Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2404/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2404.20.1
Datum podání17.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 160


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2404/20 ze dne 31. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 481/2020-3929 ze dne 27. 5. 2020 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 8/2019 ze dne 21. 10. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále podle stěžovatele rovněž došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018 sp. zn. 46 T 2/2018 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a to proto, že zkrátil daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 6.226.402 Kč a daň z přidané hodnoty v celkové výši 2.147.151 Kč, čímž způsobil souhrnnou škodu ve výši 8.373.553 Kč Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Nad to mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání provozního v restauračních zařízeních a pohostinských službách na dobu 5 let.

3. Z podnětu podaného odvolání Městským státním zastupitelstvím v Praze proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019, zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, jakož i nezměněném výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev a dále v zákazu výkonu zaměstnání provozního v restauračních zařízeních a pohostinských službách na dobu 5 let. Jinak ponechal Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně beze změny. Odvolaní obou obviněných, jakož i odvolání osoby blízké, podané ve prospěch stěžovatele odvolací soud zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v příkazech k domovní prohlídce k prohlídce jiných prostor a pozemků, které byly provedeny ještě před zahájením trestního stíhání, nebylo dostatečně vymezeno, jaké věci (alespoň rámcově) mají být při domovních prohlídkách vydány a nebudou-li vydány, jaké věci mají být zajištěny, ani v nich nebyla dostatečně zdůvodněna neodkladnost takového úkonu. Navíc se podle stěžovatele nejednalo o neopakovatelné úkony, neboť oba tyto úkony byly provedeny až dne 8. 10. 2014, tj. až za pět týdnů po vydání těchto příkazů. V rámci těchto prohlídek policejní orgán zajistil věci, které byly později použity jako důkazy, ale přesto ani na základě těchto skutečností policejní orgán nepřistoupil k zahájení trestního stíhání a dále konal v rámci prověřování úkony trestního řízení, které nebyly neodkladnými nebo neopakovatelnými. Před zahájením trestního stíhání policejní orgán dále vyžádal zprávy, odborná vyjádření a nechal vypracovat znalecké posudky, na základě kterých byla stanovena výše škody a bylo podle nich rozhodnuto o právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu podle přísněji trestné, tzv. kvalifikované podstaty trestného činu. Stěžovatel je přesvědčen, že pro orgány činné v trestním řízení vyplývá zásadně povinnost, aby trestní stíhání bylo zahájeno neprodleně po splnění podmínek § 160 odst. 1 trestního řádu, což v jeho případě nebylo dodrženo.

5. Stěžovatel poukazuje na to, že stěžejním důkazem v jeho věci byl znalecký posudek Ing. Evy Klapuchové ze dne 31. 8. 2016, který však vychází pouze ze znalkyní předpokládaných, nikoliv však dalšími důkazy ověřených, skutečných údajů, přičemž pracuje s různými variantami vstupních i výsledných údajů. Stěžovatel se domnívá, že tento posudek je v rozporu i s výpověďmi svědků. Někteří svědci sice připustili, že jim byly vyplaceny i vyšší částky, nežli které byly oficiálně deklarované, jiní to však zcela popřeli nebo dokonce vypověděli, že jim ani nebyla vyplacena mzda celá, kterou měli obdržet, protože společnost Sushi Sakura s.r.o. byla delší dobu ve ztrátě a neměla proto dostatek peněz na výplaty všech zaměstnanců. Za této situace podle stěžovatele znalecký posudek neposkytuje dostatečný a spolehlivý podklad pro rozhodnutí v trestním řízení a o jeho správnosti jsou pochybnosti. V důsledku toho ovšem nebyla řádně (objektivně) zjištěna (prokázána) skutečná výše škody, což se promítá do namítaného nesprávného právního posouzení věci.

III. Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí s tím, že byl odsouzen ve výše popsané trestní věci. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů a v ústavní stížnosti přitom uvádí vesměs tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinil přezkoumatelné právní závěry. Při posouzení argumentů obecných soudů pak neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Ani závěry týkající se domovních prohlídek či zpracovaného znaleckého posudku nevykazují žádný ústavněprávní deficit.

9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru