Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2359/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo ... více
Věcný rejstříkDokazování
žaloba/na určení
Držba
Dobrá víra
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.2359.18.1
Datum podání10.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 130, § 134

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2359/18 ze dne 20. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Zdeňky Hrubé, zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem, sídlem Na Podkovce 171/16, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 20 Co 234/2015-907 ze dne 28. 6. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 234/2018-988 ze dne 27. 3. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Žalobou ze dne 28. 12. 2009 zahájila stěžovatelka řízení o určení vlastnického práva k pozemkům p. č. st. X1, p. č. X2, p. č. X3 a p. č. X4 v obci Z. a k. ú. M., nejprve proti obci Z. (původní vlastnici sporných pozemků), později proti jejím právním nástupcům (vedlejším účastníkům řízení o ústavní stížnosti), kteří od obce pozemky koupili.

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem č. j. 7 C 171/2009-690 ze dne 26. 2. 2015, určil, že stěžovatelka je vlastníkem sporných pozemků.

K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem č. j. 20 Co 234/2015-749 ze dne 2. 9. 2015, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že "žaloba na určení vlastnictví k části pozemku parcely č. X2 nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m, se zamítá", ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Na základě dovolání vedlejších účastníků zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 75/2016-795 ze dne 20. 4. 2016 rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o určení vlastnického práva k pozemku č. X2, a v této části věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že výrok je neurčitý, určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí. Tato část musí být vymezena oddělovacím geometrickým plánem, na který se ve výroku odkáže.

Krajský soud v Praze poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka "je vlastnicí pozemku č. X2 vyznačeného na geometrickém plánu znalce Ing. Lubomíra Čecha ze dne 12. 5. 2017, č. plánu [...], okres Kutná Hora, obec Z., kat. úz. M., mapový list [...]". Ve zbytku byl rozsudek soudu prvého stupně "pokud soud rozhodoval o pozemku č. X2" potvrzen.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné.

II. Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti čl. 90 Ústavy České republiky, dle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud dospěl k překvapivému závěru, že stěžovatelka neprokázala držbu sporného pozemku (vyjma 1 m2 z původních 12 m2). Stěžovatelka tvrdí, že poukazovala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se podmínek vydržení, přičemž tvrdí, že odvolací soud k řadě relevantních okolností nepřihlédl.

Dále bylo dle stěžovatelky porušeno právo vlastnit majetek včetně práva na jeho soudní ochranu, i zásada legitimního očekávání spravedlivého posouzení věci a ochrany vlastnických práv. Podle stěžovatelky jsou závěry odvolacího soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy, jsou v rozporu s předchozím rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvého stupně. Krajský soud podle stěžovatelky dospěl, aniž by dokazování jakkoliv doplňoval či opakoval (kromě znaleckého posudku - geometrického plánu a odvolacím soudem provedeného ohledání) k extrémně jiným a překvapivým skutkovým zjištěním.

Dovolací soud pak pochybil, když se dostatečně nezabýval argumenty stěžovatelky, a dostatečně se nevypořádal s rozhodnutími dovolacího soudu, která dle stěžovatelky nebyla odvolacím soudem respektována. Jeho rozhodnutí je dle stěžovatelky protiústavní, neboť je povinností dovolacího soudu zasáhnout, "a to i v případě zjištění zjevného nesouladu právního posouzení s extrémně učiněnými skutkovými zjištěními, které nemají oporu v dokazování a jsou tak projevem zjevné libovůle".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť účastník řízení vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V rámci řízení před obecnými soudy, včetně jednoho derogačního zásahu Nejvyššího soudu, jak plyne ze shora učiněné rekapitulace, bylo u většiny nárokovaných pozemků určeno vlastnické právo stěžovatelky. Sporným zůstal pouze pozemek o výměře 11 m2, u kterého dospěl odvolací soud v napadeném rozhodnutí k závěru, že ve vlastnictví stěžovatelky není.

Pokud jde o porušení procesních práv stěžovatelky, vzal Ústavní soud v úvahu, že odvolací soud doplnil dokazování novým ohledáním na místě samém a vypracováním aktualizovaného znaleckého posudku - geometrického plánu týkajícího se sporného pozemku. Nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že odvolací soud rozhodoval na základě stejné důkazní situace jako soud prvého stupně. Všechny důkazy je nutno hodnotit jednotlivě i v jejich souhrnu na základě aktuální důkazní situace.

Provádění a hodnocení důkazů je v kompetenci obecných soudů, přičemž jejich závěry nepřísluší Ústavnímu soudu, až na specifické výjimky zjevných excesů či omylů, přehodnocovat, nemá-li se situovat do pozice další skutkové instance.

Odvolací soud zdůvodnil, že stěžovatelka nemohla nabýt vlastnictví sporného pozemku ani dědictvím, ani vydržením. Závěry odvolacího soudu ohledně nemožnosti vydržení, které stěžovatelka rozporuje, nepředstavují zjevný exces, pokud odvolací soud zdůvodnil, že sporná část pozemku nebyla oddělena od pozemku obecního, byla volně přístupná, tak jako pozemek obecní, spolu tvořily jednotný travnatý pás podél obecní cesty. Ústavní soud nemá potřebu všechna skutková a právní zjištění opětovně podrobně rekapitulovat a odkazuje v tomto ohledu na závěry odvolacího soudu (srov. s. 11 - 14).

Pokud odkazuje stěžovatelka na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se dobré víry, nejde o relevantní argument, neboť odvolací soud vyšel z toho, že stěžovatelka neprokázala samotnou držbu sporných 11 m2 pozemků. Otázku dobré víry tak nebylo nutno podrobně řešit, není-li prokázána samotná držba sporného pozemku.

Dovolací soud se s argumentací stěžovatelky vypořádal dostatečně, když posoudil, že všechny relevantní okolnosti pro posouzení vydržení (tak jak vyžaduje judikatura) byly odvolacím soudem vypořádány. Dle judikatury dovolacího soudu je nutno při posouzení existence držby přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž pokud nižší soudy dostojí tomuto požadavku, přezkoumá dovolací soud jejich závěry jen z pohledu, zda nejsou zjevně nepřiměřené. Dovolací soud v napadeném rozhodnutí přehledně vyložil, proč závěry odvolacího soudu za nepřiměřené nepovažuje (s. 4 - 5 napadeného rozhodnutí) a v jeho závěrech opět neshledává Ústavní soud jakýkoli exces.

Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2018

Kateřina Šimáčková v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru