Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2349/19 #1Usnesení ÚS ze dne 05.11.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.2349.19.1
Datum podání19.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2349/19 ze dne 5. 11. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem se sídlem Palackého 15/715, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019 č. j. 6 Tdo 369/2019-1254, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2018 č. j. 4 To 183/2018-1196 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2018 sp. zn. 88 T 112/2017, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let; k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 12 měsíců; a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Trestného jednání se stěžovatel měl dopustit tím, že jako zmocněnec a osoba vykonávající rozhodující vliv na řízení společnosti X, úmyslně zahrnul do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben, květen a červen 2013 několik plnění, ke kterým nedošlo, za účelem ponížení úhrady vypočtené daně, vylákání neoprávněného finančního prospěchu a způsobení škody České republice. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele v záhlaví označeným usnesením zamítl. Následné dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti provedenému dokazování a skutkovým závěrům obecných soudů. Namítá, že z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že to byl stěžovatel, kdo do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty zahrnul v žalobě jmenované faktury. Obecné soudy jej bez opory v provedeném dokazování postavily do role statutárního orgánu; pojem "ředitel" užívaný svědky v jejich výpovědích je neurčitý. Dále odmítá označení předmětných faktur jako fiktivních, neboť v průběhu celého trestního řízení nebylo prokázáno, že by plnění z nich nebyla uskutečněna; důkazy provedené k tomuto závěru obecnými soudy stěžovatel rozporuje. Obecné soudy dle stěžovatele výpovědi svědků vytrhávaly z kontextu, nevyhověly jeho důkazním návrhům, aniž by to odůvodnily, z odporujících výpovědí vzaly v potaz pouze ty svědčící proti stěžovateli a často vycházely z pouhých domněnek. Souhrnně tak obecné soudy nedostály požadavku na prokázání viny mimo jakoukoli pochybnost.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled ani dozor. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.

7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) a sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Obecné soudy řádně odůvodnily a identifikovaly skutková zjištění, na základě kterých považovaly stěžovatele za osobu odpovědnou za chod předmětné právnické osoby a na základě kterých dospěly k závěru, že k dodání zboží skutečně nedošlo. Uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za udržitelný. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny. Zásada presumpce neviny neslouží ke zpochybnění postupu obecných soudů pouze na základě nesouhlasu stěžovatele s jejich právními závěry. Jak již konstatoval odvolací soud, nalézací soud nevytrhával výpovědi svědků z kontextu, nýbrž u konkrétní faktury vždy vzal v úvahu konkrétní část svědecké výpovědi; byly zohledněny jak svědecké výpovědi v neprospěch, tak i ve prospěch obhajoby stěžovatele. Závěry obecných soudů nadto nejsou založeny pouze na svědeckých výpovědích, nýbrž i na listinných důkazech, které se svědeckými výpověďmi tvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. Obecné soudy své závěry, jakož i neprovedení těch důkazů, které neshledaly nezbytnými pro své rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, řádně odůvodnily; na ústavní úrovni zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.

8. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru