Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 240/2000Usnesení ÚS ze dne 13.06.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo podílet se na správě věcí veřejných
Věcný rejstříkpolitická strana/hnutí
lustrace
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.240.2000
Datum podání17.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 17 odst.4, čl. 21 odst.4, čl. 22

367/1990 Sb., § 29 odst.1, § 31, § 53 odst.2

418/1990 Sb., § 28, § 29, § 22 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 240/2000 ze dne 13. 6. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. A., zastoupeného JUDr. V. F., advokátem, o ústavní stížnosti proti postupu Obvodního zastupitelstva Městské části Praha 3, Obvodní rady Městské části Praha 3 a primátora hlavního města Prahy, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním zejména na čl. 17 odst. 4, čl. 21 odst. 4 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 3 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zakázal Obvodnímu zastupitelstvu Městské části Praha 3, Obvodní radě Městské části Praha 3 a primátorovi hlavního města Prahy pokračovat v porušování práva stěžovatele, člena zastupitelstva Městské části Praha 3, přistupovat za rovných podmínek k veřejným funkcím v komisích a správních radách fondů Městské části Praha 3, a aby přikázal obnovit stav před porušením.

V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvedl, že byl usnesením Obvodní rady Městské části (dále též "MČ") Praha 3 ze dne 20. 10. 1999, č. 416, odvolán z funkce člena komise stavební, zdravotní i sociální a komise kulturní a památkové a usnesením Obvodního zastupitelstva MČ Praha 3 ze dne 4. 1. 2000, č. 122, i z funkcí ve správních radách fondu obnovy a fondu sociálního, a to spolu s ostatními členy Klubu komunistů - členů Obvodního zastupitelstva MČ Praha 3 (dále jen Klub). Oficiálně byl odvolán z funkce člena výše uvedených komisí starostou MČ Praha 3 dopisem ze dne 25. 10. 1999. Obě usnesení jsou dle stěžovatele neústavní, neboť byla odůvodněna diskriminačním způsobem v rozporu s články 3 odst. 1, 21 odst. 1 a 22 Listiny. Odůvodnění je koncipováno tak, že vylučuje všechny členy Klubu z přístupu k funkcím, do nichž byli zvoleni. Vzhledem k tomu, že zpráva o odvolání byla spolu s plným zněním odůvodnění uveřejněna v Radničních novinách č. 11/1999, stěžovatel namítá i porušení práv dle čl. 17 odst. 4 Listiny a tiskového zákona. K obraně svých práv se s odvoláním na ustanovení § 53 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), obrátil na starostu MČ Praha 3 (dopisem ze dne 10. 12. 1999), aby pozastavil výkon citovaného usnesení Obvodní rady č. 416, a dopisy ze dne 13. 12. 1999 a 17. 1. 2000 i na primátora hlavního města Prahy, aby ve věci zjednal nápravu podle § 29 zákona č. 418/1990 Sb., o hlavním městě Praze. Ani jeden ovšem podle stěžovatele ve věci nápravu nezjednal. Stěžovatel dále dodává, že jeho ústavní stížnost přesahuje svým významem jeho vlastní zájmy, neboť má diskriminační charakter a týká se všech členů Klubu.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Magistrát hlavního města Prahy (dále též "magistrát"), zastoupený advokátem JUDr. J. B., a Obvodní rada Městské části Praha 3 (dále též "obvodní rada"), zastoupená advokátem JUDr. F.V. Obvodní zastupitelstvo Městské části Praha 3 se, ač doloženě vyzváno, ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

Magistrát hlavního města Prahy navrhl ústavní stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Považuje ji za nepřezkoumatelnou pro "značnou nesrozumitelnost". Uvádí, že se ho nikterak nedotýká, neboť z pohledu návrhového žádání mu nemůže být cokoli uloženo. Návrhové žádání naopak směřuje proti primátorovi hlavního města Prahy, jenž ovšem v ústavní stížnosti jako účastník označen není. Podle zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jsou magistrát a primátor hlavního města Prahy dva odlišné orgány. Uvedenou úpravu je třeba vzhledem k "formulaci návrhu" zohlednit, přestože byla účinná až po podání ústavní stížnosti. Primátor hlavního města Prahy nemá žádná oprávnění vůči zastupitelstvu a radě městských částí, a proto, pokud by Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl, nemohl by povinnosti z návrhového žádání vyplývající realizovat. S tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavních práv a svobod magistrát nesouhlasí a považuje je za nesprávné. Naopak se domnívá, že obě výše uvedená usnesení obvodní rady a obvodního zastupitelstva jsou zcela v souladu s ústavními principy, jichž se stěžovatel dovolává.

Obvodní rada také navrhla ústavní stížnost zamítnout. Domnívá se, že zrušením zákona č. 418/1990 Sb. zanikly komise, vzniklé za účinnosti uvedeného zákona, neboť je přechodná ustanovení zákona č. 131/2000 Sb. již neupravují. Správní rady fondů nejsou orgánem předvídaným ani jedním z uvedených zákonů, žádný zákon tedy neupravuje jejich postavení a ustavování. Z těchto důvodů se obvodní rada domnívá, že není možné obnovit původní stav, což ústavní stížnost navrhuje. Ústavní soud by měl také posoudit procesní způsobilost účastníků řízení, jimiž jsou podle ústavní stížnosti orgány městské části "podle zrušeného zákona č. 418/1990 Sb." Dále namítá, že ústavní stížnost nebyla podána včas. Pokud jde o meritum věci, obvodní rada zejména uvedla, že k tvrzeným porušením ústavně garantovaných práv stěžovatele vůbec nedošlo. Rozhodnutí o odmítnutí spolupráce s reprezentanty KSČM, jehož důsledkem bylo odvolání stěžovatele z orgánů obvodní rady, bylo v mezích čl. 5 Ústavy a zároveň naplněním čl. 22 Listiny. Odvoláním stěžovatele nedošlo ke krácení ani porušení jeho práv jako člena obvodního zastupitelstva, tedy ani k porušení čl. 21 odst. 4 Listiny.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a to, dle odst. 2 uvedeného ustanovení, ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Prostředkem na ochranu práva, který má na mysli § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., je přitom takový prostředek, jehož znaky již Ústavní soud judikoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, C.H. Beck, 1995, str. 219 a násl.). Musí jít především o prostředek v procesní dispozici stěžovatele, tedy prostředek, jež zákon poskytuje stěžovateli a nikoli jinému subjektu. Prostředek k ochraně práva musí být prostředkem účinným, musí tedy dovolit rozhodujícímu orgánu skutečně se zabývat obsahem podání a umožnit mu napadené rozhodnutí efektivně změnit, rozumí se, že nezávisle na vůli dotčeného orgánu.

Z obsahu projednávané ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel brojí proti výše uvedeným usnesením samotným a namítá právě jejich protiústavnost. Lze souhlasit s tvrzením stěžovatele, dle něhož proti uvedeným usnesením nejsou přípustné žádné řádné opravné prostředky podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a podle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Ani dopisy starostovi MČ Praha 3 a primátorovi hlavního města Prahy, jimiž se stěžovatel domáhal nápravy ve smyslu § 53 zák. o obcích, resp. § 29 zákona o hlavním městě Praze, nesplňují kritéria, která Ústavní soud ustáleně považuje za rozhodná. Podání podnětu k postupu podle uvedených ustanovení nevyvolává u adresáta - starosty či primátora - povinnost se jím zabývat. Pokud tak přesto učiní, nemá ze zákona možnost nesprávné rozhodnutí sám i proti vůli dotčeného orgánu efektivně změnit. Návrh k postupu dle uvedených ustanovení tedy nemá povahu procesního prostředku k ochraně práva, jak jej má na mysli ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu.

Ve světle výše uvedeného tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout. Počátek lhůty, jak vyplývá z výše uvedeného, je totiž nutno posuzovat podle závěru věty druhé § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, tedy za její prvý den považovat den, kdy došlo ke skutečnosti, jež je předmětem ústavní stížnosti. Tou bylo přijetí usnesení Obvodní rady Městské části Praha 3 č. 416, dne 20. 10. 1999 a usnesení Obvodního zastupitelstva MČ Praha 3 č. 122, dne 4. 1. 2000. Ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 14. 4. 2000, tedy po lhůtě k tomu určené v uvedeném ustanovení zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud se dále domnívá, že by návrhu stěžovatele nemohl vyhovět ani v případě, kdy by lhůta pro podání ústavní stížnosti byla zachována, neboť v projednávané věci není dána jeho pravomoc. Návrhové žádání (petit stížnosti) je totiž formulováno tak, že požaduje zákaz pokračování v porušování práv stěžovatele a příkaz k obnovení stavu před porušením. Vyslovením takového rozhodnutí by ovšem Ústavní soud nemohl zavázat žádného z účastníků ke zrušení usnesení, která jsou fakticky napadána, ale pouze by je zavazoval, aby tato, nezrušená, usnesení přestali respektovat, a to se všemi případnými důsledky (např. nutnost zrušení eventuální volby nových členů příslušných orgánů apod.). K takovému rozhodnutí ovšem není dána pravomoc Ústavního soudu.

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, je nutné konstatovat, že ani tato skutečnost, byla-li by prokázána, nemůže ovlivnit rozhodnutí o nepřípustnosti ústavní stížnosti v dané věci. Ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se nedotýká běhu lhůty podle § 72 odst. 2 citovaného zákona. Toto ustanovení je třeba vykládat ve vztahu k § 75 odst. 1, tedy tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Neumožňuje tedy prominutí ani prodloužení lhůty, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímusoudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2001JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru