Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2398/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Kladno
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2398.10.1
Datum podání17.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2398/10 ze dne 24. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. C., právně zastoupeného Mgr. Petrem Brožem, advokátem se sídlem Husovo nám. 44/31, Beroun, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 19 C 211/2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 23 Co 107/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti napadl stěžovatel v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel vyrozuměním ze dne 30. 8. 2010 upozornil Ústavní soud, že podal v dané věci spolu s ústavní stížností i dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., což je závislé na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (237 odst. 3 o. s. ř.).

Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně, jak je již v předchozím odstavci nastíněno, se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, v době jeho podání není zřejmé, zda je přípustný či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, kdy tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti zákon o Ústavním soudu netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Proto v případě, kdy jednotlivec takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost dle dikce zákona odmítnout pro nepřípustnost. Na druhou stranu lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu pro podání ústavní stížnosti (srov. dikci ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lze tak konstatovat, že dle současné právní úpravy není v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti, s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Za této situace však lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Bude-li rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno, může se stěžovatel v rámci probíhajícího dovolacího řízení domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tak nemá důvod, aby v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i s principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby než toto řízení skončí, ve věci souběžně rozhodoval. Pokud by totiž byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není pak ani důvod, aby Ústavní soud vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu. Takovým postupem by zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru