Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2381/18 #1Usnesení ÚS ze dne 28.08.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Kolín
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkadvokát/odměna
Zastoupení
žaloba/na plnění
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2381.18.1
Datum podání12.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 2913, § 2984, § 513

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2381/18 ze dne 28. 8. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Svetozára Kúdelky, zastoupeného JUDr. Christianem Choděrou, advokátem, sídlem Jugoslávská 481/12, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. března 2018 č. j. 25 Co 54/2018-100 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2017 č. j. 12 C 151/2017-77, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou zjevně v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Z podkladů připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalobce se po stěžovateli žalobou u Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení částky 19 069,60 Kč s přísl. Stěžovatel uzavřel se žalobcem smlouvu o dílo spočívající v provedení stavebních prací, tyto práce ve lhůtě splatnosti neuhradil. Žalobce se s vymáháním dlužné částky obrátil na právního zástupce, který pro něj vykonal čtyři úkony právní služby. Stěžovatel po doručení předžalobní výzvy uhradil dlužnou částku, ale již neuhradil náklady právního zastoupení. Okresní soud žalobě částečně vyhověl (rozsudek ze dne 5. 12. 2017 č. j. 12 C 151/2017-77) a stěžovateli uložil zaplatit 12 487 Kč a do částky 6 582 Kč žalobu zamítl. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 5 952 Kč (výrok III.).

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 25 Co 54/2018-100 potvrdil ve věci samé rozsudek okresního soudu. Krajský soud ale změnil výrok III. a žalobci přiznal náklady řízení jen ve výši 5 870 Kč. Dále stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 4 888 Kč.

III.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně oponuje závěru okresního soudu a krajského soudu, že náklady žalobce vzniklé v souvislosti s vymáháním pohledávky u stěžovatele nelze žalovat dle § 2913 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), z titulu náhrady škody. Stěžovatel poukazuje na § 513 občanského zákoníku, který stanovuje, že náklady spojené s vymáháním pohledávky jsou jejím příslušenstvím a dle přesvědčení stěžovatele je nelze považovat za škodu. Rozporuje i skutečnost, že samotnou předžalobní výzvu mohl žalobce zaslat stěžovateli sám bez právní pomoci. Argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu z 22. 10. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, že k vymožení pohledávek není nutné najmout inkasní agenturu, tedy obdobně ani advokáta, proto měla být žaloba zamítnuta.

5. Stěžovatel považuje úvahy soudů vyjádřené v odůvodnění rozhodnutí za zjevně protiústavní, které porušují právo stěžovatele na spravedlivý proces, jelikož právní úprava o náhradě škody aplikovaná oběma soudy není v obdobných případech použitelná. Podle stěžovatele obecné soudy svými rozsudky porušily zásady soudního řízení, právní jistotu a vydaly překvapivé rozhodnutí, proto požadoval, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal jednoznačně závazné stanovisko k otázce vymahatelnosti nákladů řízení za právní úkony vykonané advokátem před započetím soudního sporu, neboť dosud nebyla vydána přesvědčivá závazná judikatura.

IV.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Vlastní posouzení

7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

8. Základ stěžovatelovy argumentace tvoří polemika se závěry obecných soudů o naplnění podmínek jednoho z institutů vedoucích k aplikaci § 2913 občanského zákoníku. Již z tohoto hlediska je zřejmé, že stěžovatel (byť se snaží dát svému pohledu na tuto problematiku ústavně právní konotace) staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní soud konstatuje, že v soudním řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nesplnil svoji smluvní povinnost (§ 2913 odst. 1 a 2 občanského zákoníku) vůči žalobci zaplatit mu včas, tedy bez zbytečného odkladu (ve lhůtě dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, jak uvedeno shora, konkrétně do 18. 11. 2016 a 16. 12. 2016), cenu za objednané stavební práce. Žalobce se marně opakovaně sám domáhal po stěžovateli zaplacení dlužné částky a důvodně se tak domníval, že mu stěžovatel dluh zaplatit nehodlá. V souvislosti s nesplněním povinnosti stěžovatelem uzavřel smlouvu o právním zastoupení s advokátem, aby dosáhl splnění smluvní povinnosti stěžovatelem zaplacením ceny za provedenou práci. Na právní zastoupení žalobce vynaložil finanční prostředky a vznikla mu tak újma na jeho majetku, který se zmenšil v souvislosti s porušením smluvní povinnosti stěžovatelem, neboť kdyby stěžovatel zaplatil žalobci včas, nemusel by žalobce vynakládat finanční prostředky na právní zastoupení. Újma (škoda) vzniklá žalobci je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti stěžovatelem zaplatit včas za zhotovené dílo žalobci. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu škody v podobě účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení.

9. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů a konstatuje, že rozsudky mají všechny náležitosti stanovené § 157 odst. 2 o. s. ř., z nichž zřetelně plyne, proč bylo návrhu žalobce vyhověno. V rozhodnutích obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, z nichž je jasně patrné, proč byla žaloba shledána důvodnou. Se zřetelem k tomu Ústavní soud konstatuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (dle ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

10. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují a nejsou v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny. Učiněné právní závěry jsou tedy výsledkem interpretace a aplikace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a Ústavní soud považuje za nadbytečné se k věci samé duplicitně vyjadřovat a na závěry obecných soudů odkazuje. Argumentaci stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího soudu shledal Ústavní soud nepřiléhavou.

VI.

Závěr

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru