Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2407/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2407.15.1
Datum podání05.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243e


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2407/15 ze dne 30. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Otakara Vrbíka, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Praha 8 - Karlín, Prvního pluku 320/17, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh bylo zjištěno následující.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 C 314/2009-84, byla JUDr. Tomáši Pelikánovi, insolvenčnímu správci Pražského stavebního bytového družstva (zde vedlejší účastník) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 124.020,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy o vedlejším pracovním poměru u Pražského stavebního bytového družstva (dále jen "družstvo"), na jehož majetek byl později prohlášen konkurs. Dne 28. 7. 2009 byla stěžovateli doručena výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn a stěžovateli byla s prodlením vyplacena mzda za měsíc březen 2009. Mzda za období duben až září 2009, jejíž čistá výše činila 20.670,- Kč měsíčně, však stěžovateli uhrazena nebyla. Soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora. Nepřisvědčil přitom námitce vedlejšího účastníka, který namítal, že předmětná pracovní smlouva je neplatná, neboť stěžovatel byl současně členem představenstva družstva, přičemž obsah činnosti, kterou měl jako člen statutárního orgánu družstva vykonávat, byl zcela totožný s náplní práce vyplývající z předmětné pracovní smlouvy.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 23 Co 349/2011-137, ve výroku ve věci samé potvrzeno. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že stěžovatel na základě pracovní smlouvy vykonával činnosti, které svou povahou nelze zařadit pod činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu družstva, a není tedy důvodu pro to, aby byla předmětná pracovní smlouva shledána neplatnou. Zdůraznil též to, že vedlejší účastník po vyhlášení konkursu žádné námitky týkající se platnosti pracovní smlouvy neměl, část mzdy stěžovateli vyplatil a později mu doručil též výpověď z pracovního poměru, čímž fakticky platnost smlouvy sám uznal.

5. Nejvyšší soud však svým rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud se na rozdíl od soudů nižších stupňů ztotožnil s argumentací vedlejšího účastníka, když vyslovil, že činnosti blíže popsané v odůvodnění rozhodnutí, které měl stěžovatel vykonávat na základě pracovní smlouvy, nelze od činností člena statutárního orgánu družstva oddělovat. Jelikož měl tedy stěžovatel na základě pracovní smlouvy vykonávat činnosti, které jsou totožné s činnostmi člena statutárního orgánu družstva, které v pracovním poměru vykonávat nelze, označil dovolací soud předmětnou pracovní smlouvu za neplatnou a s tímto posouzením vrátil věc soudům nižších stupňů k dalšímu řízení.

III.

6. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní vyslovil svůj nesouhlas s právním názorem vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu, v jehož důsledku došlo dle názoru stěžovatele nejen k porušení jeho práva na spravedlivý proces, ale též k neoprávněnému zásahu do jeho legitimního očekávání nabytí majetku z titulu odměny za vykonanou práci. Stěžovatel dále uvedl, že svou ústavní stížnost podává již nyní, tj. ještě před skončením předmětného soudního řízení, a to z důvodu procesní ekonomie a za účelem zabránění dalším průtahům v řízení, neboť "s ohledem na skutečnost, že obecné soudy jsou vázány právním názorem účastníka vysloveným v napadeném rozhodnutí, lze předpokládat, jak bude znít rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, resp. Městského soudu v Praze vydaný po vrácení věci k dalšímu řízení." V této souvislosti stěžovatel poukázal také na skutečnost, že obdobné spory zahájené vedlejším účastníkem probíhají i s ostatními členy představenstva družstva, kteří se stejně jako stěžovatel v důsledku právního názoru vysloveného dovolacím soudem ocitli v právní nejistotě.

IV.

7. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 372/04, IV. ÚS 187/05 či II. ÚS 287/14, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. V souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

10. Požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že stěžovatel procesní prostředky uplatnil a řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Tento požadavek zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty prostředky, které mu obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být následně vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto "další" stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a zásadně proti němu musí též směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím rozhodnutí vyslovil dovolací soud (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1987/14 ze dne 30. 9. 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3576/13 ze dne 4. 12. 2013 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. V daném případě dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Stěžovatel tak napadl rozsudek dovolacího soudu, který je sice formálně pravomocný, avšak není rozhodnutím meritorním. Vyslovením obecného právního názoru a připomenutím jeho závaznosti pro soudy nižších stupňů nemohlo dojít k zásahu do žádného z ústavně chráněných práv a svobod stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu není tedy takovým rozhodnutím, proti němuž by stěžovatel mohl podat ústavní stížnost. I když jsou soudy obecně vázány právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku, nelze automaticky předpokládat, že rozhodnou v souladu s jeho závěry, resp. že nerozhodnou totožně se svými předchozími rozhodnutími, neboť stěžovateli zůstala i nadále možnost v rámci dosud pokračujícího řízení uplatňovat svá práva a vznášet námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti, čímž mu zároveň byla zachována možnost právní názor dovolacího soudu zvrátit. Teprve v okamžiku, kdy bude řízení definitivně ukončeno (s výjimkami stanovenými v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bude stěžovatel moci k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod podat ústavní stížnost a Ústavní soud se teprve poté bude moci ústavní stížností zabývat meritorně (shodně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 287/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. V úvahu zde nepřipadá ani aplikace ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož použití stěžovatel ve své stížnosti fakticky naznačuje, když uvádí, že "v obdobné situaci se jistě nachází mnoho dalších fyzických osob - zaměstnanců, kteří současně s členstvím ve statutárním orgánu právnické osoby pracují pro tutéž právnickou osobu na základě pracovní smlouvy a jsou jako zaměstnanci za tuto práci odměňováni. Tyto osoby jsou v důsledku napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ponechávány v nejistotě ohledně platnosti jejich pracovních smluv a oprávněnosti vyplacené mzdy za situace, kdy žádný zákon uzavření pracovní smlouvy se členem statutárního orgánu nezakazuje, avšak Nejvyšší soud v podstatě paušálně označuje takové pracovní smlouvy za absolutně neplatné."

13. K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky pak Ústavní soud spojuje s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost, případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. I. ÚS 89/94, I. ÚS 38/95 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

14. V nyní posuzované věci však musí Ústavní soud konstatovat, že důvod přípustnosti dle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není dán, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána (viz výše). Ústavní soud v této souvislosti neshledal dostatečným obecné tvrzení stěžovatele, dle něhož předmětná ústavní stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se v obdobné situaci jistě nachází mnoho dalších osob, které jsou ponechávány v nejistotě ohledně platnosti jejich pracovních smluv a oprávněnosti již vyplacené mzdy. To proto, že stěžovatel žádné jiné konkrétní osoby s výjimkou ostatních členů představenstva předmětného družstva neuvádí. Tvrdí-li pak stěžovatel, že obdobné soudní spory jsou vedeny též s ostatními členy představenstva předmětného družstva, pak ani toto tvrzení neshledává Ústavní soud z hlediska aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dostatečným, neboť toto ustanovení výslovně předpokládá, že přesah vlastních zájmů stěžovatele bude "podstatný", tj. bude se dotýkat značného počtu (nikoli jen několika málo) jiných subjektů. Tento požadavek však v nyní posuzované věci naplněn nebyl. To platí tím spíše, že předmětná řízení dosud nebyla skončena a Ústavní soud by tak svým rozhodnutím zasahoval do řízení, která dosud probíhají (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2402/08 ze dne 27. 11. 2008).

V.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2015

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru