmět plnění a úplatnost předmětu plnění. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Obvodní soud pro Prahu 9 pochybil, když se nezabýval znaleckými posudky Ing. Dr. J. Vlacha, DrSc. a Prof. Ing. J. Bašty, PhD., které stěžovatel soudu I. stupně předložil. Stěžovatel proto navrhl Městskému soudu, aby napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

5. V rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností městský soud uvedl, že znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy zcela odpovídá zadání znaleckého úkolu Obvodním soudem pro Prahu 9, obsahuje všechny podklady pro vypracování posudku, splňuje všechny předepsané náležitosti, a nezpochybnil závěry, k nimž znalecký posudek Ing. Zdeňka Kroupy dochází. V otázce znaleckých posudků, předložených Obvodnímu soudu pro Prahu 9 stěžovatelem, městský soud konstatoval, že nemohly být Obvodním soudem pro Prahu 9 uznány jako znalecké posudky vyžádané soudem, jelikož nesplňovaly předpoklady stanovené v ustanovení § 127 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 9 jimi proto provedl důkaz jako listinou, ale nezjistil z nich žádné právně významné skutečnosti. Městský soud po posouzení provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel navrhl Ing. Jiřímu Cikhartovi, DrSc. uzavření smlouvy o dílo jako profesionálovi - podnikateli, a žalobce takovýto návrh akceptoval, strany sporu uzavřely smlouvu o dílo a při uzavření smlouvy si nutně musely být vědomy, že žalobce provede dílo za úplatu, jejíž výše dle ustanovení § 634 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dohodnuta být nemusela. Tvrzení stěžovatele, že účastníci neuzavřeli smlouvu jako úplatnou, tedy městský soud vnímal pouze jako účelovou procesní obranu, evidentně neodpovídající skutečnému stavu věci. Dále městský soud konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 9 ve věci správně postupoval podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. řádně zhodnotil co do odpovídajícího skutkového stavu, který poté správně právně posoudil.

6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, obdrženého spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu nedošlo.

7. Především je nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace důkazního materiálu Městským soudem. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv "superrevizní" instancí soustavy soudů a že tedy zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy, též např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3707/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně intepretovaly a aplikovaly § 13 a § 15 vyhlášky č. 37/1967 Sb., může se jí Ústavní soud zabývat pouze tehdy, jestliže takové porušení znamená současně porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu rozhodování obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 II. ÚS 444/01, tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Městský soud řádně vyhodnotil předložené listinné důkazy, aniž by svou interpretací významně zkreslil jejich obsah či svou interpretací ovlivnil výsledek soudního sporu v takové míře, že by nastal rozpor s ústavním pořádkem. Odůvodnění rozsudku bylo městským soudem rovněž provedeno řádně a Ústavní soud se nemůže ztotožnit se stěžovatelem v otázce údajného protiřečení si městského soudu v tomto odůvodnění, jelikož definování předmětu znaleckého posudku nelze označit pouze za kladení konkrétních otázek, za něž jej stěžovatel označuje. Ústavní soud konstatuje, že městský soud řádně a dle ustanovení § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. odůvodnil náležitosti jednotlivých znaleckých posudků a jejich přípustnost, tedy správně rozhodl, že znalecký posudek, obsahově odpovídající zadání zadavatele, je platný i pokud nesplňuje všechny formální náležitosti znaleckého posudku dle ustanovení § 13 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a že toto odůvodnění není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rovněž s námitkami stěžovatele se městský soud vypořádal, aniž by tím porušil jeho základní práva a svým postupem nevytvářel právní fikci, nýbrž postupoval podle ustanovení § 634 odst. 1 občanského zákoníku.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2. písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru