Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 24/96Nález ÚS ze dne 14.09.1999K náhradě za živý a mrtvý inventář podle § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na ... více
Věcný rejstříknáhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 123/15 SbNU 173
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.24.96
Datum podání24.01.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20 odst.3

243/1992 Sb., § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 24/96 ze dne 14. 9. 1999

N 123/15 SbNU 173

K náhradě za živý a mrtvý inventář podle § 20 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátu v právní věci

navrhovatele F. K., právně zastoupeného JUDr. Z. F., advokátkou,

o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové, čj. 13 Co 208/95-77, ze dne 26. 10. 1995 a proti rozsudku

Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 8 C 1156/93-60, ze 7. 12.

1994, za vedlejší účasti Zemědělského družstva S. se sídlem v Ch.,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10.

1995, čj. 13 Co 208/95-77, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad

Orlicí ze dne 7. 12. 1994, čj. 8 C 1156/93-60, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 24. 1. 1996 ústavní stížnost V. K.

proti v záhlaví uvedeným rozsudkům obecných soudů. Ústavní

stížnost byla podána včas a po formální stránce splňuje podmínky

návrhu podání k Ústavnímu soudu dle čl. 34 zákona č. 182/1993 Sb.

Dne 1. 11. 1996 obdržel Ústavní soud zprávu advokátky

navrhovatele o tom, že 17. 9. 1996 navrhovatel V. K. zemřel.

Usnesením ze dne 10. 12. 1997, čj. II. ÚS 24/96-28, Ústavní soud

řízení přerušil s tím, že v řízení bude pokračovat s dědici

účastníka, jakmile skončí řízení o dědictví.

Rozhodnutím Okresního soudu ve Svitavách, čj. D 1027/96-10,

pravomocným dne 21. 2. 1997, pominuly důvody pro přerušení řízení

o ústavní stížnosti dle § 63 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, spolu s ust. § 107 odst. 3 o. s. ř. Dle tohoto usnesení byl

schválen Okresním soudem ve Svitavách uplatněný nárok na vydání

restitučního a transformačního podílu od ZD S., okres Ústí nad

Orlicí, který byl zařazen do dědictví bez ocenění vzhledem k tomu,

že jeho cenu nelze určit. Uplatněný nárok nabyl do vlastnictví

pozůstalý syn F. K.

Ústavní soud pokračuje v řízení s dědicem, pozůstalým synem

F. K.

Původní stěžovatel, V. K., podal současně s ústavní stížností

dovolání. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky

usnesením, sp. zn. 2 Cdon 400/96, ze dne 30. 6. 1996 s tím, že

dovolání není přípustné. Z ust. § 75 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak vyplývá, že

ústavní stížnost je přípustná, neboť před podáním ústavní

stížnosti navrhovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které

mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové, čj. 13 Co 208/95-77, ze dne 26. 10. 1995,

a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, čj. 8

C 1156/93-60, ze dne 7. 12. 1994, jelikož má za to, že těmito

rozhodnutími, ve kterých byl účastníkem, byla porušena jeho

ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně čl. 1, čl. 3, čl.

11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a čl. 6 Úmluvy na ochranu

lidských práv a čl. 90 Ústavy.

Žalobou ze dne 25. 8. 1993 se stěžovatel V. K. domáhal jako

žalobce proti žalovanému Zemědělskému družstvu S. poskytnutí

náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby dle § 20 zák. č.

229/1991 Sb.

Ačkoliv okresní soud neměl dle navrhovatele pochybnosti

o tom, že zemřelý otec stěžovatele vnesl do JZD B. (právní

předchůdce ZD S.) veškerý živý a mrtvý inventář a zásoby

z pronajaté usedlosti, zamítl žalobní návrh z důvodu, že otci

stěžovatele byla vyplacena náhrada za tento inventář.

Tímto postupem dle navrhovatele soud ignoroval ustanovení §

20 zák. č. 229/1991 Sb., rozhodnutí takto odůvodněné je dle

navrhovatele nespravedlivé a nezákonné.

Dle navrhovatele nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci,

jak o tom svědčí formulace v odůvodnění rozsudku okresního soudu

"určitá náhrada", "část náhrady byla zřejmě proplacena";

i krajského soudu "zřejmě byl informován". Soudy současně podle

něj nezhodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti, když ve svém

odůvodnění poukazují pouze na jednotlivé důkazy.

Zcela pak dle navrhovatele soudy pominuly skutečnost, že

v dané věci v době řízení a v době rozhodování existovalo

pravomocné rozhodnutí o určení povinné osoby, a to rozhodnutí Mze

ČR, územní odbor Ústí nad Orlicí, čj. 514/93/R-18, pravomocné dne

20. 3. 1993, čímž porušily ust. § 135 o. s. ř. odst. 2.

Ze spisu, sp. zn. 8 C 1156/93, Okresního soudu v Ústí nad

Orlicí Ústavní soud zjistil, že 26. 8. 1993 byla podána

u citovaného okresního soudu žaloba původního stěžovatele V. K.

o určení povinnosti vydat mrtvý a živý inventář podle § 20 zák. č.

229/1991 Sb., v rozsahu zde uvedeném (8 C 1156/93-1,2), proti

odpůrci, Zemědělskému družstvu S. Zemědělské družstvo S. bylo

určeno povinnou osobou pravomocným rozhodnutím Ministerstva

zemědělství ČR, územní odbor Ústí nad Orlicí, čj.

514-516/93/R-18, ze dne 24. 2. 1993, jež nabylo právní moci dne

21. 3. 1993.

ZD S. poskytlo navrhovateli částečnou náhradu inventáře ve

výši 205.000,- Kč. Zbývající část inventáře, vyčíslenou částkou

503.000,- Kč, odmítlo vydat s tím, že zajistilo nové dokumenty,

které v době rozhodování správního orgánu nebyly k dispozici,

prokazující dřívější skutečně uhrazené částky za mrtvý a živý

inventář otci žalobce.

Z tohoto důvodu podal odpůrce ZD S. návrh na obnovu řízení

dle zák. č. 71/1967 Sb., o správním řádu, stran určení povinné

osoby. Správní orgán - Ministerstvo zemědělství ČR, územní odbor

v Ústí nad Orlicí tomuto návrhu vyhověl a nařídil dne 18. 10.

1993 obnovu správního řízení. Rozhodnutím, čj. 3078/93/5, ze dne

24. 11. 1993 bylo řízení uvedeného správního orgánu přerušeno

vzhledem ke složitosti skutkové i právní kvalifikace případu.

Původní žalobce V. K. upřesnil svůj petit návrhu při jednání

21. 9. 1994 u soudu, čj. 8 C 1156/93-42, tak, že odpůrce ZD S. je

povinno vydat navrhovateli (V. K.) náhradu živého a mrtvého

inventáře v hodnotě a čase, ve spisu na uvedené stránce spisu

vyčíslených.

Soud 1. stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 1994, čj. 8

C 1156/93-60, žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost nahradit

žalovanému náklady řízení.

Žalobce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal

a v odvolání požádal, aby odvolací soud připustil změnu žalobního

návrhu tak, aby bylo určeno, že žalovaný je povinen vydat mu

v navržené lhůtě náhradu živého a mrtvého inventáře, a to

v rozsahu, který upřesnil v řízení před soudem prvního stupně.

Odvolací soud změnu návrhu výrokem obsaženým v rozsudku ze dne

26. 10. 1995, čj. 13 Co 208/95-77, nepřipustil s tím, že soud

prvního stupně o tom to určovacím návrhu již rozhodl. Ve věci samé

zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil, a na základě právního

názoru, že již v prvním stupni se jednalo o určovací žalobě,

změnil výrok ohledně výše nákladů řízení před soudem 1. stupně

a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Ve věci bylo současně s podáním ústavní stížnosti podáno

dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 7.

1996, čj. 2 Cdon 400/96, tak, že dovolání bylo podle ustanovení

§ 243 b) odst. 4 věta prvá a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

odmítnuto jako nepřípustné.

Účastník řízení před Ústavním soudem, Krajský soud v Hradci

Králové, se k ústavní stížnosti vyjádřil následovně:

"Účastník plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného

rozsudku a dodává, že on a ostatně ani okresní soud neporušil

ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování.

Stěžovatel nebyl zkrácen ve svých právech na soudní ochranu (čl.

36 odst. 1 Listiny), nebylo porušeno právo rovnosti účastníků (čl.

37 odst. 3 Listiny), ani právo na veřejné projednání věci

v přítomnosti účastníků ani právo vyjádřit se ke všem provedeným

důkazům (čl. 32 odst. 2 Listiny).

Protože napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do základních

práv a svobod stěžovatele (čl. 87 odst. 1a) Ústavy), navrhuje

účastník zamítnutí ústavní stížnosti".

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost navrhovatele

a dospěl k závěru, že je důvodná. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen" Zákon o půdě"), je restitučním

zákonem, kterým prolíná snaha zmírnit následky některých

majetkových a jiných křivd, jež se udály v tzv. "rozhodném

období". Z postupu soudů obou stupňů a zde napadených rozsudků

okresního i krajského soudu vyplývá, že oba soudy se dopustily

dezinterpretace smyslu a významu ust. § 20 odst. 3 zákona o půdě,

když na základě aplikace normy ve vztahu k výsledkům dokazování

dospěly k závěru (viz odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 26. 10. 1995, str., čj. 13 Co 208/95-79), podle

kterého ust. § 20 odst. 3 zákona o půdě, navrhovatelem v odvolání

mylně uváděné jako § 20 odst. 4 cit. zákona, lze použít pouze

v případě, že nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby

byl prokázán a před účinností tohoto zákona byla poskytnuta pouze

částečná náhrada.

Stěžovatel proti tomu v ústavní stížnosti namítal, že jeho

proces nebyl spravedlivý, když soudy I. a II. stupně zcela

pominuly skutečnost, že v dané věci v době řízení a v době

rozhodování existovalo pravomocné rozhodnutí o určení povinné

osoby, a to rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, Územní odbor

Ústí nad Orlicí, čj. 514-516/93/R-18, které nabylo právní moci dne

20. 3. 1993.

Je pravdou, že Mze ČR, Územní odbor Ústí nad Orlicí, novým

rozhodnutím ze dne 18. 10. 1993, čj. 2758/93/OB1, nařídilo obnovu

řízení. Proti této však byl podán rozklad ze dne 4. 11. 1993

a tímto rozkladem zůstalo původní rozhodnutí o určení povinné

osoby ZD S. k plnění náhrad pravomocné. Ústavní soud se ztotožňuje

s názorem stěžovatele, dle něhož ve smyslu ust. § 135 o. s. ř.

odst. 2 soud vychází z rozhodnutí jiného orgánu, pokud o otázce,

o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu (zák. č. 243/1992 Sb.),

bylo vydáno příslušné rozhodnutí.

Na soudu I. stupně pak bylo postupovat dle ustanovení § 20

odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

předposlední věta: "Od stanovené náhrady se odečte náhrada za živý

a mrtvý inventář a za zásoby, vyplacená před účinností tohoto

zákona. Nedojde-li k dohodě, rozhodne na návrh soud".

Ačkoliv tedy obecné soudy měly rozhodovat o návrhu na plnění

jak vyplývá z petitu, v průběhu řízení před soudem I. stupně

i navrhovatelem upřesněného, celou dobu řízení u obecného soudu

bylo směrováno k řízení o určovací žalobě (viz i odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu, kde v odůvodnění cit. rozsudku

krajského soudu na str., čj. 13 Co 208/95-78, poslední věta,

krajský soud dovodil, že okresní soud fakticky o určovací žalobě

rozhodl).

Lze namítnout, že sám žalobce ve svém odvolání proti

napadenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí navrhl změnu

petitu tak, že odvolací soud určí, že žalovaný je povinen vydat

žalobci náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby v rozsahu zde

uvedeném. Jak ale správně poukázal i Nejvyšší soud ČR ve svém

usnesení ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 2 Cdon 400/96, "z obsahu

přednesů a procesních návrhů žalobce, jak je v průběhu řízení před

soudy obou stupňů tento účastník učinil a jak jsou formulovány

v jeho písemných podáních a v protokolaci přednesů u jednání

soudů, nelze podle názoru dovolacího soudu vyvodit závěr, že by

žalobce skutečně upustil od původní žaloby na plnění (§ 80 písm.

b) o. s. ř.) s tím, že by se namísto toho domáhal výroku, že tu je

či není určitý právní vztah nebo že tu je či není určité právo (§

80 písm. c) o. s. ř.). S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní

soud ČR plně ztotožňuje; z tohoto důvodu jej zde cituje i přesto,

že Nejvyšší soud ČR není před Ústavním soudem ČR účastníkem

řízení.

K posouzení pak zbývá, zda takové pochybení obecných soudů

mohlo vést k porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak se ho

navrhovatel v ústavní stížnosti dovolává. Jinak řečeno, dle

navrhovatele, obecným soudům nepříslušelo přezkoumávat v daném

případě, zda zde právo na plnění je či není, ale to, zda zde byla

poskytnuta náhrada za živý a mrtvý inventář před účinností zákona

č. 229/1991 Sb., v jaké výši; na soudu pak bylo rovněž rozhodnout

o jejím odečtení při kladné odpovědi na předchozí otázky.

Ústavní soud na tomto místě nikterak nehodlá přezkoumávat

provedené dokazování v dané věci, ani mu to nepřísluší. Ústavní

soud respektuje zásadu nezávislosti soudů ohledně provádění důkazů

i jejich hodnocení.

Zásadní pochybení obecných soudů Ústavní soud ČR neshledal

v provedeném dokazování, ale v právní interpretaci ust. § 20 odst.

3 zákona o půdě a ustanovení souvisících.

Rozhodnutím podle § 9 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, určuje Ministerstvo zemědělství ČR

pouze osobu povinnou k náhradě. Nerozhoduje, ani rozhodovat

nemůže, o výši plnění, námitkách, které tuto výši snad ovlivňují,

např. to, že již před účinností zákona o půdě byla případně nějaká

náhrada vyplacena, nebo část věcí vrácena. Posouzení těchto věcí

náleží soudu v řízení nalézacím podle části třetí o. s. ř. při

rozhodování o povinnosti náhradu poskytnout na základě žaloby

podané oprávněnou osobou (§ 20 odst. 3 zák. o půdě).

Samotný pojem "vnos" užitý v zákoně neznamená, že za vnesenou

věci nebyla poskytnuta náhrada. Pojem "vnos inventáře" (stejně

jako další zde alternativně uvedené odnětí či jiný bezúplatný

převod) je pak třeba vykládat tak, že šlo o jednostranný právní

úkon, při němž byl vlastník v souvislosti s tehdejšími politickými

záměry v zemědělství, živý a mrtvý inventář a zásoby fakticky

donucen vnést bez ohledu na jeho vůli. Srovnej rozsudek Nejvyššího

soudu ČR 2 Cdon 766/96, uveřejněný pod č. R 11/98 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek.

Jiný výklad by byl zjevně nesprávný, protože za živý a mrtvý

inventář a zásoby byly v naprosté většině případů později určité

náhrady podle tehdejších předpisů poskytnuty. Proto také ust. §

20 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb. v druhé větě uvádí, že od náhrady

stanovené podle odst. 3 se odečte náhrada za uvedené věci,

vyplacená před účinností tohoto zákona. Toto ustanovení se týká

všech forem přechodu tohoto inventáře a zásob podle ust. § 20

odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

V praxi diskutovaným problémem je nepochybně záležitost

odpočtů náhrady za inventář a zásoby, vyplacené před účinností

zákona o půdě (§ 20 odst. 3 druhá věta), a to především z hlediska

odpočtů, konkrétně hodnot tzv. vnosů do zemědělských družstev. Při

vypořádání těchto vnosů se členy družstev docházelo přirozeně

v cenách tehdy platných.

V souvislosti s tím soudy narazily na problém formulace

poslední věty § 20 odst. 3 zákona o půdě, pokud jde o ceny platné

dříve a nyní, tedy vzhledem k rozdílným cenovým relacím. Tímto

problémem se ale vůbec v daném případě soudy nezabývaly.

Pokud jde o náhradu za inventář a zásoby a její konkrétní

specifikování, má se podle § 20 odst. 3 zákona o půdě poskytnout

ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a množství

přiměřeném převzaté části (nemovitosti) k zajištění provozu

zemědělské výroby. Teprve není-li to možné, má se náhrada

poskytnout v jiné formě.

V praxi je tedy třeba postupovat tak, že se zjistí výměra

půdy, převzaté k zajištění provozu zemědělské výroby, a podle

jejího rozsahu se provádí vypořádání inventáře a zásob za použití

dokladů o výši vnosů a o movitostech, které byly oprávněným osobám

odňaty. Pokud tyto doklady nejsou, nastupuje postup podle cit.

nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb. a č. 57/1993 Sb., tedy podle

normativů stanovených za 1 hektar zemědělské půdy.

Nárok na náhradu inventáře a zásob a způsob zjištění a určení

její výše je takto stanoven zcela jednoznačně.

Zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, nestanoví, jaké listinné

důkazy mají oprávněné osoby předkládat k doložení svých nároků,

směřujících ke zmírnění následků majetkových křivd, jež má na

zřeteli zákon č. 229/1991 Sb. Na soudu je, aby spolehlivě zjistil

skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné (§ 6 o. s. ř.), a to

využitím účetních a evidenčních materiálů právnické osoby, jež

tyto věci převzala.

Ústavní soud ČR je nucen konstatovat, že obecné soudy

nesprávně interpretovaly v daném případě význam a smysl ust. § 20

odst. 3 zákona o půdě a veškeré své dokazování směřovaly

k nesprávnému právnímu posouzení toho, zda žalobce (u Ústavního

soudu navrhovatel) oprávněnou osobou dle § 20 odst. 3 zákona

o půdě je či není. Tento postup podtrhuje i skutečnost, že okresní

soud zřejmě přikládal význam i tomu, že původní vlastník živého

a mrtvého inventáře J. K. vnesl do ZD prvního typu veškerý mrtvý

a živý inventář a zásoby, do ZD však vstoupil bez půdy, neboť tuto

nevlastnil (srovnej: rozsudek Okresního soudu v Ústí n. Orlicí,

čj. 8 C 1156/93-62). Z rozsudku okresního soudu není dostatečně

přezkoumatelné, jaký význam této právní skutečnosti přisuzuje

a proč je tato skutečnost v odůvodnění rozsudku uvedena, i když

z hlediska významu a smyslu § 20 odst. 3 zákona o půdě je tato

skutečnost právně irelevantní.

Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se zaručují základní práva

a svobody všem bez rozdílu. To pak znamená, že ani restituční

zákon o půdě nemůže privilegovat určitou skupinu oprávněných osob,

jež vlastní nemovitosti (pozemky), a to ve vztahu k nároku na

náhradu dle § 20 zákona vůči jiným fyzickým osobám, jež příslušné

nemovitosti (majetek) nevlastní, ačkoliv v rozhodném období byl

jejich majetek vnesen do ZD. Postup, který by znevýhodňoval při

výkladu zákona o půdě tyto osoby, by byl contra constitutionem,

resp. v rozporu s příslušným ustanovením Listiny.

Ústavní soud ČR již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že

nespadá do jeho příslušnosti přezkoumávat právní výklad zákonů

obecnými soudy, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční

činnosti, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy

ČR). Neosobuje si proto právo přezkumného dohledu nad jejich

činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě

s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

V daném případě Ústavní soud ČR shledal, že výklad práva

obecnými soudy, pokud jde o postižení a aplikaci významu a smyslu

zákona o půdě jako celku, § 20 cit. zákona pak zvláště, je natolik

extrémní, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodovací

činností obecných soudů došlo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout tak, jak

uvedeno výše ve výroku tohoto nálezu (§ 82 odst. 1, odst. 3 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb.)

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání

přípustné.

V Brně dne 14. září 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru