Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 236/09 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2009:2.US.236.09.1
Datum podání02.02.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 236/09 ze dne 12. 3. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. S. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vaňkovou, advokátkou, se sídlem Leštínská 12, 193 00 Praha 9, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. 22 Co 421/2006-42, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 28 Cdo 4729/2007-60, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. 22 Co 421/2006-42, byl zrušen rozsudek pro uznání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2006, č. j. 21 C 340/2005-20, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 28 Cdo 4729/2007-60, odmítnuto pro nepřípustnost, neboť žádné z ustanovení upravujících přípustnost dovolání [§ 237 - 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] neumožňuje, aby bylo oprávněně podáno dovolání proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu.

Za této situace podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práva na rovnost v soudním řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Dle názoru stěžovatele postupoval odvolací soud vadně, když zrušil rozsudek pro uznání, neboť pro jeho zrušení nebyly dány žádné důvody. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu nesouhlasil s názorem dovolacího soudu, že procesním důsledkem zrušujícího usnesení není skončení věci v meritu, ale další pokračování v řízení. Dle názoru stěžovatele existuje faktický důsledek zrušující usnesení, a to, že nemohlo být v důsledku vadného a soudní praxi odporujícího zrušujícího usnesení realizováno právo stěžovatele na zaplacení žalované částky přiznané rozsudkem pro uznání.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu řešení obsahu ústavní stížnosti, musí zkoumat zda jsou splněny formální náležitosti podání. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

V dané věci ústavní stížnost směřuje jednak proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.

Ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2007, č. j. 22 Co 421/2006-42, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí ve věci. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud tedy ve věci nadále probíhá řízení, které nebylo meritorně pravomocně skončeno, nemůže Ústavní soud do probíhajícího řízení zasahovat. Proto v této části ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Mimo to je v této části ústavní stížnost i opožděně podaná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], neboť nepřípustné dovolání nepředstavuje řádně uplatněný mimořádný opravný prostředek, od nějž by eventuálně bylo možno odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.

Otevřeno k přezkumu ze strany Ústavního soudu tak zůstalo pouze usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 28 Cdo 4729/2007-60. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí je ústavní stížnost sice přípustná a včas podaná, avšak je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepřednáší žádnou ústavněprávní argumentaci. Pouze namítá, že věc měla být posouzena Nejvyšším soudem, neboť došlo k vyhlášení protiprávního rozhodnutí a aplikace uvedeného rozhodnutí v praxi by měla negativní důsledky. Stěžovatel si zřejmě vůbec neuvědomuje, na jakých principech je postaveno dovolací řízení. Jak konstatoval Nejvyšší soud, žádné z ustanovení upravujících přípustnost dovolání neumožňuje jeho podání proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu. Toliko přípustné dovolání může být podrobeno dalšímu (meritornímu) přezkumu. V postupu dovolacího soudu nelze spatřovat žádné pochybení a ústavní stížnost je tedy v této části neopodstatněná.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části, kde směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, č. j. 28 Cdo 4729/2007-60, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ve zbytku ji odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2009

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru