Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 240/04Usnesení ÚS ze dne 02.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPromlčení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.240.04
Datum podání16.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 110

513/1991 Sb., § 310

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 240/04 ze dne 2. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. S. F., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2004, č. j. 22 Co 2565/2003-56, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. ledna 2004, č. j. 22Co 2565/2003-56. Tvrdí, že jím byla porušena jeho Ústavou zaručená práva vyplývající z článku 90 a 95 Ústavy ČR, z článku 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a navrhuje jeho zrušení.

Stěžovatel se žalobou, podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích, domáhal proti žalovaným ing. P. B. a ing. M. M. zaplacení částky 28.412 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že mu byla platebním rozkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. dubna 2002, č. j. 57 Ro 379/2002-9, který nabyl právní moci 14. 5. 2002, přisouzena proti obchodní společnosti F. i. S. s., s. r. o., částka 28.412,20 Kč, s 15% úrokem z prodlení z částky 27.824 Kč, jdoucím od 5. 3. 1998 do zaplacení, a náklady řízení v částce 10.060 Kč. Dále tvrdil, že žalovaní jsou společníky společnosti F. i. S. s., s. r. o., a z toho důvodu podle § 106 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), odpovídají za závazky společnosti do výše souhrnu nesplacených částí vkladu podle stavu zápisu v obchodním rejstříku. Výpisem z obchodního rejstříku pak prokazoval, že žalovaný ing. P. B. neměl splacen vklad v částce 25.000 Kč, a ve stejné výši neměl splacený vklad ani druhý žalovaný, ing. M. M. Okresní soud jeho návrhu vyhověl a vydal platební rozkaz. Proti platebnímu rozkazu byl podán odpor. Po provedeném řízení rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 8. 2003, č. j. 33 C 154/2003-30, tak, že žalovaný ing. P. B. byl uznán povinným zaplatit stěžovateli částku 25.000 Kč. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku si podal odvolání žalovaný ing. P. B., a stěžovatel v běžící odvolací lhůtě vzal zčásti zpět žalobu, pokud směřovala proti ing. M. M. Okresní soud usnesením ze dne 6. 10. 2003 rozhodl o zrušení části rozsudku ve vztahu k žalovanému ing. M. M., a řízení v části, která směřovala proti tomuto žalovanému, zastavil. Odvolací řízení tak bylo vedeno jen v rozsahu žaloby podané proti žalovanému ing. P. B. Ten ve svém odvolání, které bylo soudu doručeno 3. 9. 2003, ačkoliv je na něm jako datum vyhotovení uvedeno 5. 9. 2003, namítl především promlčení nároku, uplatňovaného stěžovatelem. Krajský soud v Českých Budějovicích o odvolání žalovaného ing. P. B. rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti žalovaného ing. P. B. zaplatit stěžovateli částku 25.000 Kč změnil tak, že žaloba byla zamítnuta. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele.

Krajský soud zamítl žalobu stěžovatele na základě uplatněné námitky promlčení. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s názorem odvolacího soudu. Považuje jeho výklad promlčení za nesprávný a nespravedlivý. Krajský soud dovodil, že pohledávka stěžovatele vůči dlužníkovi, společnosti F. i. S. s., s. r. o., se stala splatnou 5. 3. 1998. Čtyřletá promlčecí lhůta podle obchodního zákoníku uplynula 5. 3. 2002. Žaloba byla podána 12. 5. 2003, tedy po této lhůtě. S tím stěžovatel nesouhlasí. Uvádí, že dovozoval prodloužení promlčecí lhůty z ustanovení § 110 občanského zákoníku, ze kterého vyplývá, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu, dojde k přetržení promlčecí doby vůči dlužníkovi a začne běžet nová promlčecí doba. Krajský soud však dovodil, že úprava promlčení, provedená v obchodním zákoníku, je pro oblast obchodně právních vztahů komplexní úpravou a tudíž nelze občanský zákoník použít. Neakceptoval ani názor stěžovatele, že jeho pohledávka není promlčena s ohledem na ustanovení § 310 obch. zák., podle kterého se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Jestliže byla jeho pohledávka vůči dlužníkovi, společnosti F. i. S. s., s. r. o., pravomocně přiznána, nebyla v době jím podané žaloby promlčena. Odvolací soud však vyslovil názor, že z ustanovení § 323 odst. 3 obch. zák. vyplývá, že vůči ručiteli má účinky jen uznání závazku dlužníkem a jen v tomto případě ve vztahu k němu začne běžet nová čtyřletá promlčecí lhůta. Podle stěžovatele odvolací soud tímto výkladem hmotného práva porušil jeho zaručené právo, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR, neboť neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům a porušil i čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se neřídil zákonnými ustanoveními a interpretoval je způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dále porušil i čl. 36 odst. 1 Listiny, protože nezdůvodnil řádně své rozhodnutí a nevypořádal se vyčerpávajícím způsobem s právní argumentací stěžovatele, kterou v řízení uplatnil. Odůvodnění rozsudku proto nesplňuje požadavky, vyplývající z § 157 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 103/99.

Ústavní soud si vyžádal stanovisko účastníka řízení. Ten uvedl, že základními důvody pro vydání zamítavého rozsudku ve vztahu k žalovanému ing. P. B. jako ručiteli ze zákona (§ 106, § 312 obch. zák., ve znění před novelou - zákon č. 370/2000 Sb., účinnou od 1. 1. 2000), bylo to, že splatnost uplatněného nároku nastala již v roce 1998, tedy v roce, kdy se stal splatným dluh obchodní společnosti F. i. S. s., s. r. o., jejímž byl žalovaný společníkem. Žalobce nárok uplatnil až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby. Žalovaný námitku promlčení nároků vznesl. Jinak odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Současně vyslovil názor, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavních právech a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Ústavní soud poté, co se seznámil i se spisem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 33 C 154/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy 5. Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci obecných předpisů. Tvrdí, že jím provedený výklad hmotně právních ustanovení je nesprávný a extrémně nespravedlivý. Jak však bylo shora zdůrazněno, výklad zákonů je v pravomoci obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu, jehož posláním je ochrana ústavnosti. Pokud by Ústavní soud ingeroval do pravomoci obecných soudů, porušil by sám Ústavu a dostával by se tak do rozporu se svým posláním ochránce Ústavy.

Je zřejmé, že stěžovatel ústavní stížnost podal náhradou za dovolání, které nemohl podat proto, že nebyla splněna podmínka vyplývající z ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Účelem ústavní stížnosti však není plnit úkoly mimořádných opravných prostředků v jakémkoliv řízení, probíhajícím před orgány státu, tedy ani v řízení civilním. Výklad hmotného práva je věcí obecných soudů, do které by mohl Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, pokud by šlo o výklad svévolný, tedy takový, který by byl ve zřejmém rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo který by byl extrémně formální a vedl by ke zřejmé nespravedlnosti. O takovou situaci však v daném případě nejde. Odvolací soud se plně vypořádal s námitkami stěžovatele a svůj výklad dotčených ustanovení obchodního zákoníku a občanského zákoníku srozumitelně a logicky vyložil. V žádném případě nelze dát stěžovateli za pravdu, že nesplnil povinnosti náležitě zdůvodnit své rozhodnutí, jak to vyplývá z ustanovení § 157 o. s. ř. Učinil tak stručně a srozumitelně, jak mu to citované zákonné ustanovení ukládá. Účelem odůvodnění soudního rozhodnutí není vést polemiku s právními názory účastníků řízení, ale stručně a jasně vysvětlit v odůvodnění rozsudku, jak věc posoudil soud po právní stránce. To v konkrétním případě odvolací soud učinil, a to v míře naprosto dostačující a zcela v souladu s ustanovením o. s. ř.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru