Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2397/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2397.14.1
Datum podání16.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2397/14 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Výstavnictví Praha, a. s., se sídlem Na Louži 5, Praha 10, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem Praha 6, Západní 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2014, č. j. 21 Co 271/2014-67, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 16. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se domnívá, že v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1, v čl. 2, v čl. 3, v čl. 4, v čl. 11 odst. 1, v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy.

2. Stěžovatelka zejména uvádí, že v předcházejícím řízení byla žalována o zaplacení částky 74.000 Kč, když však před zahájením řízení žalobkyni předmětný dluh uznala a požádala o splátkový kalendář. Žalobkyně nicméně navzdory tomu podala žalobu. Následně stěžovatelka před nařízením prvního jednání ve věci dluh v několika splátkách zaplatila, přesto přiznal Městský soud v Praze žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Ta přitom byla podle mínění stěžovatelky právní zástupkyní žalobkyně úmyslně navýšena, když právní zástupkyně žalobkyně vždy po částečném uhrazení dluhu vzala žalobu částečně zpět a za každý takovýto úkon jí soud přiznal náhradu nákladů v plné výši.

3. Stěžovatelka si je vědoma toho, že Ústavní soud se nezabývá samostatně toliko výší náhrady nákladů řízení, nicméně má za to, že v jejím případě z důvodů právě popsaných se jedná o výjimečně silné poškození jejích základních práv.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo konstatováno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné

zákonnosti. Uvedené platí rovněž ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodováním o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].

7. Právě naznačeným požadavkům přitom oba soudy dostály. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 28 C 183/2012-53, řízení zastavil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 32.653,60 Kč; městský soud následně toto usnesení usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností potvrdil a změnil pouze výši nákladů řízení na částku 32.984,60 Kč. K tomu městský soud zejména uvedl, že byla-li pohledávka žalobkyně uhrazena po podání žaloby, je třeba aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť návrh byl vzat zpět pro chování stěžovatelky, byť byl původně podán důvodně. Důsledky takovéhoto jednání však nemůže podle městského soudu nést ten, jehož pohledávka byla v řízení zaplacena, tedy ten, kdo byl ve své podstatě úspěšný. Nemůže proto obstát ani námitka stěžovatelky, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, protože svůj dluh průběžně splácela. K zastavení řízení totiž došlo až po podání žaloby, kdy stěžovatelka dlužnou částku před zahájením prvního jednání ve věci v plném rozsahu uhradila.

8. Závěry, které se podávají z napadeného usnesení městského soudu, lze podle názoru Ústavního soudu z ústavně právního hlediska plně akceptovat, jelikož korespondují s dikcí i účelem citovaného zákonného ustanovení.

9. V návaznosti na argumentaci stěžovatelky totiž Ústavní soud poznamenává, že z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 je dostatečně patrno, že stěžovatelkou tvrzené splácení dluhu během soudního řízení bylo velmi těžko předvídatelné, a to co do časové nepravidelnosti i různé výše stěžovatelkou hrazených částek (vždy jen ve výši několika tisíc korun). Nelze proto přisvědčit stěžovatelce ani v tom směru, že by žalobkyně postupovala úmyslně tak, aby stěžovatelce vznikaly co největší náklady. Naopak, její postup se Ústavnímu soudu jeví jako zcela zákonný a také racionální, když po zaplacení další splátky vždy vzala částečně zpět původní podanou žalobu. Nadto, a v tomto ohledu je možno odkázat i na vyjádření samotné žalobkyně (srov. například č. l. 61), že vzhledem k výši dlužné částky a výše jednotlivých splátek stěžovatelky by byl bez podání žaloby dluh splácen v řádu let, a to i přesto, že již po podání žaloby byla stěžovatelka dlouhou dobu v prodlení (faktury byly totiž splatné v polovině roku 2011, žaloba byla podána dne 7. 8. 2012 a k úplnému uhrazení dluhu došlo teprve v první polovině roku 2014). Ve světle těchto skutečností se proto Ústavnímu soudu (na rozdíl od stěžovatelky) nejeví extrémně nespravedlivým či nemravným, postupovala-li právní zástupkyně žalobkyně striktně formálně tak, že žalobu brala postupně zpět v návaznosti na výši další splátky dluhu, a kdy jí za každý takovýto úkon byla následně soudem přiznána náhrada takto vzniklých nákladů.

10. Lze tak souhrnně konstatovat, že pokud v nyní projednávaném případě Městský soud v Praze ustavní stížností napadeným usnesením přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, nelze tomuto postupu z ústavněprávního hlediska nic podstatného vytknout.

11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru