Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2409/09 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Tachov
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na proj... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/odpovědnost za škodu
orgán činný v trestním řízení
trestný čin/stupeň nebezpečnosti pro společnost
odpovědnost/orgánů veřejné moci
neoprávněný majetkový prospěch
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2409.09.1
Datum podání11.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 158 odst.1 písm.b, § 158 odst.2 písm.a, § 158 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2409/09 ze dne 2. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. Petrem Bayerem, advokátem, se sídlem v Chebu, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1654/2008, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 To 143/2008, a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 2. 2008, č. j. 9 T 114/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podaným návrhem, který je přípustný a který co do svých formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tvrdí, že došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, a to jednak tím, jak obecné soudy v jeho trestní věci rozhodly, a jednak tím, že řízení bylo vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (poté, co již předtím usnesením ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 8 To 9/2006, původní zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil zpět okresnímu soudu) na základě podaných odvolání zrušil v celém rozsahu prvoinstanční rozsudek Okresního soudu v Tachově, a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil jednání specifikovaného ve výroku, jímž spáchal pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatelem podané dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné.

Trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako tehdejší přednosta okresního úřadu v rozporu se zákonem o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice uzavřel s místním fotbalovým klubem dvě smlouvy o úvěru, na jejímž podkladě okresní úřad klubu vyplatil částku 2.850.000 Kč. České republice tím v této výši způsobil škodu a fotbalovému klubu neoprávněný prospěch.

Stěžovatel s rozhodnutími nesouhlasí. Porušení fair procesu spatřuje hned v několika skutečnostech. Soudy podle jeho názoru nezohlednily, že ke spáchání trestného činu mělo dojít v roce 1993, tedy oproti rokům 2008 či 2009, kdy soudy rozhodovaly, za zcela odlišných politických a hospodářských podmínek. Byla to doba, kdy se uváděly v život změny vyvolané revolučním rokem 1989, a navíc bylo krátce po rozpadu Československa. Mezi povinnosti stěžovatele patřilo i zajištění stability regionu, což svým způsobem zahrnovalo i zajištění pokračování fotbalového klubu policie, účastníka 1. ligy, v regionu jediného. Pro občany to byl významný společenský prvek. Existence klubu nebyla ryze sportovní záležitostí, ale bylo třeba zvažovat i širší zájem, zejména získávání mládeže, což bránilo například nárůstu drogově závislých v místě, anebo možnost navázání nových významných hospodářských styků. Proto stěžovatel hledal všechny cesty k zachování činnosti klubu. Navíc v daném roce přestalo Ministerstvo vnitra poskytovat klubu dotace. Dále stěžovatel uvádí, že možnost a dovolenost uzavřít předmětné úvěrové smlouvy konzultoval s odborným aparátem okresního úřadu, jehož stanovisko bylo kladné. V této souvislosti zmiňuje rovněž nejednoznačnost výkladu příslušných právních předpisů. Smlouvy vyhotovil právník a pohledávky z nich byly zajištěny zástavním právem. Navíc částka, která byla klubu poskytnuta, byla vzhledem k výši rozpočtu okresního úřadu pro rok 1993 nepatrná. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ani jeho materiální znak. Dále stěžovatel namítá, že vyšetřování vedl podjatý vyšetřovatel. Předmětný fotbalový klub byl klubem policie a kriminalisté z okresu i státní zástupce také byli z úkonů vyloučeni. Ovšem tytéž důvody platí pro všechny policisty, vyšetřování tedy nemohlo být nestranné. Nakonec stěžovatel zásah do svých základních práv zdůvodňuje dobou, po kterou řízení trvalo. Věc začala být objasňována v roce 1996, trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1998 a rozhodnutí krajského soudu vyneseno v roce 2008 a Nejvyššího soudu v roce 2009. Pro stěžovatelovu obhajobu byla přitom rychlost významná, s odstupem tak dlouhé doby již svědci zpravidla nebyli schopni uvést podstatné okolnosti předmětu svědectví. Stupeň společenské nebezpečnosti jednání je tedy podle stěžovatele už s ohledem na dobu uplynulou od údajného spáchání trestného činu nepatrný a stíhání mělo být zastaveno. Soudy sice v tomto směru poskytly stěžovateli satisfakci, ovšem zcela nedostatečnou.

Okresní soud v Tachově ve stanovisku k obsahu ústavní stížnosti konstatoval, že stěžovatelem vznesené námitky byly předmětem jeho úvah vyjádřených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to včetně výhrady vedení vyšetřování údajně podjatým soudcem. S argumentem, že stupeň společenské nebezpečnosti je vzhledem k porušení práva na spravedlivý proces nepatrný, nesouhlasí, neboť pozdější vnější okolnosti, například délka řízení, ji nesnižují. Na okraj dále v této souvislosti okresní soud uvedl, že celkovou délku řízení ovlivnil odlišný postoj odvolacího soudu, jímž se musel po zrušení svého původního zprošťujícího rozsudku řídit, jakož i zánik funkce jednoho z přísedících v průběhu řízení.

Krajský soud v Plzni v rámci vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, kde jsou všechny skutečnosti, o které se závěr o vině a trestu opírá, uvedeny. Stran námitky nikoliv nestranného vyšetřování navíc poukázal na fakt, že fotbalový klub byl samostatným subjektem a nebylo předmětem trestního řízení, kolik policistů v něm působilo.

Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že jeho rozhodnutí stěžovatel nic konkrétního nevytkl, jako soud dovolací měl jen dle jeho přesvědčení napravit předchozí (skutková) pochybení soudů okresního a krajského. Ve svém usnesení se nicméně všemi aspekty případu, které nyní stěžovatel zmiňuje, zabýval. Nad rámec toho Nejvyšší soud ještě ve vztahu k námitce proporcionality délky řízení a uloženého trestu připomněl judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že ani trvá-li trestní řízení mimořádně dlouhou dobu, neznamená to, že by mělo být trestní stíhání pachatele zastaveno nebo od jeho potrestání upuštěno.

Z vedlejších účastníků řízení se nikdo k vlastnímu obsahu návrhu nevyjádřil. Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že se po prostudování věci postavení vedlejšího účastníka vzdává, okresní státní zastupitelství pro případ rozhodování věci nálezem pouze vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Protože předložená vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, o které by se opíralo rozhodnutí o návrhu, nebylo potřeba je dále postupovat stěžovateli k replice.

Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Tachově. Po prostudování všech podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Z pohledu uvedených zásad prvá část námitek neobstojí. Jde dílem o námitky proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým jej obecné soudy vyhodnotily, a vůbec proti vybraným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem závěru o vině, dílem pak o námitky zpochybňující závěr o zavinění a naplnění materiální stránky trestného činu. Všemi zmiňovanými okolnostmi se napadená rozhodnutí zabývají, a to způsobem odpovídajícím stupni, v němž bylo rozhodováno. Také zdůvodnění přijatých rozhodnutí a toho, proč nemohla být obhajoba úspěšná, lze označit za precizní; mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé je zjevná logická návaznost, jak ostatně konstatoval již soud dovolací.

Stran stěžovatelovy výtky, že při rozhodování nebylo přihlédnuto k době, kdy k vytýkanému jednání došlo (raná fáze realizace společensko ekonomických změn, rozpad Československa), lze odkázat na stranu 9, druhý odstavec prvního (zrušovacího) usnesení krajského soudu ("...lze přiznat této situaci určitý význam, ne však zásadní z hlediska právní kvalifikace skutku a závěru o vině obžalovaných ve smyslu skutkové podstaty trestného činu dle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona"), jakož i jeho nyní napadený rozsudek, kde na straně 17 shora uvádí, že "... pokud jde o zákony dopadající na činnost obžalovaných, ty byly v té době neměnné, navíc obžalovaný byl dostatečně poučen a upozorněn na nesprávnost použití finančních prostředků ...".

Významem pohnutky (snaha o zachování činnosti klubu z důvodů nikoliv jen ryze sportovních) se soudy taktéž zabývaly a do svého uvažování ji zařadily. Vyšly z toho, že úmyslem stěžovatele nebylo prvoplánovitě způsobit škodu, ale využít postavení veřejného činitele k poskytnutí a zajištění neoprávněného prospěchu jinému subjektu. Okresní soud se v napadeném rozsudku obšírně těmito okolnostmi zabýval (str. 19, odst. 5 a násl.) a posoudil je jako snižující společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele. Na jeho úvahy pak navázal i soud odvolací (zejm. str. 17 a 18 napadeného rozsudku).

Námitku možnosti výkladu relevantních mimotrestních norem podrobně rozebíral v napadeném rozsudku okresní soud na straně 15, odst. 3 v úvaze, zda obžalovaného může vyvinit právní omyl, dále ji rozvedl v napadeném rozsudku krajský soud (str. 17, odst. 2), a ve svém usnesení rovněž Nejvyšší soud (str. 12, odst. 2 a násl.).

A takto by bylo možno pokračovat u všech dalších jednotlivých argumentů. Obecně lze dodat, že nevyšly-li obecné soudy při formulaci skutkových závěrů právě ze stěžovatelova pohledu na případ a jeho představ o právní kvalifikaci, neporušily tím základní pravidla procesu.

Námitku podjatosti vyšetřovatele považuje Ústavní soud za zcela bezpředmětnou. Stěžovatel dovozuje, že byli-li z úkonů trestního řízení vyloučeni vyšetřovatelé příslušného okresu z důvodu, že "zvýhodněným" fotbalovým klubem byl klub policie, dopadá důvod vyloučení i na všechny ostatní vyšetřovatele. Ad absurdum by takový výklad mohl vést k závěru, že vyloučen bude každý, kdo má nějaký vztah k fotbalu. V dané věci byla podjatost logicky vymezena místní souvislostí, když je zřejmé, že význam klubu není takový, aby negativní vazby, jež má na mysli § 30 trestního řádu, přetrvávaly i mimo region, v němž k jednání došlo.

Pokud stěžovatel tvrdí, že do jeho základních práv bylo zasaženo nepřiměřenou délkou řízení, je třeba uvést následující. Je nepochybné, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K otázce ústavněprávních důsledků porušení tohoto základního práva pro trestní řízení a jeho výsledek (uložený trest), resp. k potřebné proporci mezi ním (a potažmo právem na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny) a statkem, jejž představuje ochrana společnosti prostřednictvím podústavních trestněprávních instrumentů, se Ústavní soud vyjádřil především v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, 67/36 SbNU 707). Ohledně eventuality zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu Ústavní soud akceptoval, že - zásadně - trestní stíhání zastaveno toliko z důvodu průtahů v řízení být nemůže (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, II. ÚS 7/03, II. ÚS 527/03, III. ÚS 217/03, III. ÚS 95/04, IV. ÚS 8/03).

Pokud jde o konkrétní zkoumaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo.

Jak opět vyplývá z napadených rozsudků okresního (str. 21 odůvodnění) i krajského soudu (str. 18 odůvodnění; krajský soud se navíc touto okolností zabýval již na straně 10 odůvodnění původního zrušovacího usnesení a usměrnil v tomto smyslu uvažování soudu nalézacího), i toto pečlivě zvažovaly a nepřiměřeně dlouhou dobu, po kterou bylo řízení proti stěžovateli vedeno, promítly do úvahy o druhu a výši uloženého trestu. Namítá-li stěžovatel, že satisfakce nebyla dostatečná, nemůže se s ním Ústavní soud ztotožnit. Trest byl stěžovateli uložen hluboko pod dolní hranicí trestní sazby a je zřejmé, že obecné soudy přistoupily k jeho případu velice citlivě.

Protože tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru