Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2343/16 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
advokát/odměna
Zastoupení
Plná moc
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.2343.16.1
Datum podání18.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 24


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2343/16 ze dne 31. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky GRAND HOUSE, s.r.o. v likvidácii, Hattalova 12/C, Bratislava, Slovenská republika, jednající likvidátorem INVESTEND, s. r. o., Hattalova 12/C, Bratislava, Slovenská republika, právně zastoupené JUDr. Peterem Reblánem, advokátem se sídlem Cestice 118, Slovenská republika, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 4. 2015, č. j. 12 C 190/2013-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 91 Co 360/2015-143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci stěžovatelky před obecnými soudy došlo k porušení jejích základních práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95, odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") dále v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1,3,4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 14 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

II.

2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 4. 2015, č. j. 12 C 190/2013-86, bylo žalované (stěžovatelce) uloženo, aby zaplatila žalobkyni Mgr. Kateřině Sedláčkové (vedlejší účastnici), částku ve výši 15 504,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a dále náklady řízení ve výši 13 040,- Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že vedlejší účastnice se domáhala úhrady odměny za právní služby, které jakožto advokátka poskytla stěžovatelce. Stěžovatelka s žalobou nesouhlasila, když namítala nedostatek pravomoci českého soudu, dále že služby nebyly poskytnuty pro žalovaného a smlouva byla uzavřena dle slovenského práva. Soud provedl důkazy výslechem bývalé zaměstnankyně vedlejší účastnice a záznamem z jednání s klientem, přičemž z těchto zjistil rozsah poskytnutých služeb, který byl potvrzen i fakturami. Následně bylo uzavřeno, že pravomoc českého soudu je dána dle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále také jen "Brusel I"), bylo prokázáno uzavření smlouvy o poskytnutí právních služeb, na jejímž základě byly služby v hodnotě 30 504,- Kč skutečně poskytnuty, přičemž stěžovatelka na jejich cenu uhradila pouze částku 15 000,- Kč.

3. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudek soudu prvního stupně ve většině potvrdil, pouze zamítl žalobu v části týkající se úroku z prodlení za dobu do 11. 6. 2013 a přiznal vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 19 160,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v záležitosti příslušnosti českého soudu a dále přisvědčil tomuto soudu i v tom, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena platná smlouva o poskytnutí právních služeb. K rozsahu poskytnutých právních služeb doplnil odvolací soud dokazování listinnými důkazy v souladu se zásadou neúplné apelace a dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala, že právní služby poskytla a částka 30 504,- Kč plně odpovídá rozsahu těchto služeb a hotových výdajů. Jelikož se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat doručení faktur vystavených k úhradě ceny právních služeb, byl úrok z prodlení přiznán až ode dne, kdy měla stěžovatelka plnit na základě výzvy k úhradě. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud shledal, že ačkoliv je vedlejší účastnice sama advokátkou, má právo na právní zastoupení a tudíž i na úhradu nákladů s ním spojených.

4. V ústavní stížnosti podané proti oběma v záhlaví uvedeným rozhodnutím stěžovatelka nejdříve podrobně popisuje dosavadní skutkový stav a následně uvádí celou řadu pochybení soudů, kterými mělo být zasaženo do jejích základních práv a svobod. V první řadě stěžovatelka namítá nesprávný postup odvolacího soudu na jednání konaném dne 23. 3. 2016, kdy tento soud dospěl k závěru, že plná moc pro zastupování stěžovatelky udělená společnosti Advokát Pirč, s. r. o. neodpovídá ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Soud na tomto jednání učinil dotaz na substituenta JUDr. Petera Reblána, zda plnou moc, udělenou mu pro zastupování v dané věci, lze považovat za přímé zmocnění pro zastupování stěžovatelky v odvolacím řízení, a následně soud se substituentem jako se zástupcem stěžovatelky také jednal. Stěžovatelka namítá, že její zástupce Advokát Pirč s. r. o. byl osobou oprávněnou zastupovat ji v daném řízení, neboť ačkoliv se jedná o právnickou osobu, platí, že zástupcem si účastník může zvolit vždy advokáta, což bylo v daném případě splněno. Pokud pak soud dospěl k závěru, že plná moc není v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu, měl dle názoru stěžovatelky tuto vyzvat k odstranění nedostatku podmínky řízení, což však neučinil. Vzhledem k tomu, že i rozsudek odvolacího soudu byl doručen substituentovi, rozporuje stěžovatelka rovněž jeho právní moc. Dále stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice umožnila svým postupem jednateli stěžovatelky obohatit se na její úkor, když poskytované právní služby byly ve skutečnosti poskytované jemu, nikoliv stěžovatelce. Je rozporován i postup odvolacího soudu, který doplnil dokazování k prokázání rozsahu poskytnutých právních služeb, přičemž tento postup považuje stěžovatelka za rozporný se zásadou neúplné apelace zejména proto, že vedlejší účastnice byla k předložení předmětných důkazů vyzvána již v řízení před soudem prvního stupně, důkazy však nedoložila. Za nesprávnou je považována i formulace výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, která má být matoucí a nejasná. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy se nezabývaly skutečností, že vedlejší účastnice přes výslovnou výzvu soudu nezasílala svá podání včetně příloh přímo stěžovatelce a že tato se nemohla s dostatečným předstihem seznámit s podklady pro jednání ve věci. Další námitky směřují do skutkového stavu, kdy je tvrzeno, že smlouva o poskytnutí právních služeb byla absolutně neplatná pro nedostatek vůle, vady náležitosti projevu vůle, vady náležitosti vztahu projevu a vůle a vady předmětu smlouvy (jeho nedovolenost a rozpor s dobrými mravy), dále plnění z této smlouvy bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a poskytnutí služeb bylo současně v rozporu s předpisy upravujícími výkon advokacie. Závěrem stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí neobsahují zákonné odůvodnění a žádá jejich zrušení s tím, že současně navrhuje odklad jejich vykonatelnosti.

III.

5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože argumentace, jež byla jejím prostřednictvím uplatněna, nedosahuje ústavněprávní roviny, neboť se nemůže, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Vadnou aplikaci podústavního práva obecným soudem lze považovat za zásah do základních práv či svobod jednotlivce tehdy, jestliže taková aplikace nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. III. ÚS 74/02, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Ačkoliv ústavní stížnost obsahuje velké množství námitek, které naznačují jak pochybení soudů v rovině práva procesního, tak v rovině práva hmotného, je Ústavní soud, s ohledem na svůj shora popsaný účel, povinen zkoumat zejména zda případná pochybení obecných soudů mohla v daném případě dosáhnout takové intenzity, aby mohla zasáhnout rovněž do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatelky. S ohledem na poměrně nízkou částku předmětu sporu, jejíž výše se blíží hodnotě tzv. bagatelních sporů, by opodstatnění ústavní stížnosti přicházelo do úvahy pouze v případě zcela extrémního pochybení obecného soudu zřetelně zasahujícího do základních práv stěžovatelky. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.

8. Lze přisvědčit stěžovateli, že postup odvolacího soudu v případě plné moci udělené stěžovatelkou společnosti Advokát Pirč s. r. o. nebyl správný. Jak Ústavní soud zjistil z doložených kopií plné moci pro společnost Advokát Pirč s. r. o. a substituční plné moci pro JUDr. Petera Reblána a rovněž ze záhlaví napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde je jako zástupce stěžovatelky uveden JUDr. Peter Reblán, je zjevné, že odvolací soud (jak ostatně uvádí sama stěžovatelka ve své stížnosti) jednal s JUDr. Peterem Reblánem jako se zástupcem stěžovatelky, ačkoliv z přiložených plných mocí nelze jeho zmocnění dovodit. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že zastoupení stěžovatelky v řízení právnickou osobou není s ohledem na ustanovení § 24 občanského soudního řádu možné. V takové situaci měl však soud vyzvat stěžovatelku, případně zástupce přítomného na jednání, aby doručili řádnou plnou moc, která by případně mohla být vystavena přímo na substituenta (JUDr. Petera Reblána, který ostatně zastupuje stěžovatelku i v řízení o této ústavní stížnosti) a kterou by mohl být nedostatek v plné moci i dodatečně zhojen. V případě nesplnění takové výzvy mělo být následně jednáno přímo se stěžovatelkou. Pokud odvolací soud postupoval odlišně, tedy bez řádné plné moci jednal s JUDr. Reblánem jako se zástupcem stěžovatelky, je takový postup v rozporu s občanským soudním řádem. S ohledem na shora uvedenou funkci Ústavního soudu však tento neshledal, že by popsané pochybení odvolacího soudu zasáhlo do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, tím méně, že by takový zásah byl extrémní (v poměru k předmětu řízení). Je nutno zdůraznit, že ani sama stěžovatelka ve své jinak velmi obsáhlé ústavní stížnosti neuvádí, jaký konkrétní dopad na její základní práva mohlo dané pochybení mít, omezuje se toliko na argumentaci označující daný postup soudu jako vadný. Není naznačeno, že by stěžovatelka považovala úkony provedené substitučním zástupcem JUDr. Peterem Reblánem za rozporné s její vůlí, přičemž to byl právě tento zástupce, který souhlasil s návrhem soudu, aby s ním bylo jednáno jako se zástupcem stěžovatelky. Navíc stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti plnou moc vystavenou právě ve prospěch JUDr. Petera Reblána, a to pro celé řízení ve věci sporu s vedlejší účastnicí. Je tedy zjevné, že stěžovatelka byla a je se zástupcem ve shodě. I v případě, že byl rozsudek odvolacího soudu doručen substituentovi namísto samotné stěžovatelce, nemá toto pochybení v konkrétním případě žádný dopad do sféry základních práv stěžovatelky, když tato zjevně rozsudek obdržela a podala proti němu včas ústavní stížnost. Jestliže konstatované pochybení obecných soudů není možno kvalifikovat jako zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, není zde místo ani pro zásah Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1079/14 nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 539/06).

9. Další námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti směřují proti právnímu posouzení věci ze strany obecných soudů a jedná se v podstatě o opakování argumentace učiněné stěžovatelkou již v předchozích řízeních. V této souvislosti je nutno opětovně zopakovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší provádět přezkum rozhodnutí soudů obecných, neboť postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Soudy obou stupňů došly na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že pravomoc českého soudu je dána, že vedlejší účastnice se úhrady poskytnutých právních služeb domáhá oprávněně, že služby byly poskytnuty na základě platné smlouvy a že stěžovatelka část jejich ceny neuhradila. Postup soudů v daném případě, mimo shora uvedeného pochybení, které však nezasáhlo nijak do základních práv stěžovatelky, je nutno shledat ústavně konformním, soudy se řádně zabývaly všemi podstatnými okolnostmi případu, přičemž ani doplnění dokazování ze strany odvolacího soudu nelze označit za rozporné se zásadou neúplné apelace. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že smlouva o poskytnutí právních služeb byla uzavřena platně a není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak tyto závěry korespondují s provedeným dokazováním a nelze jim z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. Totéž platí i o námitce pochybení vedlejší účastnice s ohledem na stavovské předpisy či o námitce stěžovatelky směřující do vztahu mezi ní a jejím jednatelem (tvrzené bezdůvodné obohacení jednatele). Ani s ohledem na procesní postup obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné pochybení, které by jej opravňovalo ke kasaci napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly, jenž by umožňoval výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu zjednaného pravomocnými rozhodnutími obecných soudů. Na rozdíl od stěžovatelky má Ústavní soud za to, že se obecné soudy posouzením oprávněnosti nároku vedlejší účastnice řádně zabývaly, jejich právní závěry nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a v souladu s dobrými mravy a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky, přičemž svá rozhodnutí také náležitě odůvodnily.

IV.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru