Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2405/10 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříkvazba/vzetí do vazby
stížnost
obviněný
Usnesení
tlumočník
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2405.10.1
Datum podání17.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 28 odst.1, § 67 písm.c, § 148 odst.1 písm.c, § 71 odst.1

273/2008 Sb., § 26 odst.1 písm.a

37/1967 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2405/10 ze dne 7. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele T. P., právně zastoupeného JUDr. Martinem Alešem, advokátem se sídlem v Plzni, Houškova 30, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 6 To 281/2010 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 9. 5. 2010 sp. zn. 5 Nt 43/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále pro porušení jeho práva na spravedlivý proces. Namítal, že Krajský soud v Plzni se nevypořádal s jeho argumentací, která byla obsažena v odůvodnění stížnosti ze dne 24. 5. 2010, přestože podání bylo doručeno nalézacímu soudu týden před rozhodnutím stížnostního soudu. Tvrdil, že jeho práva byla zejména porušena při postupu policejního orgánu v souvislosti s jeho zadržením. Z trestního spisu podle stěžovatele vyplývá, že policejní orgán sepsal dne 7. 5. 2010 protokol o zadržení podezřelé osoby a tento mu byl tlumočen do německého jazyka strážmistrem Mgr. K., který byl rovněž úkonu přítomen (nikoliv jako zapisovatel). Obhájce stěžovatele přitom ve spise nenalezl opatření o přibrání této osoby jako tlumočníka ve smyslu § 28 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), když jeho jméno současně není zapsáno ani v seznamu tlumočníků. Stěžovatel proto nabyl přesvědčení, že se jednalo o porušení procesních práv obviněného v souvislosti s jeho zadržením. Závěrem upozornil, že ve spise založený obligatorní překlad usnesení o zahájení trestního stíhaní nesplňuje po formální stránce všechny požadavky uvedené v § 13 a 14 vyhl. č. 37/1967 Sb., např. překlad není sešit sešívací šňůrou.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu ze dne 8. 5. 2010 trestně stíhán pro zločin vraždy podle § 140 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. z."). Stěžovatel byl zadržen policejním orgánem podle § 76 odst. 1 tr. ř. dne 7. 5. 2010 ve 21,30 hodin, čemuž předcházelo omezení osobní svobody téhož dne ve 20,53 hodin podle § 26 odst. 1 písm. a) zákona č.273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dne 9. 5. 2010 ve 14,10 hodin předal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni Okresnímu soudu Plzeň - město návrh na vzetí stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. a)ac) tr. ř. a téhož dne v 15,15 hodin byl stěžovatel předveden před soudce tohoto soudu. Po výslechu stěžovatele bylo po krátké přestávce soudcem okresního soudu vyhlášeno napadené usnesení, kterým byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. a ) a c) tr. ř. vzat do vazby. Ze spisu se podává, že stěžovatel byl soudem náležitě poučen, přečetl si protokol z jednání před soudem s tím, že s jeho obsahem souhlasí, což potvrdil svým podpisem, a dále uvedl, že nepožaduje překlad usnesení o vzetí do vazby do německého jazyka.

Dne 12. 5. 2010 byla k témuž soudu prostřednictvím obhájce stěžovatele doručena stížnost proti shora uvedenému usnesení s tím, že bude odůvodněna ve lhůtě pěti dnů. Okresní soud Plzeň - město dne 25. 5. 2010 stížnost předložil spolu se spisem Krajskému soudu v Plzni jako soudu stížnostnímu, který v neveřejném zasedání dne 2. 6. 2010 napadeným usnesením stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Ústavní soud se rovněž seznámil s dodatečným odůvodněním stížnosti, sepsaným obhájcem stěžovatele dne 24. 5. 2010 a doručeným okresnímu soudu dne 26. 5. 2010, jehož argumenty jsou obsahově totožné s argumenty přednesenými v projednávané ústavní stížnosti.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i příslušného soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

K ústavní stížnosti je třeba na prvém místě podotknout, že stěžovatel v ní samotné důvody vazby nenapadá. Nicméně ani Ústavní soud v tomto směru porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti, neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující vzetí stěžovatele do vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. a), c) tr. ř., jako zákonných důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny), a jejich závěrům nelze z ústavního pohledu nic vyknout.

Z pohledu procesní stránky věci Ústavní soud dal za pravdu tvrzení stěžovatele a musel vytknout soudu prvého stupně, pokud podání stěžovatele, doručené mu 26. 5. 2010, stížnostnímu soudu obratem nezaslal k příslušnému spisu. Otázkou však zůstalo, zda mohla mít tato skutečnosti vliv na posuzování zákonnosti, resp. ústavnosti napadeného rozhodnutí stížnostního soudu. Ústavní soud proto prostudoval příslušný spis a dospěl k závěru, že uvedené pochybení nelze označit za zásadní z pohledu spravedlivého výsledku rozhodování stížnostního soudu, a to z několika důvodů.

Je třeba předeslat, že je zákonnou povinností orgánů činných v trestním řízení vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením (srov. § 71 odst. 1 tr. ř.), a proto po nich nelze rozumně požadovat (při plném šetření práv a svobod obviněného), aby vždy přizpůsobovaly průběh řízení představám a požadavkům právních zástupců obviněných. V projednávané věci stěžovatel proti usnesení podal v zákonné lhůtě pouze stížnost blanketní a ačkoli prostřednictvím obhájce - advokáta, soudu avizoval, že tuto odůvodní ve lhůtě pěti dnů, tak neučinil. Učinil tak teprve podáním, které bylo soudu prvého stupně doručeno dne 26. 5. 2010, tj. po čtrnácti dnech od skončení lhůty k podání řádné stížnosti. Jak ovšem bylo uvedeno shora, tato skutečnost nezprostila soud prvého stupně povinnosti, aby doplnění nezaslal stížnostnímu soudu, když sám lhůtu k odstranění nedostatků nestanovil (srov. § 59 odst. 4 tr. ř.). Přestože stížnostní soud skutečně neměl k dispozici důvody, které stěžovatele vedly k podání opravného prostředku, pro posouzení spravedlnosti řízení jako celku bylo podstatné, že stížnostní soud nerezignoval na svoji pozici přezkumného orgánu a jak je zjevné z jeho odůvodnění, náležitě se zabýval správností výroku napadeného usnesení i řízení, které usnesení předcházelo. Ústavní soud se konečně nemohl vyhnout ani posouzení povahy samotných námitek, kterými stěžovatel následně mínil zvrátit napadané usnesení, a jež také použil v ústavní stížnosti. Je totiž zřejmé, že stěžovatel ani neuvedl žádné relevantní skutečnosti, kterými by mohl opodstatněnost vazby zpochybnit, když toliko nesouhlasil s formou tlumočení protokolu o jeho zadržení a naprosto vágním způsobem upozornil na nedostatky překladu usnesení o zahájení trestního řízení.

Ke zbývajícím námitkám stěžovatele je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm ústavní stížnost směřuje výhradně proti rozhodnutím o vzetí do vazby, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší se v posuzované věci zmíněnými námitkami zabývat. Nad rámec však uvádí, že v souvislosti s rozhodnutími vydávanými v úvodních fázích trestního stíhání Ústavní soud opakovaně judikoval, že není zásadně povolán zasahovat do probíhajících řízení, v nichž lze případnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Ústavní soud uvedl, že trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to jest, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Na závěr Ústavní soud ještě uvádí, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásadu naplňuje zejména ustanovení § 72 odst. 2 tr. ř., jež zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost zamítnuta, může obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatele neshledal, postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru