Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2355/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS ČR
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkreformatio in peius
Důkaz
Trestní řízení
Trest
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2355.11.1
Datum podání09.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 114

40/2009 Sb., § 147, § 274, § 360


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2355/11 ze dne 30. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem, se sídlem v Třebíči, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 88/2011-17 ze dne 27. dubna 2011, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, sp. zn. 42 To 53/2010 ze dne 9. června 2010, ve znění opravného usnesení ze dne 25. června 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. srpna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl k jeho odvolání zrušen rozsudek Okresního soudu v Třebíči č. j. 2 T 172/2009-163 ze dne 21. října 2009 a nově byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1

a 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že určitého dne v odpoledních hodinách ve stavu těžké opilosti, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila více než 3,05 g/kg, při řízení osobního automobilu opilosti vyjel do levé poloviny vozovky, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním automobilem, na kterém byla způsobena totální škoda, a dále došlo ke zranění šesti osob v tomto protijedoucím vozidle. Způsobem své jízdy obviněný porušil určitá ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s dohledem, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let a bylo mu uloženo nahradit část uplatněné škody. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími jeho základní práva podle čl. 7, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně vytýká odvolacímu soudu, že se s ohledem na zjištěnou výši hladiny alkoholu v jeho krvi věcí nezabýval z pohledu trestného činu opilství podle § 360 trestního zákoníku, a to s přihlédnutím k právnímu názoru, obsaženému v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. 4 To 5/70 ze dne 14. července 1970 (in Sb.NS 1971: 2, 93 - č. 13). Dále vytýká skutkové zjištění výše alkoholu v jeho krvi, a to z toho důvodu, že bylo provedeno pouze jediné měření, které je zaznamenáno v protokolu ze dne 5. ledna 2010, aniž by bylo zjištěno předchozí nadměrné požívání alkoholu z jeho strany. Navíc byl proveden důkaz předmětným protokolem, ačkoliv se jednalo o důkaz nepřípustný - odběr krve byl proveden invazivním způsobem v době bezvědomí stěžovatele, aniž byl ve spise záznam o tom, že by se jednalo o úkon neodkladný a neopakovatelný. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že mu uložil přísnější trest, ačkoliv odvolání podal pouze stěžovatel. Odvolací soud totiž na daný skutek aplikoval mírnější ustanovení trestního zákoníku, zatímco soud prvního stupně aplikoval přísnější ustanovení trestního zákona, ovšem tresty vyměřily oba soudy stejné.

3. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že použití mírnějšího zákona automaticky nezakládá povinnost uložit mírnější trest. Stěžovatel má totiž za to, že by se v takovém případě měla projevit v ukládání trestu zákonem vyjádřená snížená společenská nebezpečnost, jinak je popírán smysl nové právní úpravy. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že se k této otázce musí vyjádřit Ústavní soud. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem, že s ohledem na zákonnou povinnost strpět odběr krve pod hrozbou donucení, nedošlo jejím odběrem k neoprávněnému zásahu do jeho osobní integrity, neboť v zájmu záchrany života se musel podrobit daleko závažnějšímu invazivnímu zákroku. Podle jeho názoru důvodem odebrání krve nebyla záchrana jeho života, a proto došlo k porušení ústavních principů obsažených v § 114 trestního řádu. Dovolacímu soudu stěžovatel dále vytýká formalismus v tom smyslu, že dospěl k závěru, že napadl toliko protokol ze dne 5. ledna 2010 a nikoliv v něm uvedený výsledek vyšetření, a to jen proto, aby mohl učinit závěr o procesní přijatelnosti takto provedeného důkazu. Konečně polemizuje s úvahami stran právní kvalifikace, a to v souvislosti s tím, že sám dovolací soud zpochybnil zjištění konkrétní výše hladiny alkoholu v krvi, což se zpravidla projevuje ve výši trestu zákazu činnosti. Kromě toho při případném odsouzení pro trestný čin opilství podle § 360 trestního zákoníku by došlo k odpadnutí obecné přitěžující okolnosti spáchání více trestných činů, ačkoliv by trestní sazby zůstaly stejné.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Přípustnost použití výsledku krevní zkoušky jako důkazu, tak, jak k ní dospěl dovolací soud, je evidentně v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu. Při úkonech dle § 114 trestního řádu, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření, se nevyžaduje aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, a proto při opatřování těchto důkazů je možno užít zákonných donucovacích prostředků (sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, č. 439/2010 Sb.; resp. nález sp. zn. II. ÚS 2369/08 ze dne 9. prosince 2010). Přitom v každém případě platí, že ústavně zaručená práva nejsou bezbřehá a ničím neomezitelná. Je na ně třeba nahlížet v kontextu s jinými ústavně zaručenými právy, ústavně chráněnými hodnotami a s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Je tedy možné pro dosažení účelu trestního řízení (jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, předcházení a zamezování trestné činnosti a výchova občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití) přiměřeně zasahovat úkony orgánů činných v trestním řízení do základních práv podle čl. 7 odst. 1, a 8 odst. 1 a 2 Listiny (srov. II. ÚS 333/05, N 192/39 SbNU 45). Obecné soudy přitom přesvědčivě vyložily, že právě k přiměřenému zásahu do osobní integrity stěžovatele v souladu se zákonem došlo, když mu byl tři hodiny po předmětné dopravní nehodě v souvislosti s jinými lékařskými zákroky k ochraně jeho zdraví odebrán vzorek krve pro zjištění hladiny alkoholu v ní. Stěžovatelova námitka, že to s ohledem na jeho aktuální stav mohlo představovat zvýšené zdravotní riziko, je ryze obecná, ničím nepodložená a nepotvrzená domněnka, a jako taková je irelevantní.

7. Pokud jde o dovolacím soudem "vypreparované" výsledky testu, coby důkazu z jinak celistvého protokolu ze dne 5. ledna 2010, evidentně se jedná o formálně pregnantní vymezení důkazu. Tím se dovolací soud rozhodně nemohl a evidentně ani nechtěl vyhnout podstatě námitek stěžovatel stran tohoto důkazu, když ohledně něj učinil shora uvedený ústavně souladný závěr.

8. Zpochybnění zjištění konkrétní výše hladiny alkoholu v krvi stěžovatele v rozhodné době, na něž poukazuje stěžovatel (s. 6 usnesení), je vytržením tohoto závěru z rozhodnutí dovolacího soudu jako celku. Dovolací soud tím totiž zcela zřejmě nijak nemínil zpochybnit, že hladina alkoholu v krvi stěžovatele, konstatovaná ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, odpovídá zjištění, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To odpovídá argumentaci, že uvedená hladina byla jediným exaktním zjištěním, které neodporovalo výpovědi stěžovatele, že si v mezidobí od chvíle, kdy si po obědě dal jedno pivo, do okamžiku, kdy se probudil v nemocnici (přičemž k nehodě došlo kolem 16:40), nic nepamatuje s tím, že v době odběru nepochybně již po určitou dobu probíhala tzv. eliminační fáze. Nijak tím tedy nebyla zpochybněna relevance onoho exaktního zjištění pro závěry o vině a trestu, jakkoliv o konkrétní výši hladiny alkoholu v krvi stěžovatele v době činu vypovídala pouze přibližně.

9. Závěr dovolacího soudu stran zákazu reformace in peius, že aplikace mírnějšího novějšího zákona automaticky neznamená snížení uloženého trestu, byl s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů předvídatelný. Ta vychází z toho, že se rozhodnutím odvolacího soudu nesmí nijak zhoršit postavení obžalovaného zpřísněním právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod. (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005 ze dne 18. ledna 2006, Sb.NS 2006: 7, 566 - č. 38). Přísnějším trestem je tedy takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obžalovaného vzhledem k trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 6 Tz 10/94 ze dne 19. května 1994, ZRSSSR 1995: 1-2, 77 - č. 20). K ničemu takovému ovšem v daném případě nedošlo, protože právní kvalifikace použitá odvolacím soudem byla mírnější a trest zůstal stejný. Uvedená ustálená rozhodovací činnost je přitom logická a srozumitelná a v žádném případě není v rozporu s jakýmkoliv ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou stěžovatele.

10. V kontextu se shora uvedeným je pak z ústavněprávního pohledu naprosto irelevantní konkrétní právní kvalifikace při alternativách, jež uvádí stěžovatel. Ani případné pochybení obecných soudů (které Ústavní soud ovšem vůbec neshledává, neboť stěžovatelem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 4 To 5/70 ze dne 14. července 1970 evidentně vychází ze zcela odlišné skutkové situace mentálně nedostatečného obviněného) by nemohlo ovlivnit postavení stěžovatele v takové míře, aby to dosáhlo ústavněprávního významu.

11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. srpna 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru