Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 240/97Usnesení ÚS ze dne 04.02.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
Věcný rejstříkrodiče
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.240.97
Datum podání08.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 120, § 213


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 240/97 ze dne 4. 2. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 240/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. P.D., zastoupeného JUDr. L.Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.3. 1997, č. j. 28 Co 32/97-53, t akt o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm. c) zák.č. 182/1993 Sb. návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel podal ve stanovené 60 denní lhůtě k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.3. 1997, č.j. 28 Co 32/97-53, který nabyl právní moci dne 7.5. 1997.

Citovaný rozsudek odvolacího sudu potvrdil výrok rozsudku soudu I. instance uvedený pod bodem 1,11 a IV, jimž bylo rozvedeno manželství stěžovatele a jeho nezletilé děti P. a J.D. byly soudem svěřeny pro dobu po rozvodu do výchovy matky. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů.

1

II.ÚS 240/97

Stěžovatel vytýká oběma obecným soudům, že pokud svěřily obě nezletilé děti pro dobu rozvodu rodičů do péče matky porušily čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, když zároveň dostatečně nezohlednily právo stěžovatele na rovnocennou výchovu dětí a svými rozsudky nerespektovaly kautely dané č1.95 Ústavy. Navrhovatel se cítí diskriminován napadeným rozsudkem Krajského soudu ve svých právech rodiče i z důvodů svého zdravotního postižení a rovněž svého pohlaví, když z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že děti byly svěřeny do péče matky z toho důvodu, že jako žena je schopna zajistit lepší výchovu nezletilých dětí a to bez cizí pomoci, když o osobě stěžovatele oba soudy uvedly, že i při svém zdravotním postižení (slepota) je nepochybně mimořádně schopným člověkem, ale při výchově nezletilých dětí by se neobešel bez pomoci další osoby.

Navrhovatel dále zdůrazňuje, že oba obecné soudy rovněž svými rozsudky nerespektovaly č1.3 a č1.32 odst.3 Listiny základních práv a svobod, jakož i č1.7 odst.1, čl. 12 odst.1 a čl. 16 a 18 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel spatřuje ve skončeném řízení porušení zásady dvojinstančnosti řízení a práva na spravedlivý proces zejména z toho důvodu, že některé z navrhovaných důkazů provedl až odvolací soud, aniž však přistoupil ke všem návrhům stěžovatele na další doplnění dokazování.

Krajský soud po přezkoumání napadeného rozsudku Okresního soudu v

Nymburce ze dne 21.10. 1996, č.j. 6 C 421/96-19, doplnil řízení o výslech rodičů nezletilých dětí a další navrhované důkazy a dospěl k závěru, o nedůvodnosti podaného odvolání ze strany stěžovatele ( dříve odpůrce). Odvolací soud provedl všechny navrhované důkazy mimo požadovaný znalecký posudek z oboru dětské psychologie a psychiatrie a z provedeného dokazování vyvodil stejné skutkové závěry jako soud prvoinstanční. Krajský soud konstatoval dlouhodobý a trvalý rozvrat manželství stěžovatele, které neplní již delší dobu žádnou ze svých funkcí a

II.ÚS 240/97

z provedeného dokazování rovněž zjistil, že trvalé konfliktní prostředí mezi manžely mělo a má nežádoucí vliv na výchovné prostředí a fyzické zdraví nezletilých dětí.

Především ze správy Pedagogicko-psychologické poradny v N. druhoinstanční soud zjistil, že obě děti neutěšenou rodinnou situací velmi trpí a jejich duševní trauma se odráží i na zhoršování zdravotního stavu nezletilého P.D.

Je tedy především v zájmu těchto dětí, aby situace byla vyřešena radikálně a v co nejrychlejší době tak, aby oběma dětem mohlo být vytvořeno relativně klidné a stabilní prostředí, které v době do rozvodu rodičů postrádaly.

Pokud se týká nesouhlasu stěžovatele s rozvodem manželství, které vyslovil již v řízení před okresním soudem, pak krajský soud zdůraznil, že tento postoj je ovlivněn pouze racionálním zájmem stěžovatele na zachování jeho výchovného vlivu na děti v úplné rodině, aniž tento postoj v sobě zahrnuje i pozitivní vztah k bývalé manželce.

Pokud se týká posouzení výchovných předpokladů obou rodičů k nezletilým dětem, konstatoval odvolací soud u obou rodičů schopnost zajistit výchovu nezletilých dětí. Ve smyslu ustanovení § 26 odst.1 Zákona o rodině určil jejich práva a povinnosti k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu tak, že obě děti svěřil do výchovy matky, když u ní po předchozích zjištěních shledal lepší výchovné předpoklady a možnost poskytování citlivějšího přístupu k jejich fyzickým a psychickým potřebám.

Soudce zpravodaj konstatoval, že obecný soud je vždy v obdobných případech povinen zjistit a na základě provedeného dokazování zvážit, který z obou rodičů je z objektivních hledisek schopen zajistit co nepříznivější podmínky pro vývoj dítěte,

II.ÚS 240/97

přičemž porovnává podmínky i povahové schopnosti u obou rodičů. Vychází tedy ze situace, kdy deklarovaná práva a povinnosti obou rodičů jsou sice stejná, ale jsou modifikována potřebami dítěte vzhledem k jeho věku, dosavadnímu zdravotnímu stavu a existujícími psychickými vazbami jak mezi sourozenci, tak i mezi nezletilými dětmi a rodiči navzájem. Rozhodnutí soudu musí mít především na zřeteli přednostní zájem nezletilých dětí a nikoli pouze zájem rodiče samotného. Je tedy na posouzení rozhodujícího soudu, kterému z obou rodičů svěří dítě do péče a kterému z nich uloží vyživovací povinnost a upraví jeho další styk s dítětem.

Nelze popřít, že oba obecné soudy se dostatečně zodpovědně vypořádaly se zjištěním skutkového stavu v projednávané věci a vzaly v úvahu při hodnocení obou rodičů, v případě otce nejen jeho zdravotní handicap, ale i projevené povahové vlastnosti, které v případě nezletilých dětí nezaručovaly dostatečně vyvážený a citlivý přístup k výchově i péči o obě nezletilé děti. Takový postoj soudů byl zcela adekvátní i v rovině obecně ustálené praxe soudů, které svěřují děti předškolního či nízkého školního věku do péče matky, neboť ta je jak z biologického, tak i z psychického hlediska rozhodně vhodnější osobou pro zajišťování jejich péče. V tom, že oba soudy odmítly položit rovnítko mezi práva otce i matky z hlediska jejich různých funkcí v rodině, nelze spatřovat diskriminaci stěžovatele, neboť je nepochybné, že matka může pro děti nezletilé vytvořit kvalitnější a vyrovnanější citové zázemí, a to zejména v situaci, kdy psychické trauma působí na děti i po fyzické stránce.

Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby se obě nezletilé děti mohly sami vyjádřit k možnosti "vybrat si mezi rodiči" je nutno zdůraznit, že možnost přihlédnout ke stanovisku nezletilých dětí lze pouze v tom případě, kdy děti si s ohledem na svou psychickou a rozumovou vyzrálost mohou udělat přiměřený úsudek o nejvýhodnějším řešení vzniklé situace. K další námitce stěžovatele o porušení procesních předpisů v případě nedodržení dvojinstančnosti řízení lze říci, že oba soudy vzaly v úvahu navrhované důkazy a podle svého uvážení je doplnily i vlastními

II.ÚS 240/97

zjištěními. Bylo by proto porušením principu nezávislosti soudů, pokud by oba soudy byly vázány v procesu dokazování pouze návrhy procesních stran.

Soudce zpravodaj nezjistil tvrzené porušení Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte a domnívá se, že základní role obou rodičů v případě výchovy jejich nezletilých dětí je v tom, aby jejich rodičovská péče se vzájemně doplňovala a neznamenala soupeření na úkor vlastních dětí.

S ohledem na shora uvedené, považovalsoudce zpravodaj za nutné podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu

V Brně dne 4.2. 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru