Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 236/97Nález ÚS ze dne 04.11.1998Vydání pozemku podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Jindřichův Hradec
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 133/12 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.236.97
Datum vyhlášení04.11.1998
Datum podání04.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90 odst.1, čl. 101 odst.3

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb., § 18 odst.1

87/1991 Sb., § 8 odst.5, § 8 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 236/97 ze dne 4. 11. 1998

N 133/12 SbNU 259

Vydání pozemku podle § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti města J. H. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne

29. 1.1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96, ve spojení s rozhodnutím

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2.1996,

č.j. 8 Co 17/96-63, za účasti Nejvyššího soudu České republiky

jako účastníka řízení a Ing. R. P. jako vedlejšího účastníka

řízení, mimo ústní jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího

soudu ČR ze dne 29. 1.1997, sp. zn. 2 Cdon 1243/96. Tímto

rozsudkem bylo ve vztahu k navrhovateli zamítnuto jeho dovolání

proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne

13. 2. 1996, č.j. 8 Co 17/96-63, kterým byl změněn rozsudek

Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 10.1995,

č.j. 4 C 309/95-44, kterým měl být vedlejším účastníkem

navrhovateli vydán pozemek p. č. 39/2 v k. ú. Jindřichův Hradec.

Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá

v následujících skutečnostech. Navrhovatel uzavřel dne 11. 3.1992

s vedlejším účastníkem dohodu o vydání pozemku p. č. 39/2 v k. ú.

Jindřichův Hradec, která byla zaregistrována dne 7.10.1992.

Žalobou z 29. 3.1995 se následně domáhal jejího vydání (nikoli

vyklizení) s odůvodněním, že omylem vydal pozemek, který byl

v roce 1975 zastavěn stavbou školní jídelny. Soud 1. stupně své

rozhodnutí opřel o ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, který vyložil tak, že nelze vydat

pozemek, na kterém je umístěna stavba, takže dohoda o jeho vydání,

uzavřená navrhovatelem a vedlejším účastníkem, je absolutně

neplatná, vedlejší účastník není jeho vlastníkem a je povinen

vydat jej navrhovateli. To, že navrhovatel věděl o tom, že pozemek

je zastavěný, nebylo podle rozsudku okresního soudu rozhodující,

neboť mohl nakládat s majetkem jen v souladu s vyhláškou č.

119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která bezplatný

převod neumožňovala.

Krajský soud svým rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil

a zamítl návrh navrhovatele na vydání předmětného pozemku. Podle

odůvodnění jeho rozsudku vyšel okresní soud ze správně a úplně

zjištěného stavu věci. Neztotožnil se však s jeho právním názorem,

když nelze vystačit se závěrem o neplatnosti dohody o vydání věci

podle zákona o mimosoudních rehabilitacích ve smyslu ustanovení

§ 39 o. z., pokud by byla v rozporu s tímto zákonem. Ustanovení

o. z. o neplatnosti právních úkonů lze použít jen tam, kde tvrzené

důvody neplatnosti nelze subsumovat pod speciální kritéria zákona

o mimosoudních rehabilitacích, stanovená pro vydání nemovitostí.

Tento zákon přezkum dohod o vydání nemovitostí neobsahuje na

rozdíl od § 9 zákona č. 229/1991 Sb. Proto je takový přezkum možný

jen mimo rámec restitučních hledisek obsažených v zákoně

o mimosoudních rehabilitacích. V sporné věci však bylo zpochybněno

kritérium obsažené v ustanovení § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních

rehabilitacích, proto nelze jeho přezkum provést. Přezkum takové

dohody z hlediska ustanovení § 39 o. z. by byl možný jen tehdy,

kdyby neplatnost spočívala v jiných okolnostech (nedostatek

písemné formy, způsobilosti k právním úkonům apod.). Podle zákona

o soudních rehabilitacích se předpokládá oprávnění povinné osoby

posoudit naplnění zákonných podmínek pro vydání nemovitosti včetně

toho, že zvolená forma dohody v sobě zahrnuje i možnost uznání

určitých sporných skutečností. Navrhovatel v této souvislosti

nepopírá, že si byl vědom, že vydává zastavěný pozemek, takže

z toho nelze dovozovat absolutní neplatnost dohody. Bylo na jeho

svobodném rozhodnutí, zda pozemek vydá, byť je zastavěný.

Nejvyšší soud svým rozsudkem zamítl dovolání navrhovatele

a ztotožnil se s názorem odvolacího soudu v té části, podle které

ustanovení § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích je

ustanovením dispozitivním, když nemá natolik kategorický

charakter, aby vedl k závěru o jeho kogentnosti. Tento zákon

ponechal na posouzení povinné osoby, k jakému typu změny stavu

nemovitosti došlo (§ 8 odst. 1 až 4). Ustanovení § 8 odst. 3 proto

neznamená bezvýjimečnou nemožnost vydání zastavěných pozemků, jak

konečně plyne i z ustanovení § 8 odst. 5 tohoto zákona, kde se

nepřímo počítá s dohodou o vydání nemovitosti místo finanční

náhrady. Nejvyšší soud též potvrdil právní názor odvolacího soudu,

že obec nebyla vázána právními předpisy o správě národního

majetku, neboť ty se vztahují pouze na nakládání s majetkem ve

vlastnictví státu.

Rozsudky dovolacího a odvolacího soudu napadl navrhovatel

svou ústavní stížností. Tvrdí v ní, že shodný právní názor obou

soudů ve věci dispozitivní povahy ustanovení § 8 odst. 3 zákona

o mimosoudních rehabilitacích, je ve vztahu k němu porušením jeho

ústavně zaručeného práva podle čl. 90 Ústavy ČR, když v tomto

případě nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu. Dále

bylo jejich nesprávným postupem porušeno jeho základní právo podle

čl 96 odst. 1 Ústavy ČR, když byla v jeho neprospěch porušena

rovnost účastníků řízení. Názor obou soudů tak neguje ustanovení

§ 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a činí je de

facto zbytečným, neboť dedukuje svobodnou vůli povinné osoby, zda

pozemek vydá či ne dokonce i osobě, kterou zákon za oprávněnou

neuznává. Smyslem tohoto ustanovení však není možnost povinných

osob zvolit si, zda věc vydají, nýbrž povinnost určité věci vydat

a určit, které vydat nelze. Kogentnost tohoto ustanovení plyne

i z jeho dikce - "nevydává se", která nepřipouští žádné další

možnosti. Dále byl ve vztahu k navrhovateli porušen čl. 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konečně

namítl, že měl v úmyslu vydat jiný pozemek a že došlo

k nesprávnému zápisu čísla pozemku.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní

stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatel

oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny

dostupné opravné prostředky. Stejně tak nebyla stížnost shledána

zjevně neopodstatněnou, neboť namítala zásah do oblasti chráněné

ústavně zaručenými základními právy. Proto byl návrh přezkoumán ve

věci samé, a to se souhlasem účastníků a vedlejšího účastníka

řízení, mimo ústní jednání.

Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření

účastníka a vedlejších účastníků řízení. Za Nejvyšší soud České

republiky se vyjádřila předsedkyně senátu, která plně odkázala na

odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že nepovažuje za správný

názor navrhovatelů o porušení jejich vlastnického práva, stejně

jako rovnosti účastníků v řízení. Dále odkázala na soulad názoru

Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí o dovolání s blíže neupřesněnou

judikaturou Ústavního soudu.

Za vedlejšího účastníka se vyjádřil jeho právní zástupce,

který uvedl, že postupem soudů nebylo porušeno právo navrhovatele

podle čl. 90 Ústavy ČR, když soudy postupovaly podle zákona.

Stejně tak porušení rovnosti stran nelze spatřovat v tom, že soudy

určitým způsobem vyložily ustanovení § 8 odst. 3 zákona

o mimosoudních rehabilitacích. Právní názor obecných soudů, který

učinily v ústavních mezích, pak již nemůže být Ústavním soudem

přezkoumán. Stejně tak nemohlo být zasaženo do vlastnického práva

navrhovatele, když tento nebyl v době řízení před soudy vlastníkem

předmětného pozemku.

Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska jeho

příslušnosti, kterou vymezuje čl. 83 Ústavy ČR tak, že se jedná

o soudní orgán ochrany ústavnosti. Jeho zásah do právního stavu

zjednaného pravomocným rozhodnutím je proto možný jen tam, kde

došlo k porušení základních práv a svobod navrhovatelů.

Navrhovatel v daném případě obecným soudům vytýká, že svým

postupem a rozhodnutím porušily jeho základní práva podle čl. 11

odst. 1 Listiny a podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.

Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů

a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že

ústavní stížnost je neopodstatněná.

I.

Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnických práv navrhovatele,

ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba uvést, že

v dané věci nebyla zpochybněna způsobilost města J. H. vlastnit

majetek. Kromě toho je v tomto případě tato způsobilost zakotvená

ve speciálním ustanovení čl. 101 odst. 3 Ústavy ČR, kterého se

ovšem navrhovatel nedovolává a je chráněna speciální procedurou

čl. 101 odst. 1 a čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ČR. Oba soudy

naopak oproti soudu 1. stupně správně opřely svá rozhodnutí

o ustanovení § 18 odst. 1 obecního zřízení (zákon ČNR č.

367/1990 Sb., o obcích), podle kterého obec hospodaří se svým

majetkem samostatně, a tudíž se nelze dovolávat neplatnosti

takového úkonu z důvodu porušení vyhlášky č. 119/1988 Sb.,

o správě národního majetku, která se vztahuje na majetek státní.

Proto je v tomto ohledu námitka neústavnosti zjevně

neopodstatněná.

Ústavní soud se však plně neztotožnil s vyjádřením účastníka

a vedlejšího účastníka řízení, že v řízení před soudy navrhovatel

nevystupoval jako vlastník předmětného pozemku. To je pravdou

potud, že vlastnické právo svědčilo na základě registrace dohody

o vydání tohoto pozemku Státním notářstvím v Jindřichově Hradci

dne 7.10.1992 vedlejšímu účastníku. Právní názor Ústavního soudu

ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, že při dovolání se čl. 11 Listiny

musí jít "zpravidla" o vlastnické právo již konstituované, a tedy

již existující", odpovídá povaze restitučních předpisů. Ten, kdo

se teprve účastní řízení, jehož výsledkem má být nabytí

vlastnictví, proto není těmito ustanoveními chráněn, když jsou

chráněna pouze jeho práva v takovém procesu, tj. konkrétně

uplatňovat podle restitučních předpisů nárok na konstituování

vlastnictví.

V daném případě jde však o ústavněprávně jinou situaci.

Ústavní předpisy výslovně umožňují dovolávat se zásahu do

vlastnického práva i k věci, kde právní stav evidence vlastnictví

svědčí někomu jinému, pokud došlo k vyvlastnění v rozporu

s pravidly, která stanoví Listina v čl. 11 odst. 4. V daném

případě soudy projednaly žalobu navrhovatele na vydání pozemku

a jeho dovolání, když navrhovatel netvrdil, že vlastnictví nabýt

měl a nenabyl, jak je typické pro restituční spory, nýbrž že

vlastnictví nepozbyl v důsledku absolutně neplatného právního

úkonu ve smyslu ustanovení čl. 39 o. z., jak je typické pro

reivindikační žalobu, jejímž předpokladem je trvání vlastnického

práva v době vyhlášení rozsudku podle § 154 odst. 1 o. s. ř.

Jestliže však odvolací a dovolací soud došly k závěru, že

předmětný pozemek vydat nelze, popř. že dovolání není důvodné,

neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva navrhovatele,

neboť v řízení bylo prokázáno, že toto právo zaniklo dohodou

o vydání předmětného pozemku, která nebyla absolutně neplatná,

a že tudíž v důsledku neúspěšné namítané absolutní neplatnosti

dohody o vydání nadále vlastnický vztah netrvá a žádost o vydání

pozemku je proto bezpodstatná.

To však neznamená, že pro tento typ sporů je pro toho, kdo

o sobě tvrdí, že je vlastníkem a žádá vydání své tvrzené věci,

uzavřena možnost dovolávat se ústavně zaručených práv podle

čl. 11 odst. 1 Listiny, a že soudy nejsou povinny ochranu takovému

nároku poskytnout. Pokud však zjistí ústavně konformním způsobem

a při dodržení ústavních principů soudního řízení, že vlastnické

právo zde v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) není,

protože již dříve v souladu s právními předpisy zaniklo, není to

porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, jak tvrdí navrhovatel. V tomto

bodě shledal Ústavní soud stížnost neopodstatněnou a dále se

zaměřil na zachování procesních pravidel řízení.

II.

Namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je

pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu,

zakotveného v hlavě páté Listiny. V tomto směru je stížnost

navrhovatele rovněž zjevně neopodstatněná, neboť v ní v žádném

ohledu neprokázal, že by mu byl odepřen přístup k soudu

a poskytnuta soudní ochrana. Skutečnost, že odvolací a dovolací

soud poskytly na rozdíl od soudu 1. stupně ochranu vlastnickým

právům vedlejšího účastníka, ještě neznamená sama o sobě, že byla

porušena ústavní práva navrhovatele v této oblasti, zejména

rovnost účastníků řízení ve smyslu ustanovení čl. 96 odst. 1

Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Naopak tento stav je pro

institucionální záruky typický.

Navrhovatel měl možnost "stanoveným způsobem" ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny svá práva před soudy uplatnit v podobě

žaloby a dovolání, měl možnost vyjádřit se k odvolání vedlejšího

účastníka a jednat v soudním řízení. Žádné konkrétní pochybení

soudů kromě obecného poukazu na porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1

Ústavy ČR ani navrhovatel nedoložil, ani nebyl schopen prokázat.

I zde proto došel Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti

ústavní stížnosti.

Protože Ústavní soud není vázán ve smyslu své ustálené

judikatury odůvodněním ústavní stížnosti (nález Pl. ÚS 89/94,

Pl. ÚS 16/93), přezkoumal další ústavní aspekty rozsudků

napadených ústavní stížností.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu odvolacího

a dovolacího soudu při hodnocení povahy ustanovení § 8 odst. 3

zákona o mimosoudních rehabilitacích. Vyšel přitom ze své

judikatury, která považuje vztah občanského zákoníku a zákona

o soudních rehabilitacích jako vztah obecného a zvláštního

právního předpisu. Toto ustanovení stanoví, že "pozemek, na němž

je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku

státem, se nevydává". Navrhovatel tvrdí, že toto ustanovení má

kogentní povahu, což značí, že dohoda o vydání takového pozemku je

porušením § 8 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích,

a tudíž jde o právní úkon, který svým obsahem odporuje zákonu.

V daném případě by to znamenalo, že by zákon zakázal takový

pozemek vydat. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že ve své

konstantní judikatuře stojí na stanovisku, že jeho úkolem není

zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo

právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním

zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy (zde práva

povinné osoby), pokud takové porušení současně neznamená porušení

základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním

zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V daném případě uzavřel navrhovatel jako vlastník svobodně

dohodu o vydání pozemku, o kterém věděl, že byl zastavěn po jeho

převzetí státem. Nebylo zpochybněno ani dispoziční právo

navrhovatele k tomuto majetku, v daném případě v podobě možnosti

uzavřít dohodu o jeho vydání osobě oprávněné podle zákona

o mimosoudních rehabilitacích. Proto Ústavní soud přezkoumal věc

z hlediska své funkce orgánu soudní ochrany ústavnosti, neboť

zasahovat do soudního rozhodování mu jinak nepřísluší. Konkrétně

se jednalo o dodržení ústavního principu obecné svobody jednání,

jak je zakotven v čl. 2 odst. 3 Listiny, i když se porušení tohoto

ustanovení navrhovatel nedovolává. Podle tohoto ustanovení může

každý "činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen

činit, co zákon neukládá".

Ústavní soud došel k závěru, že odvolací a dovolací soud svým

systematickým výkladem sporného ustanovení nevybočily extrémně

z mezí ústavnosti, když došly k závěru, že celé ustanovení

v komplexu možno chápat tak, že nejen vydání takového pozemku

nezakazuje, nýbrž ani nevylučuje, s ohledem na smysl ustanovení

§ 8 odst. 5 téhož zákona, které stanoví, že "v případech uvedených

v odstavcích 1 až 4 náleží oprávněné osobě finanční náhrada podle

§ 13 zákona, pokud jí nebyla věc vydána". Jinak řečeno, pokud jí

zastavěný pozemek podle odstavce 3 vydán byl, nepřísluší jí

finanční náhrada podle odstavce 5. Podle názoru Ústavního soudu

tak platí, že pokud není v takovém ustanovení zákaz vyjádřen

výslovně ve spojení se sankcí neplatnosti (lex perfecta) nebo

přímo v právním předpise obsažen výčet kogentních ustanovení, je

třeba na povahu ustanovení (kogentnost-dispozitivnost) usuzovat

právě s ohledem na související ustanovení právního předpisu, popř.

právního řádu.

Ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny tak nebylo

vyloučeno (bylo možné), aby navrhovatel uzavřel dohodu o vydání

zastavěného pozemku, když mohl z hlediska ústavního činit, co mu

zákon nezakazoval. Sporné ustanovení tak z hlediska

ústavněprávního chránilo navrhovatele před vydáním takového

pozemku, pokud by s tím nesouhlasil. Navrhovatel však ve smyslu

ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny nebyl nucen činit, co mu zákon

neukládal. Pokud by pozemek nevydal, byl by chráněn právě tímto

ustanovením.

Z vlastnického práva vyplývá svoboda dispozice s majetkem,

pokud ji zákon ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny

přípustným způsobem neomezí. V daném případě pro ni stanoví

zvláštní pravidla speciální zákon, který byl vyhlášen ve Sbírce

zákonů a o kterém platí domněnka jeho znalosti. Stejně tak byl

navrhovateli znám charakter vydávaného pozemku. Jestliže dodatečně

došel k závěru, že se tím poškodil, bylo možno věc posoudit

z hlediska dalších ustanovení občanského zákoníku, která se týkala

ostatních náležitostí takové dohody jako jsou náležitosti

jednajících, jejich vůle a jejího projevu, když předmět této

dohody zákonem zakázán nebyl. To však nebylo předmětem řízení před

odvolacím a dovolacím soudem a proto se touto otázkou nemohl

Ústavní soud zabývat, neboť by tím zasahoval s ohledem na

ustanovení § 100 odst. 2 o.z. do nezávislosti rozhodování obecných

soudů.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení

§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4.11.1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru