Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2406/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní v... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2406.17.1
Datum podání01.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 202 odst.2, § 238 odst.1 písm.c, § 150, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2406/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Chlupáče, zastoupeného JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, sídlem Na Křivině 1636/4, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2017 č. j. 29 Co 178/2017-38, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu jak plyne z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva").

Z ústavní stížnosti, soudních rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance group (dále jen "vedlejší účastník") se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala zaplacení částky 118 064 Kč z titulu pojistné smlouvy, protože za stěžovatele uhradila pojistné plnění v žalované výši. Podle tvrzení vedlejšího účastníka stěžovatel řídil motorové vozidlo a způsobil dopravní nehodu v době, kdy, podle tvrzení vedlejšího účastníka, měl pozastavené řidičské oprávnění. Dříve, než začal soud jednat ve věci samé, vedlejší účastník při ústním jednání vzal žalobu zpět s odůvodněním, že v době dopravní nehody stěžovatel řidičské oprávnění měl. Vedlejší účastník současně uvedl, že ani přes výzvu jej stěžovatel neinformoval a nijak nespolupracoval a navrhl, aby soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozhodl usnesením ze dne 3. 4. 2017 č. j. 14 C 106/2017-28 tak, že výrokem I řízení zastavil, výrokem II vrátil vedlejšímu účastníkovi na soudním poplatku částku 3 723 Kč a výrokem III určil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 14 907,20 Kč. Ve věci nákladů řízení v odůvodnění svého usnesení obvodní soud uvedl, že vedlejší účastník vzal nedůvodně podanou žalobu zpět, neboť bylo před zahájením jednání zjištěno, že stěžovatel v době dopravní nehody měl platné řidičské oprávnění. Podle názoru soudu bylo na vedlejším účastníkovi, aby si, před podáním samotné žaloby, ověřil tvrzené skutečnosti. Proto o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.

Proti rozhodnutí obvodního soudu podal odvolání jak stěžovatel, tak vedlejší účastník. Odvolání stěžovatele posoudil městský soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nedůvodné. Odvolání vedlejšího účastníka však shledal důvodným a rozhodnul tak, že usnesení obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení, tj. výrok III, změnil a stěžovateli nepřiznal proti vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 391,50 Kč (výrok II). V odůvodnění městský soud uvedl, že v posuzovaném případě shledal výjimečnou okolnost umožňující mu postupovat podle ustanovení § 150 o. s. ř. Zcela přisvědčil vedlejšímu účastníkovi, že o zahájení a vedení soudního sporu se zasloužil stěžovatel, který nevysvětlil chybný údaj o chybějícím řidičském oprávnění a neposkytl vysvětlení ani po doručení předžalobní výzvy k úhradě regresního nároku.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a postupoval v rozporu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. Podle jeho názoru nebyl důvod aplikovat výjimku předvídanou ustanovením § 150 o. s. ř., neboť vedlejší účastník stěžovatele nevyzval, aby doložil, že řidičské oprávnění v době nehody měl; pouze v předžalobní výzvě uvedl, že k dopravní nehodě došlo v době, kdy měl pozastaveno řidičské oprávnění. Tuto výzvu však stěžovatel považoval ze zcela nedůvodnou a neoprávněnou, a proto na ni nijak nereagoval. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že vedlejší účastník měl k dispozici dostatek informací o tom, že řidičské oprávnění měl a důkazní situaci nevěnoval žádnou pozornost. Rozhodnutí městského soudu považuje stěžovatel za svévolné a nezákonné. Domnívá se, že pro postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. nebyl žádný důvod a soud měl aplikovat výlučně ustanovení § 146 odst. 2 o. s .ř., neboť zastavení řízení zavinil svým jednáním vedlejší účastník.

Stěžovatel dále namítá porušení ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovateli neumožnil vyjádřit se k možnosti uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Podle názoru stěžovatele městský soud tak postupoval v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2994/14 ze dne 2. 4. 2015 (N 70/77 SbNU 73), nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), nálezu sp. zn. IV. ÚS 454/04 ze dne 15. 2. 2005 (N 29/36 SbNU 337), nálezu sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317), nálezu sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623) a nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307).

Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného usnesení podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť to není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a povinnost stěžovatele zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení představuje exekuční titul, který pro stěžovatele představuje nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky), který je postaven mimo soustavu soudů (ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.

Ústavní stížnost směřuje především proti tvrzené neústavnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Ústavní soud dal svou rozhodovací praxí opakovaně najevo, že problematiku nákladů řízení posuzuje zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně. Tato rezervovanost je zřetelnější v případech, kdy se spor vede o tzv. bagatelní částku. Spor o náhradu nákladů řízení získává ústavněprávní rozměr pouze v případech, ve kterých došlo k extrémnímu vykročení z pravidel upravujících toto řízení, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.

Rozhodnutí podle ustanovení § 150 o. s. ř. přísluší zejména obecným soudům, které disponují diskrecí v mezích daných občanským soudním řádem. Do této diskrece nemá Ústavní soud pravomoc vstupovat, leda že by se jednalo o exces, případě by soudy neunesly svou povinnost rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. K takovému zjevnému excesu, který by představoval zásah do základních práv a svobod stěžovatele však nedošlo. Odůvodnění podané městským soudem je adekvátní a soud v něm dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej k rozhodnutí vedly. Byť s tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, jsou důvody vedoucí k rozhodnutí o nákladech řízení a použití § 150 o. s. ř. vyloženy dostatečně.

Stěžovatel dále napadá nepředvídatelnost, resp. překvapivost rozhodnutí městského soudu. Ani v tomto bodě mu však Ústavní soud nemůže dát za pravdu. Předmětem řízení před odvolacím soudem byl mimo jiné návrh vedlejšího účastníka, aby soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Bylo tedy na stěžovateli, aby k tomuto návrhu vyjádřil své stanovisko, případně argumentoval pro jeho zamítnutí. Rozhodnutí městského soudu tak nemá znaky překvapivosti, ale vychází z podaného návrhu, ke kterému měl stěžovatel možnost se dostatečně vyjádřit.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Stěžovatel se také domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tento postup by však byl důvodný, pouze pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal, neboť takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je takový návrh posouzen stejně jako ústavní stížnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru