Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2352/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
kupní smlouva
žaloba/na určení
pohledávka
spoluvlastnictví/podílové
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2352.15.1
Datum podání03.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

89/2012 Sb., § 1315 odst.2 písm.b

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2352/15 ze dne 16. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Miroslava Fleka, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 940/23, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2014, č. j. 13 Co 1/2012-397, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 872/2015-547, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 3. 8. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti samotné, se podává, že Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 22. 8. 2011, č. j. 5 C 242/2007-349, ve znění doplňujícího rozsudku, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce Luboš Votava je podílovým vlastníkem v rozsahu ideálních 9/10 (vzhledem k celku) specifikovaného nemovitého majetku (výrok I), dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že Slavomil Votava byl v okamžiku své smrti dne 5. 4. 2010 spoluvlastníkem v rozsahu ideální 1/10 (vzhledem k celku) předmětných nemovitostí (výrok II) a dále rozhodl, že řízení ve vztahu mezi Radkem Votavou (právním nástupcem Stanislava Votavy) a stěžovatelem se s odkazem na ustanovení § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") zastavuje (výrok III), a rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

3. Soud prvního stupně totiž po provedeném dokazování dospěl k závěru, že hospodářským důvodem uzavřené kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1999, na základě které žalobce Luboš Votava a původní žalobce Slavomil Votava prodali své spoluvlastnické podíly stěžovateli, nebylo zajištění závazku Luboše Votavy z půjčky, ani ujednání o převodu vlastnického práva pro případ nesplnění jiného závazku Luboše Votavy (tedy propadná zástava), nýbrž směna nemovitostí za peníze. Dané právní jednání bylo tedy podle soudu učiněno svobodně a s vědomím všech právních důsledků, nikoliv ve stavu tísně, neobcházelo zákon a nebylo proto neplatné.

4. K odvolání Luboše Votavy následně Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že Luboš Votava je podílovým spoluvlastníkem označených nemovitostí ve výši ideálních 9/10 vzhledem k celku (výrok I). Výrokem II pak rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v jeho výroku II potvrzuje a výrokem III s odkazem na § 150 o. s. ř. rozhodl, že žalobci Luboši Votavovi se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle procesního výsledku by sice podle krajského soudu měl právo na náhradu nákladů řízení Luboš Votava, odvolací soud však dospěl k závěru, že pro jeho chování je odůvodněno mu náhradu nákladů řízení odepřít. Byl to totiž podle odvolacího soudu on, pro jehož potřeby stěžovatel poskytl finanční prostředky ve vysoké částce, které však Luboš Votava stěžovateli doposud nevrátil a místo poskytnutí plnění vyvolal toto řízení s tím, že se sám podílel na uzavření smlouvy odporující zákonu.

5. Ve věci samé odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že účelem předmětné kupní smlouvy bylo zajištění pohledávky stěžovatele sestávající se z finančních prostředků, které poskytl na úhradu dluhu žalobců, když při nevrácení těchto prostředků ve stanovené lhůtě bude stěžovatelova pohledávka uspokojena nemovitým majetkem v předmětné kupní smlouvě specifikovaným. Tento způsob zajištění pohledávky pak odvolací soud vyhodnotil jako propadnou zástavu, která je jako úkon odporující účelu zástavního práva úkonem absolutně neplatným podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Dovolání stěžovatele bylo poté v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

6. Stěžovatel svojí stížnostní argumentací - ovšem bez náležité ústavněprávní reflexe -brojí proti tomu, že krajský a Nejvyšší soud vyhodnotily výše uvedenou kupní smlouvu jako zastřené právní jednání představující ve svém důsledku propadnou zástavu. Zmíněná kupní smlouva prý nenaplňuje znaky propadné zástavy. U propadné zástavy totiž podle stěžovatele zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je až okamžik prodlení dlužníka s splněním závazku. Naopak u zajišťovacího převodu práva, který je zákonem dovolen, je nositelem práv podmíněně věřitel a plnění závazků má za následek obnovení dlužníkova vlastnictví. To je ostatně i případ kupní smlouvy, na níž stěžovatel participoval. Rozhodnutí odvolacího soudu nadto podle stěžovatele způsobilo velice neobvyklý a komplikovaný stav, když stěžovatel ztratil vlastnické právo ve výši ideálních 9/10 vzhledem k celku na předmětných nemovitostech, avšak nadále je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/10 vzhledem k celku, a to v souladu s předmětnou kupní smlouvou, která je ovšem podle rozhodnutí odvolacího soudu absolutně neplatná. Už i z toho důvodu je tedy podle stěžovatele zřejmé, že řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, nevedlo k dosažení spravedlivého uspořádání hmotněprávních vztahů. Byl také porušen obecný princip, podle něhož nikomu nesmí být dovolen prospěch z jeho vlastního podvodu. Stěžovatel konečně spatřuje v ústavní stížností napadených rozhodnutích porušení principu právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Stěžovatel totiž uzavřel kupní smlouvu zcela vážně a nebyl nikterak obeznámen s neprojevenou pohnutkou nebo vnitřní výhradou druhé smluvní strany.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětluje úvahové linie vedoucí ke změně prvostupňového rozhodnutí. Ústavní soud proto neshledal žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

9. S ohledem na stěžovatelovu argumentaci Ústavní soud uvádí, že podle právní úpravy relevantní pro právě projednávanou věc, kdy podle občanského zákoníku a judikatury na něj navazující [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 38/2006, (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/)] se o propadnou zástavu jedná také tehdy, když účastníci sice přistoupili k uzavření kupní smlouvy, avšak jejím smyslem, respektive stimulem takového (formálně navenek vyjádřeného) právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Není tedy správný závěr stěžovatele, že o propadnou zástavu jde jen tehdy, pokud dlužník pozbude vlastnictví až teprve v případě svého prodlení se splněním dluhu.

10. Tím samozřejmě Ústavní soud nezpochybňuje závěr krajského soudu (který nalezl odezvu v aplikaci § 150 o. s. ř. odvolacím soudem - srov. k tomu shora), že chování žalobce je možno hodnotit jako účelové. Nicméně závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy prezentovaný krajským a poté i Nejvyšším soudem je třeba akceptovat. Nic na tom z ústavního hlediska nemůže změnit ani skutečnost, že vzhledem k omezené aktivní legitimaci žalobce Luboše Votavy stěžovatel zůstal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí v rozsahu, který by jinak náležel Radku Votavovi. Ostatně, byť je závěr krajského soudu, kterým bylo ve svém důsledku ponecháno stěžovateli vlastnické právo ve výši ideální 1/10 k nemovitostem na základě jinak absolutně neplatné kupní smlouvy, minimálně diskusní, těžko tento aspekt může být důvodem kasace ústavní stížností napadených rozhodnutí, neboť samotné hodnocení propadné zástavy tím není zpochybněno a stěžovatel zůstává spoluvlastníkem alespoň této ideální části předmětných nemovitostí.

11. Výše uvedené přitom platí (a musí platit) i přesto, že podle platné právní úpravy [tedy zejména podle § 1315 odst. 2 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník] by patrně bylo možno právě projednávanou věc hodnotit i jinak, totiž v tom smyslu, že se o propadnou zástavu nejedná, bylo-li by prokázáno, že si stěžovatel předmětné nemovitosti neponechal za "libovolnou cenu" (rozuměj za cenu nepřiměřenou).

12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru