Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2366/20 #1Usnesení ÚS ze dne 31.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodposlech
Dokazování
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2366.20.1
Datum podání13.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88, § 88a, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2366/20 ze dne 31. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Veronikou Srpovou, advokátkou se sídlem Korunní 880/101, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 7 Tdo 506/2020-1386, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2019 sp. zn. 67 To 216/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 3. 2017 č. j. 14 T 100/2015-1141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2, čl. 13, čl. 36 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 3. 2017 č. j. 14 T 100/2015-1141 uznán vinným pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby v jednočinném souběhu s přečinem nadržování a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků. Výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků. Zároveň byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč (75 denních sazeb po 2.000 Kč) a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce ve služebním a zaměstnaneckém poměru u bezpečnostních sborů a obecní policie na dobu 5 roků. Pro přečin krádeže byl stěžovatel zproštěn obžaloby.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací vydal na základě stěžovatelova odvolání napadený rozsudek ze dne 3. 10. 2019 sp. zn.. 67 To 216/2017, kterým napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem zneužití pravomoci úřední osoby a přečinem nadržování odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 let a tento výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3,5 roku a dále uložil stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práce ve služebním a zaměstnaneckém poměru u bezpečnostních sborů a obecné policie na dobu 5 let.

4. Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 27. 5. 2020 č. j. 7 Tdo 506/2020-1386 odmítl. V tomto svém usnesení se Nejvyšší soud mimo jiné zabýval námitkou stěžovatele ohledně provedených odposlechů. Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na ústavně právní rovinu této námitky Nejvyšší soud pokládá za důležité doplnit, že odposlechy byly v trestním řízení pořízeny a použity zcela v souladu s § 88 trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení přitom zjevně měly poznatky, které odůvodňovaly podezření obviněných ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti již v době příkazů k odposlechu a nenastala tak stěžovatelem tvrzená situace, že by tyto příkazy nebyly odůvodněny, a že by teprve těmito odposlechy bylo zjišťováno, že je páchána trestná činnost. Navíc Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel tuto námitku uplatňoval již v řízení před soudem prvního i druhého stupně, přičemž soudy obou stupňů se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí zcela dostatečně vypořádaly (viz str. 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9-10 odst. 24-26 rozsudku soudu druhého stupně), Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil. Vzhledem k tomu, že byly odposlechy nařízeny a provedeny zcela v souladu se zákonem, Nejvyšší soud neshledal při použití odposlechů jako důkazu v projednávané trestní věci namítaný rozpor se zákonem, ani se základními právy stěžovatele jako obviněného, a postup soudů zhodnotil jako zákonný a správný. Navíc poznamenal, že se nejedná o jediný usvědčující důkaz, na základě kterého soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jediným důkazem, jež měly na počátku orgány činné v trestním řízení k dispozici, byly pořízené odposlechy a záznam telekomunikačního provozu, přičemž příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v jiné trestní věci, než pro kterou byl stěžovatel uznán vinným a byl mu uložen trest.

6. Stěžovatel považuje výsledky použitých odposlechů a kamerových záznamů zajištěných na základě Příkazu ze dne 26. 1. 2015 a Příkazu ze dne 11. 2. 2015 (jež byly jako důkazy použity v trestním řízení stěžovatele) za nepřípustné důkazy, neboť oba příkazy obsahují vady ve výrocích, které nelze jakkoliv zhojit. Oba příkazy obsahují shodnou část textu výrokové části a vztahují se k jinému zásahu do základních práv a svobod dotčených osob, než je předjímán v ustanovení § 88 trestního řádu. Výroková část výslovně nařizuje poskytnutí záznamu údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu příslušnému policejnímu orgánu a zároveň, aby provedly odposlech uvedených osob, účastnických telefonních čísel a IMEI mobilních telefonů. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že výroková část obou příkazů je fakticky v rozporu s jejich odůvodněními, kdy se vydává příkaz ke zjištění údajů z telekomunikačního provozu s absencí explicitního označení zákonného ustanovení, a zároveň k odposlechu osob a telefonních čísel, avšak následné v rámci odůvodnění předmětných příkazů se vydání příkazů odůvodňuje pouze v souladu s § 88 trestního řádu k provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

7. Stěžovatel též namítá, že oba příkazy obsahují část výroku neodpovídající platné právní úpravě, pro což je na ně nezbytné hledět jako na absolutně neúčinná rozhodnutí, v důsledku čehož na jejich základě získané důkazy neměly být přípustné v trestním řízení stěžovatele. Nezbývá tedy než tyto důkazy považovat za absolutně neúčinné, jež neměly být jako důkazy použity a posléze hodnoceny v neprospěch stěžovatele k prokázání jeho viny. Veškeré na základě neúčinných příkazů zajištěné důkazy tak neměly být v trestním řízení stěžovatele vůbec použity.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

10. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že nesouhlasí s tím, že byl odsouzen ve výše popsané trestní věci. Jediný argument, jenž před Ústavním soudem používá, je nezákonnost příkazů k odposlechu a v důsledku toho i důkazu těmito odposlechy, které byly jedním z důkazů, jež jej usvědčily z uvedené trestné činnosti.

11. Argumenty nezákonnosti provedených odposlechů se již zabývaly obecné soudy a jejich odůvodnění zákonnosti provedených odposlechů neshledává Ústavní soud ústavně nepřijatelným. Nad to ve shodě s obecnými soudy poukazuje i na to, že stěžovatel byl usvědčen i jinými důkazy než jen provedenými odposlechy.

12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru