Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 237/97Nález ÚS ze dne 19.10.1998Nedůslednost postupu stěžovatele v otázce pasivní legitimace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
legitimace/pasivní
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 125/12 SbNU 207
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.237.97
Datum podání07.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

173/1990 Sb., § 2

232/1991 Sb., § 2 odst.1

68/1956 Sb., § 2, § 7 odst.2

99/1963 Sb., § 95, § 203


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 237/97 ze dne 19. 10. 1998

N 125/12 SbNU 207

Nedůslednost postupu stěžovatele v otázce pasivní legitimace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti České obce sokolské se sídlem Tyršův dům,

Újezd 450, Praha 1, zastoupené JUDr. J. N., za účasti účastníka

řízení Nejvyššího soudu ČR a vedl. účastníků 1) TJ Sokol Borová,

Borová u Poličky, 2) ČSTV, se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony, PS

40, zastoupeného JUDr. K. P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR

ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1058/96 a rozsudku Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1994, sp. zn. 12 Co 840/93,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení napadeného rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1058/96

a tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní

právo, zaručené Ústavou a obsažené i v Listině základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

V další části svého podání, které Ústavní soud obdržel dne

7. 7. 1997, navrhovatel stručně shrnul výsledky řízení před soudy

I. a II. stupně, když zároveň uvedl, že rozsudkem Okresního soudu

ve Svitavách ze dne 28. 1. 1993, č. j. 5 C 708/92-20, byl druhý

vedl. účastník (dříve žalovaný č. 2) zavázán povinností vydat

stěžovateli ( dříve žalobci) sokolovnu č. p. 90 se stavební p. č.

271 a pozemkové parcely. č. kat. 100,106, 107, 428 a 2245/1

v k. ú. Borová, okres Svitavy, vedené na LV č. 246 pro obec

a k. ú. Borová.

V části žaloby, která směřovala proti vedl. účastníkovi č.

1 byla žaloba stěžovatele okresním soudem zamítnuta. Odvolací soud

rozhodl na základě odvolání druhého vedl. účastníka tak, že výrok

soudu I. stupně změnil a žalobu i vůči vedl. účastníku č. 2

zamítl. Proti takovému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, neboť

mu tento postup umožňovalo ustanovení § 238 odst.1 o. s. ř.

O dovolání stěžovatele rozhodoval rozsudkem Nejvyšší soud ČR,

který dovolání zamítl.

Vzhledem k tomu, že stížnost stěžovatele nesplňovla podmínku

uvedenou v § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., vyzval

Ústavní soud stěžovatele k doplnění podání, pokud se týká

specifikace jím tvrzeného porušení práva či svobody, zaručené

Ústavou a Listinou. Na základě této výzvy obdržel Ústavní soud dne

4. 8. 1997 doplněné podání ze kterého vyplývá, že navrhovatel

i nadále trvá na svém tvrzení, že napadeným rozsudkem Nejvyššího

soudu ČR bylo porušeno jeho základní právo, které dále upřesňuje

jako porušení čl. 36 Listiny, neboť je přesvědčen, že právě tento

článek ve svém obsahu zahrnuje i právo účastníka řízení na

poskytnutí přiměřené soudní ochrany.

Dne 6. 10. 1998 obdržel Ústavní soud další doplnění ústavní

stížnosti navrhovatele, který uvedl, že svoje podání doplňuje

zejména v tom smyslu, že napadený právní názor Nejvyššího soudu ČR

není konstantní rozhodovací praxí tohoto soudu, neboť ve věci

obdobné (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 1996, sp.

zn. 3 Cdon 1076/96) v otázce pasivní legitimace účastníků řízení

vyslovil opačný právní názor, než se tak stalo v rozsudku touto

stížností napadeném. Z uvedeného je tedy zřejmé, uvádí

navrhovatel, že ani na úrovni Nejvyššího soudu ČR není rozhodovací

praxe v dané právní problematice jednotná, což bezpochyby

podlamuje právní jistotu účastníků řízení. Navrhovatel se odvolává

na nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. II.ÚS 19/97,

ve kterém Ústavní soud k otázce pasivní legitimace vyslovil názor,

že "rozhodující v této věci je datum 30. 6.1990, kdy a zda byla ta

která tělocvičná organizace Československým svazem tělesné výchovy

zastřešována. Pokud tělovýchovná jednota, držící a obhospodařující

majetek ČSTV, byla ke dni 30. 6. 1990 jako samostatný subjekt

registrována, stala se právním nástupcem zaniklého ČSTV. V opačném

případě se však tělovýchovná jednota takovým právním nástupcem

stát nemohla." Navrhovatel tedy trvá na tom, že pasivní legitimace

v daném řízení svědčila pouze druhému žalovanému a nelze mu jako

účastníku řízení vytýkat procesní nedůslednost.

Stěžovatel uvádí, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo

i k porušení čl. 11 odst.2 Listiny a čl. 90 věta prvá Ústavy,

neboť Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodování nerespektoval právní

názor Ústavního soudu, citovaný v podání, jakož i nálezy

předchozí. Závěrem navrhovatel omlouvá svou neúčast u jednání

a souhlasí s tím, aby se jednalo v jeho nepřítomnosti.

Navrhovatel se domnívá, že především odvolací soud a následně

i soud dovolací v rozporu s výsledky provedeného dokazování

dospěly k nesprávnému právnímu závěru, ohledně pasivní věcné

legitimace druhého vedl. účastníka. K podpoře svého názoru cituje

některé pasáže z prohlášení právního zástupce druhého vedl.

účastníka při jednání před Okresním soudem ve Svitavách (ze dne

26. 11. 1992 a 28. 1. 1993), neboť tento výslovně prohlásil, že

.."nedošlo k převodu vlastnictví."

a dále, že ."dohoda mezi ČSTV Praha a TJ Sokol Borová o převodu

vlastnictví k sokolovně a přilehlým parcelám dosud nebyla

sepsána..".

Ústavní stížnost tedy navrhovatel podává v souladu s čl. 87

odst. 1 písm. d) Ústavy a navrhuje z důvodu porušení čl. 36

Listiny zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR z e dne 27. 3. 1997,

č. j. 3 Cdon 1058/96-58, i rozsudku Krajského soudu v Hradci

Králové ze dne 13. 4. 1994, č. j. 12 Co 840/93-44.

Ústavní soud nejprve zkoumal zda podaná ústavní stížnost

splňuje náležitosti ustanovení § 34 ve vztahu k ustanovení § 30

odst.1 a zda byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání

v ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Návrh stěžovatele

obdržel Ústavní soud dne 7. 7. 1997, přičemž ze sdělení Okresního

soudu ve Svitavách ze dne 19. 3. 1998 vyplývá, že napadený

rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1058/96 nabyl právní

moci dne 6. 5. 1997. Z podacího razítka obálky ve které byl návrh

zaslán Ústavnímu soudu je pak zřejmé, že tato byla předána

k listovní přepravě dne 4. 7. 1997, t. j. v poslední den lhůty,

kterou zákon k podání ústavní stížnosti určuje. Ústavní stížnost

tedy splňovala předpoklady dané příslušnými ustanoveními zák. č.

182/1993 Sb., když nebylo shledáno důvodu pro její odmítnutí ve

smyslu ustanovení § 43 odst.1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů.

Posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo podané

dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

13. 4. 1994, č. j. 12 Co 840/93-44. O dovolání rozhodl Nejvyšší

soud tak, že jej svým rozhodnutím shora uvedené spis. značky

zamítl. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že dovolání v dané věci

je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž

byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. K podstatě

dovolání pak konstatoval, že předmětem dovolacího přezkumu je

stěžovatelem nastolená otázka, zda je správný právní závěr

odvolacího soudu v tom, že žalovaný (vedl. účastník č. 2) Český

svaz tělesné výchovy není osobou povinnou k navrácení majetkových

práv ve smyslu v rozsudku označených restitučních předpisů. K této

věci pak dovodil, že právní nástupnictví je zcela specificky

upraveno ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a tomu odpovídá

i výklad pojmu povinné osoby k navrácení majetkových práv

požadovaných stěžovatelem, když pojem právního nástupce lze

odvodit především od těch právních aktů, jimiž byla ukončena

existence nástupcova předchůdce (Československého svazu tělesné

výchovy) t. j. organizace uvedené v § 2 zák. č. 68/1956 Sb.

Právními akty, se kterými je spojován shora uvedený pojem, jsou

bezpochyby usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu

tělesné výchovy ze dne 25. 3. 1990. Shora uvedené usnesení

prohlásilo za své nástupnické organizace kromě jiných jak Český

svaz tělesné výchovy, tak i jednotlivé tělovýchovné jednoty, když

určení konkrétní nástupnické organizace v tom kterém právním

vztahu sjezd spojil s otázku "převodu majetku ve vlastnictví

ČSTV", kterou upravil tak, že ke dni registrace tělovýchovné

jednoty na ni přechází majetek, který je v její prospěch zapsán

u příslušného katastrálního úřadu a tělovýchovná jednota jej vede

ve své účetní evidenci nebo má k němu právo hospodaření. Zde

spočívá zásadní odlišnost ve vztahu vlastnického práva Českého

svazu tělesné výchovy, na který přechází majetek všech

organizačních složek České organizace Československého svazu

tělesné výchovy podle stavu účetní evidence s výjimkou

tělovýchovných jednot, který konkrétní složka ČO ČSTV opět

s výjimkou tělovýchovných jednot má v inventárních záznamech nebo

reálně užívá či drží. Z této právní argumentace pak dovolací soud

odvodil závěr, že v daném případě je osobou povinnou Tělovýchovná

jednota Sokol Borová (podle provedeného dokazování dotčený

nemovitý majetek byl zapsán u příslušného orgánu v její prospěch)

a je tedy jisté, že vedl. účastník č. 2 nemůže mít postavení osoby

povinné k navrácení majetkových práv, neboť je v době rozhodování

odvolacího soudu již nedržel ani nevlastnil.

Soudce zpravodaj v souladu s ustanovením § 42 odst.4 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal podanou ústavní

stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší

soud ČR, který shodně s odůvodněním svého rozsudku uvedl, že

právní názor v otázce povinné osoby ve vztahu k nároku na

navrácení majetkových práv podle zák. č. 173/1990 Sb. a zák. č.

232/1991 Sb. odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího

soudu ČR tak, jak jej vyslovil již v rozsudku ze dne 24. 10.

1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších obdobných

případech. Účastník řízení se domnívá, že nepříznivý výsledek

sporu na straně stěžovatele je výsledkem jeho procesní

nedůslednosti, která vycházela z nejistoty ve věci pasivní

legitimace žalovaných. Vycházel-li stěžovatel z nejistoty, koho

žalovat, kterou na počátku řízení (správně) vyjádřil tím, že

žalobu podal jak proti příslušné tělovýchovné jednotě, tak proti

Českému svazu tělesné výchovy, pak se obdobně měl zachovat i poté,

co soud prvního stupně ve věci rozhodl, kdyby proti zamítavému

výroku podal odvolání, umožnil by odvolacímu soudu, aby svůj

závěr, že pasivní legitimace nesvědčí druhému žalovanému,

pozitivně promítl do odvolacího přezkumu (že naopak svědčí prvnímu

žalovanému). Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti.

Další vyjádření k ústavní stížnosti zaslal vedl. účastník č.

1 - TJ Sokol Borová, který uvedl, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR

ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1058/96, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 1994, sp. zn. 12 Co

840/93, nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu,

zakotvené v čl. 36 Listiny a z tohoto důvodu navrhuje, aby Ústavní

soud návrh nálezem zamítl.

Druhý vedl. účastník se domnívá, že podaná ústavní stížnost

není opodstatněná. Argumentaci stěžovatele považuje za účelovou,

nemající oporu v provedeném dokazování a v zákoně. V souladu

s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR připomíná, že stěžovateli

nebránilo nic v tom, aby pojistil své procesní postavení

v odvolacím řízení tím, že po zamítnutí žaloby proti prvnímu vedl.

účastníku uplatnil řádný opravný prostředek a tím pojistil své

žalobní nároky i v budoucím řízení. Vedl. účastník č. 2 se

domnívá, že tato neopatrnost způsobila stěžovateli znevýhodnění

jeho procesního postavení.

K ústavní stížnosti dále poznamenává, že podle jeho názoru

byla podána opožděně, neboť rozhodnutí o posledním opravném

prostředku (odvolání) bylo stěžovateli doručeno dne 12. 5.1994,

což vysoce překračuje zákonem stanovenou lhůtu. Vzhledem k této

skutečnosti a zároveň zjevné neopodstatněnosti podání navrhuje

druhý vedl. účastník odmítnutí návrhu podle ustanovení § 43

odst.1 písm.b), c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách,

sp. zn. 5 C 708/92, ze kterého zjistil tyto skutečnosti: Na č. l.

1 spisu je žaloba stěžovatele na stanovení povinnosti uzavřít

dohodu o navrácení majetkových práv vůči žalovaným Tělovýchovné

jednotě Sokol Borová a Českému svazu tělesné výchovy. V petitu

žalobního návrhu stěžovatel navrhuje, aby příslušný soud vynesl

rozsudek tohoto znění : " 1. (příp.2) odpůrce je povinen uzavřít

s navrhovatelem dohodu o navrácení majetkových práv a touto

dohodou vydat ..." nemovitosti blíže identifikované v žalobním

návrhu.

Na č. l. 13 spisu se nachází sdělení Katastrálního úřadu ve

Svitavách, který uvádí, že na příslušném listu vlastnictví

nárokovaných nemovitostí je zapsán jako vlastník ČSTV-TJ Sokol

Borová. Změny vlastnictví mohly být provedeny na základě

delimitačního protokolu, ten však dosud nebyl předložen.

Na č. l. 18 je protokol o jednání před okresním soudem ze dne

28. 1. 1983. Právní zástupkyně obou vedl. účastníků uvedla, že

dohoda o převodu vlastnictví mezi ČeSTV Praha a TJ Sokol Borová

dosud nebyla sepsána. Právní zástupce stěžovatele na závěr jednání

změnil petit žalobního návrhu tak, že se domáhal vydání rozsudku

tohoto znění : "Druhý odpůrce je povinen vydat ...". Druhou část

petitu stěžovatel ze žalobního návrhu vypustil. Usnesením

okresního soudu byla změna petitu návrhu připuštěna.

Okresní soud rozhodl o nároku stěžovatele tak, že uznal vedl.

účastníka č. 2 povinným vydat stěžovateli nárokované nemovitosti,

v části návrhu, který směřoval proti vedl. účastníku č. 1, byl

návrh stěžovatele zamítnut. Proti tomuto rozsudku podal vedl.

účastník č. 2 odvolání, ve kterém zdůraznil, že stěžovatel měl

žalovat na uzavření dohody o navrácení majetkových práv a nikoli

na vydání nemovitostí, když uvedl, že rozhodnutí soudu I. stupně

neodpovídá zjištěným skutečnostem a navíc není ani dána aktivní

legitimace na straně stěžovatele. Z podaného odvolání je tedy

zřejmé, že vedl. účastník č. 2 napadl pouze výrok o jemu uložené

povinnosti. V ostatní části rozhodnutí nabyl rozsudek právní moci.

Krajský soud v Hradci Králové v odvolacím řízení změnil

rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na uložení

povinnosti druhému vedl. účastníku vydat žalobci nemovitosti

zamítl. Apelační soud souhlasil s náhledem okresního soudu, že

Česká obec sokolská je ve věci aktivně legitimována. Zároveň pak

dovodil, že ustanovení § 2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č.

247/1991 Sb., zakládá pro Českou obec sokolskou právo domáhat se

navrácení i těch majetkových práv, která podle stavu k 31. 3.

1948 patřila dobrovolným organizacím (TJ Sokol), jako samostatným

právním subjektům, ať již byly součástí sokolských žup či nikoli.

Odvolací soud současně dovodil , že Česká obec sokolská by

tato práva neměla jen tehdy, kdyby Český svaz tělesné výchovy byl

znovu vzniklou organizací, které byla majetková práva odňata zák.

č. 187/1949 Sb. (§ 1 odst.2 zák. č. 232/1991 Sb.).

K přechodu majetku TJ Sokol Borová v r. 1949, podle názoru

krajského soudu, došlo tedy ex lege podle všech tří zákonů ( zák.

č. 187/1949 Sb., zák. č. 71/1952 Sb., zák. č. 68/1956 Sb.). Zákon

č. 68/1956 Sb. (§ 7 odst.2) předal veškerý majetek Sokola

Československému svazu tělesné výchovy. Dovolací soud vyslovil

odlišný právní názor od soudu prvního stupně pouze v otázce, zda

vedl. účastník č. 1 je znovu vzniklou organizací, jíž bylo toto

vlastnické právo odňato shora citovanými zákony, či zda jde

o pouhé právní nástupnictví organizace uvedené v § 2 zák.č.

68/1956 Sb.

K této problematice doplnil dokazování provedené soudem I.

stupně a zjistil, že vedl. účastník č. 1 byl Ministerstvem vnitra

ČR registrován dne 22. 1. 1993 pod č. VSC/1-17950/93 a tímto dnem

první vedl. účastník vznikl jako nový právní subjekt (§ 6 odst,1

zák. č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů). Apelační soud tedy

zastává názor, že se nejedná o znovu vzniklou organizaci proto, že

první vedl. účastník není sdružen do České obce sokolské a Český

svaz tělesné výchovy již podle názoru krajského soudu v době

rozhodování nebyl vlastníkem nemovitostí nárokovaných

stěžovatelem. Přestal jím být dne 22. 1. 1993, kdy byla

registrována TJ Sokol Borová (vedl. účastník č. 1) a došlo tedy

k přechodu, nikoli převodu, vlastnictví na základě části II. A)

čl. 3 usnesení mimořádného sjezdu Československého svazu tělesné

výchovy ze dne 25. 3. 1990. Uzavírání smluv o převodu vlastnictví

by tedy podle názoru odvolacího soudu bylo již nadbytečné.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem této soustavy (čl.

81, 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností. Tato shora uvedená

podmínka nezasahování Ústavního soudu do jurisdikční činnosti

obecných soudů však neplatí, pokud Ústavní soud zjistí, že

v průběhu řízení před obecnými soudy byly porušeny procesní

předpisy garantující ve smyslu Ústavy a Listiny základní práva

a svobody účastníků pravomocně skončeného řízení.

Stěžovatel napadá touto ústavní stížností skutková a právní

zjištění Nejvyššího soudu ČR i soudu odvolacího, současně však

tvrdí, že porušení svých základních práv a svobod spatřuje

v nerespektování zásad uvedených v čl. 36 Listiny, který konkrétně

zaručuje právo na soudní ochranu. Navrhovatel, ač vyzván

k upřesnění domnělého porušení čl. 36 Listiny, podání blíže

neupřesnil a nijak se blíže nezabýval ani konkrétním porušením

práva na soudní ochranu.

Ústavní soud se proto zaměřil ve svém nálezu na zkoumání, zda

stěžovatel jako žalobce v průběhu řízení nebyl zkrácen na svých

právech ve smyslu dodržování procesních předpisů v řízení před

obecnými soudy.

Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách bylo zjištěno, že

stěžovatel z důvodu procesní opatrnosti žaloval na vydání věcí

v žalobním návrhu blíže specifikovaných dva subjekty : vedl.

účastníka č. 1 a vedl. účastníka č. 2. Tento procesní postup

zvolil stěžovatel zejména z toho důvodu, že již v době podání

žaloby nebylo jasné, který z obou subjektů je vzhledem

k nejednotné judikatuře ve sporu pasivně věcně legitimován, neboli

který z obou subjektů je povinnou osobou k navrácení majetkových

práv ve smyslu § 2 zák. č. 173/1990 Sb. a § 2 odst.1 zák. č.

232/1991 Sb. Ústavní soud je sice toho názoru, že okresní soud

pochybil ve svém postupu, pokud připustil žalobní návrh, jehož

formulace by se pro svoji nesrozumitelnost a nejasnost nemohla

stát enunciátem rozhodnutí příslušného soudu a porušil tak svoji

povinnost uvedenou v § 43 odst,1, 2 o. s. ř. Tato vada v řízení

byla však napravena dalším procesním postupem stěžovatele, který

v průběhu řízené před prvoinstančním soudem změnil znění petitu

tak, že označil za odpůrce pouze vedl. účastníka č. 2 a vedl.

účastníka č. 1 z návrhu vypustil.

V tomto případě se soud první instance dopustil rovněž

procesního pochybení, pokud vyslovil souhlas s připuštěním změny

žalobního petitu usnesením ze dne 28. 1. 1993, neboť v další části

řízení však v této otázce postupoval ve smyslu ustanovení § 96 o.

s. ř.

Soud I. stupně v rámci dodržování dispoziční zásady v tzv.

sporném řízení vyhověl tedy změněné žalobě stěžovatele vůči

druhému vedl. účastníku, zatímco vůči vedl. účastníku č. 1 žalobu

zamítl.

Na základě odvolání druhého vedl. účastníka odvolací soud

změnil v odvoláním napadené části rozsudek soudu prvého stupně

tak, že žalobu proti druhému vedl. účastníku zamítl z toho důvodu,

když po doplnění dokazování bylo prokázáno, že majetek nárokovaný

stěžovatelem přešel na vedl. účastníka č. 1. Ve vztahu k prvému

vedl. účastníku však zůstal odvoláním napadený výrok rozsudku

soudu prvého stupně nedotčen.

V důsledku procesní nedůslednosti postupu stěžovatele došlo

tedy v průběhu řízení před obecnými soudy k zamítnutí žaloby jako

celku, vůči oběma vedl. účastníkům.

Navrhovatel za této procesní situace podaným dovoláním napadl

pouze právní názor soudu II. stupně., ohledně pasivní věcné

legitimace na straně druhého vedl. účastníka. Tento právní názor

navrhovatele stojící v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ČR

i soudu odvolacího však nezakládá porušení práva na soudní ochranu

ve smyslu čl. 36 Listiny. Z listinných dokladů i z napadených

rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy opřely svůj

právní názor o skutková zjištění, vyplývající z provedeného

dokazování a hodnocení důkazů vyplynulých z průběhů řízení.

Stěžovatelem napadený právní názor se stal podkladem pro jejich

rozhodování i řádné odůvodnění jejich rozhodnutí.

Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů

obecnými soudy, a to ani tehdy, kdy by se sám s takovým hodnocením

neztotožňoval.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení

procesních předpisů takového charakteru, které by zakládalo

možnost porušení práva stěžovatele na řádný a spravedlivý proces,

podanou ústavní stížnost zamítl (§ 82 odst.1 zák. č. 182/1993

Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat .

V Brně dne 19. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru