Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 240/06 #1Usnesení ÚS ze dne 27.09.2006Uložení povinnosti hradit náklady exekuce oprávněnému

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
Výkon rozhodnutí
PoznámkaStanovisko Pl. ÚS-st. 23/06 Překonává nálezy sp. zn. I. ÚS 290/05 a právní větu (sic!) nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04.
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.240.06.1
Datum podání21.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 28

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 87, § 89, § 88, § 3 odst.1, § 90 odst.3, § 30 odst.3 písm.b, § 55 odst.2, § 44 odst.6 písm.e

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 268 odst.1 písm.e, § 271


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 240/06 ze dne 27. 9. 2006

Uložení povinnosti hradit náklady exekuce oprávněnému

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 3, Táboritská 1000/23, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, se sídlem v Benešově, Hráského 406, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. února 2006, č. j. 7 Co 467/2006-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. ledna 2006, č. j. 10 Nc 3365/2004-17, ve výroku I., jímž byla zastavena exekuce na majetek povinného. Dále změnil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že náklady exekuce ve výši 11.466,60 Kč je povinen soudnímu exekutorovi zaplatit povinný. Ohledně výroku o zastavení řízení odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně žádné pochybení. Ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud uznal námitku oprávněné (společnost PORTFIN Credits & Loans, s. r. o.), že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, jak tomu bylo v daném případě, je třeba uložit povinnost k náhradě nákladů povinnému a nikoliv oprávněnému. Tato zásada vyplývá z § 87 odst. 3 exekučního řádu. Ustanovení § 89 exekučního řádu je třeba chápat jako výjimku z uvedené zásady, a to v situaci, kdy je to odůvodněno procesním zaviněním oprávněného. V posuzovaném případě ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by oprávněnému bylo možnost přičítat zavinění, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že „uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, že „soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce“, a dále, že „takovéto rozhodnutí je zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy“. V návaznosti na to stěžovatel požadoval, aby v záhlaví označené rozhodnutí (jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a namísto oprávněné uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce ve výši 11.466,60 Kč povinnému) Ústavní soud zrušil. Pokud totiž v případě zastavení exekuce pro „nemajetnost“ povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenou žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny neposkytuje. To má být jednak v rozporu s čl. 1 odst. 1 Listiny, jednak to má vést k ohrožení nezávislosti exekutorů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na právní postavení exekutora, přičemž je srovnává s postavením soudce. V návaznosti na to vyslovuje závěr, že exekutor při výkonu exekuční činnosti má srovnatelné postavení, a proto je zapotřebí mu zajistit obdobné (materiální) podmínky nezávislosti. Takovému požadavku odvolací soud svým rozhodnutím nevyhověl, když v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného právě jemu uložil povinnost k náhradě nákladů exekuce. Podle stěžovatele by stejně jako soudci měla být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení.

V prvé řadě je třeba uvést, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.

Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti. Zdůraznil, že nelze akceptovat námitku stěžovatele, že v daném případě vzniká nerovnost mezi skupinou osob, které vykonávají státní moc v rámci soudní soustavy (soudci), kteří mají zajištěnu odměnu za svoji práci, a soukromými exekutory, jimž taková záruka poskytnuta není. V exekučním řádu je jednoznačně zaručeno, že exekutor vykonává svoji činnost za úplatu (viz § 3 odst. 1 exekučního řádu). Právo na náhradu nákladů mu je zásadně přiznáváno proti povinnému nebo ve výjimečných případech za podmínek stanovených zákonem proti oprávněnému. Exekutor, jako nositel takto přiznané pohledávky, není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase jen nástroji exekučního řízení. Přiznané náklady exekuce nelze srovnávat s platy soudců, protože nejde o odměnu za práci, jak ji má mysli čl. 28 Listiny základních práv a svobod, neboť ten se týká pouze zaměstnanců, a těmi soudní exekutoři nejsou.

Nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele o rovnocenném postavení soudu a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatel, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod.

Závěry o postavení exekutora a jeho nárocích na odměnu jsou ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983), jež jsou dle názoru pléna plně použitelná na daný případ. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.

S námitkami, vycházejícími z „veřejnoprávní“ povahy postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i z obav o „ekonomické přežití“ soudních exekutorů a o důsledky rozhodnutí o nákladech exekuce pro jejich faktickou nezávislost v řízení, se Ústavní soud vypořádal mimo jiné v rozhodnutích, sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05 a dalších, v nichž poukázal mj. na zákonné možnosti čelit stěžovatelem ohlašovaným materiálním rizikům oprávněním exekutora požadovat složení zálohy, možností odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využitím legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. § 90 odst. 3, § 30 písm. b), § 55 odst. 2 exekučního řádu].

Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06. Zde Ústavní soud vyložil, že ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o. s. ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.

V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria, obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu).

Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena – ve prospěch exekutora – i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o. s. ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení § 89 exekučního řádu.

Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. září 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru