Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2405/17 #1Usnesení ÚS ze dne 07.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Karlovy Vary
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Náklady řízení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.2405.17.1
Datum podání01.08.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 283 písm.d, § 153 odst.1

312/1995 Sb., § 3a odst.1 písm.a, § 1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2405/17 ze dne 7. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Adámkem, advokátem se sídlem Velké Náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 5 T 140/2015, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 23. 6. 2017, č. j. 5 T 140/2015-316, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 To 220/2017-311, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Citovaným usnesením Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 5. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci pravomocně skončené rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 11. 2015, č. j. 5 T 140/2015-232, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 9 To 31/2016-254. V tomto řízení byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Napadeným usnesením okresního soudu ze dne 23. 6. 2017 pak byla stěžovateli uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení za bezvýsledně podaný návrh na obnovu řízení.

2. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Stěžovatel namítá rovněž porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, když postupem obecných soudů nebylo šetřeno podstaty a smyslu trestního řízení, a tím došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na rovnost a k zásahu do jeho práva nebýt diskriminován podle čl. 1 a čl. 2 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy. Protiústavnost napadených rozhodnutí, kterými byl zamítnut návrh na obnovu řízení, spatřuje v tom, že obecné soudy za nově předkládaný a dříve neznámý důkaz nepovažovaly návrh na vypracování znaleckých posudků a provedení rekonstrukce činu.

3. Podle stěžovatele je zásadní zejména otázka posouzení smyslu, účelu, interpretace a aplikace ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), a to především při výkladu toho, co je skutečnostmi nebo důkazy soudu dříve neznámými, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k nesprávnému závěru, že stěžovatelem v návrhu na obnovu řízení předložené nové důkazy jsou ve skutečnosti důkazy soudům již dříve známými, a to jen z toho důvodu, že tyto důkazy byly před soudy provedeny. Jak však namítá stěžovatel, za neznámý důkaz je třeba považovat též důkaz již provedený, jehož obsah je však jiný než v původním řízení, když konkrétně v návrhu na povolení obnovy řízení navrhoval, aby soudy znovu provedly, resp. nechaly vypracovat znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie a sexuologie na osobu stěžovatele i osobu poškozené a dále aby byla provedena rekonstrukce na místě činu. Je přesvědčen, že pokud by došlo k vypracování nových znaleckých posudků, jejichž obsah by mohl být konfrontován s původními znaleckými posudky, tyty původní znalecké posudky by nemohly obstát.

4. Zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení z ryze formalistických důvodů, kdy soudy v nyní napadených rozhodnutích uvádějí, že v návrhu na obnovu byly navrhovány pouze důkazy soudu dříve známé, byla porušena výše vyjmenovaná základní práva stěžovatele.

5. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud se ve svém rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu na povolení obnovy řízení, absolutně nevypořádal se stížnostními námitkami, a tím zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou.

6. Stěžovatel podal ústavní stížnost rovněž proti usnesení okresního soudu ze dne 23. 6. 2017, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit náklady trestního řízení, konkrétně bezvýsledně podaného návrhu na obnovu řízení. Z tohoto usnesení přitom není vůbec seznatelné, v čem okresní soud spatřuje bezvýslednost návrhu na obnovu řízení a dokonce ani to, o jaký návrh na obnovu řízení se má vlastně jednat. V usnesení není ani výslovně uvedeno, podle jakého ustanovení byla paušální částka, kterou má stěžovatel uhradit, stanovena právě ve výši 4 000 Kč. Při stanovení výše této paušální částky soud vůbec nepřihlédl k majetkovým poměrům stěžovatele, přičemž tato má pro něj sankční charakter, když její uhrazení by stěžovatele ohrožovalo na výživě.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v podstatě jen polemizuje se závěry obecných soudů při aplikaci podústavních právních norem, což je však okolnost, která nespadá do kognice prováděné zdejším soudem coby orgánem ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy. Ústavní soud totiž není a ani být nemůže další soudní instancí, která by přezkoumávala správnost výkladu a používání podústavního práva obecnými soudy a není ani povolán k tomu, aby se zabýval polemikou stěžovatele s argumentací obecných soudů, zjevně motivovanou neúspěchem v daném soudním řízení. Ústavní soud konečně není ani jakýmsi "konzultačním místem či poradnou", která by stěžovatele měla instruovat v tom smyslu (jak stěžovatel výslovně požaduje), aby mu uvedl "správný procesní postup, jaký měl zvolit pro domožení se zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení."

9. Ústavní soud totiž ve své judikatuře opakovaně zdůraznil (srov. za všechny např. usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 969/13; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že není superrevizním článkem soustavy obecných soudů. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší proto Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z napadených rozhodnutí se přitom podává, že v konfrontaci s uvedenými kritérii plně obstojí.

10. Podle ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř. platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či o trestu. V nyní projednávaném případě stěžovatel odůvodnil návrh na obnovu řízení poukazem na nutnost nechat vypracovat nové znalecké posudky. Jak však sám ve svém návrhu na obnovu řízení uvádí, tyto posudky již jednou byly vypracovány a soudy v důkazním řízení provedeny, přičemž soudy v nich neshledaly žádné rozpory, odůvodňující vypracování revizních znaleckých posudků. Rovněž ani žádost stěžovatele o provedení rekonstrukce na místě činu by do trestního řízení nevnesla nové skutečnosti, které by mohly zvrátit rozhodnutí soudů o vině stěžovatele. Soudy měly před vynesením odsuzujícího rozsudku ve věci s ohledem na důkazní situaci za prokázané, že skutek se stal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině a provedení dalších důkazních prostředků by na tomto závěru nemohlo nic změnit. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na obnovu řízení, uvedl, že navrhované důkazy byly obecným soudům známy, když znalecké posudky byly provedeny již v původním řízení a rekonstrukce činu by nemohla ve věci přinést žádné nové poznatky. Krajský soud se následně v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení se závěry okresního soudu ztotožnil.

11. Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení okresního soudu o uložení povinnosti podle ustanovení § 153 odst. 1 tr. ř. k náhradě nákladů trestního řízení za bezvýsledně podaný návrh na obnovu řízení Ústavní soud pouze stručně uvádí, že částka představující tyto náklady je určena paušálně, a to podle ustanovení § 3a odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb. Odkaz na danou vyhlášku je obsažen v odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí. Částka ve výši 4.000 Kč je částkou paušálně určenou, soudy proto její výši nemohou jakkoliv modifikovat. To, že se v případě stěžovatelova návrhu na obnovu řízení jednalo o bezvýsledně podaný návrh, vyplývá i z toho, že návrh na obnovu řízení byl napadeným usnesením okresního soudu ve spojení s usnesením krajského soudu podle § 283 písm. d) tr. ř. zamítnut, přičemž z obsahu těchto rozhodnutí je zmíněná bezvýslednost zřejmá.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Lze totiž plně přisvědčit obecným soudům v tom směru, že vypracování dalších znaleckých posudků a provedení rekonstrukce činu skutečně nepředstavuje důvod, pro který by mohlo být obnoveno předmětné trestní řízení. Je tak dostatečně zřejmé, že těmito navrhovanými důkazy se stěžovatel snažil pouze o zvrácení důkazní situace a přehodnocení důkazů jednou již v původním řízení provedených. V takovém případě však bylo věcí stěžovatele, aby tuto námitku, resp. tyto důkazní návrhy, učinil předmětem již původního řízení. Pokud se tak nestalo, není možno tuto okolnost procesně "dohánět" v řízení o návrhu na obnovu řízení, které je skutečně zaměřeno zcela jiným směrem, což dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení již krajský soud. Stejné platí i v případě, pokud se s těmito důkazními návrhy v původním trestním řízení soudy již vypořádaly a jejich neprovedení řádně odůvodnily.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

14. Za této situace se již Ústavní soud z důvodu nadbytečnosti nezabýval a nerozhodoval o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení v řízení o ústavní stížnosti, jelikož z ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se podává, že podmínkou vyhovění tomuto návrhu je, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru