Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2343/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkDoručování
vazba/důvody
lhůta
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2343.15.1
Datum podání02.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 72 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2343/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Trynera, zastoupeného JUDr. Romanem Lamkou, Ph.D., advokátem se sídlem Kovářská 488/16, Praha 9, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 180/2015-32 ze dne 21. 5. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 2020/2015 se podává, že stěžovatel je stíhán pro přečin neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 20 Nt 1002/2015 ze dne 9. 1. 2015 byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Usnesení nabylo právní moci dne 23. 1. 2015. Dne 8. 4. 2015 došel soudu návrh Městského státního zastupitelství v Praze na ponechání stěžovatele ve vazbě. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 20 Nt 2020/2015-22 ze dne 20. 4. 2015 bylo rozhodnuto, že se podle § 72 odst. 1 tr. ř. za použití § 73b odst. 3 tr. ř. stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. (výrok I), že se podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario písemná záruka za další chování stěžovatele, nabídnutá bratrem stěžovatele, nepřijímá (výrok II), že se podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijímá písemný slib stěžovatele (výrok III) a že podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze účelu vazby nad stěžovatelem dosáhnout dohledem probačního úředníka. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, aniž by stížnostní soud zohlednil namítanou skutečnost, že pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě nebyla dodržena tříměsíční lhůta dle § 72 odst. 1 tr. ř. , která dle jeho názoru skončila již dne 13. 4. 2015. S odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014 a sp. zn. I. ÚS 3287/14 ze dne 27. 2. 2015 (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) má za to, že pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby je rozhodný okamžik nabytí relativní právní moci vůči obviněnému, nikoliv okamžik, kdy toto rozhodnutí nabylo absolutní právní moci. Pro úplnost připomíná, že několikadenní prodleva mezi nabytím relativní a absolutní právní moci byla v jeho případě způsobena nedbalým či úmyslným přístupem státního zástupce, který se vazebního zasedání nezúčastnil. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že lhůta podle § 72 odst. 1 tr. ř. je vázána na relativní právní moc za všech okolností a nikoliv pouze za situace, kdy je mezi relativní a absolutní právní mocí zjištěna značná prodleva. Pokud by uvedené ustanovení umožňovalo více výkladů o rozhodném okamžiku pro počátek běhu lhůty, je ve světle zásady "in dubio mitius" nezbytné použít výklad pro obviněného příznivější.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně v soudním spisu.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však oprávněn posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.

Podstatu ústavní stížnosti představuje názor stěžovatele, podle něhož pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě nebyla dodržena tříměsíční lhůta dle § 72 odst. 1 tr. ř. , která dle jeho přesvědčení skončila již dne 13. 4. 2015, a nikoliv dne 23. 4. 2015, tedy tři měsíce od okamžiku, kdy rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele nabylo právní moci.

Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010, N 89/57 SbNU 167, usnesení sp. zn. I. ÚS 40/04 ze dne 24. 2. 2004). Obsah tohoto institutu představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody obviněného, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost.

Institut pravidelného a propadnou lhůtou sankcionovaného rozhodování o trvání vazby byl do trestního řádu zakotven novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. na podporu ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze použít některé ze subsidiárních opatření, která mohou vazbu nahradit. Novelou trestního řádu č. 459/2011 Sb. byla pravomoc rozhodovat o dalším trvání vazby v přípravném řízení přenesena ze státního zástupce na soud.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř. nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle ustanovení § 72 odst. 2 tr. ř. je třeba návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle odstavce 1 doručit soudu nejpozději patnáct dnů před uplynutím lhůty tří měsíců.

Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí v souvislosti s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze jinou argumentaci, než tu, že pro počátek běhu tříměsíční lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání jeho vazby byl rozhodný okamžik nabytí právní moci rozhodnutí o uvalení vazby vůči němu samotnému (tzv. relativní právní moc), nikoliv i vůči státnímu zástupci (tzv. absolutní právní moc). Ve svých argumentech však pomíjí ustanovení § 140 odst. 1 tr. ř., podle něhož je usnesení pravomocné a vykonatelné, jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští, nebo jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak stížnost ve lhůtě podána nebyla, nebo oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly, nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo podaná stížnost byla zamítnuta. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že právní moc nastává marným uplynutím třídenní lhůty od oznámení usnesení, stanovené pro podání stížnosti (viz § 143 odst. 1 tr. ř.), tato lhůta ovšem musí uplynout všem oprávněným osobám. Oprávněnou osobou k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu o vazbě je ve smyslu § 142 odst. 1 tr. ř. i státní zástupce. Soud prvního stupně proto postupoval v souladu se zákonnou úpravou, pokud při posouzení dodržení zákonem stanovené lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatele vyšel z právní moci rozhodnutí o uvalení vazby dne 23. 1. 2015 a od tohoto okamžiku počítal tříměsíční lhůtu pro své rozhodnutí, a pokud naopak nepřisvědčil názoru stěžovatele, že měla být zohledněna tzv. relativní právní moc, tj. okamžik, kdy rozhodnutí o uvalení vazby nabylo právní moci ve vztahu k samotnému stěžovateli bez ohledu na státního zástupce.

Z napadeného rozhodnutí stížnostního soudu i z jemu předcházejícího usnesení soudu prvního stupně je přitom patrné, že oba soudy si byly dobře vědomy závěrů nálezů Ústavního soudu, na něž stěžovatel ve svých podáních odkazoval, a na které upozorňuje i v ústavní stížnosti, a vysvětlily, proč uvedené judikáty na věc stěžovatele neaplikovaly. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že oba nálezy (sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014 a sp. zn. I. ÚS 3287/14 ze dne 27. 2. 2015), které byly vydány na základě ústavních stížností spoluobviněných v jejich trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, vycházely z mimořádné situace, kdy došlo ke zcela nestandardnímu postupu při vyhotovení rozhodnutí o vazbě a jejich doručení státnímu zástupci. Předmětná usnesení soud vyhotovil v písemné podobě až s odstupem více než čtyř měsíců a teprve poté je doručil oprávněným osobám, takže v jednom případě usnesení ze dne 13. 2. 2014 nabylo právní moci až dnem 20. 6. 2014, ve druhém případě usnesení ze dne 14. 2. 2014 bylo státnímu zástupci doručeno až dne 16. 6. 2014. Ústavní soud v citovaných nálezech konstatoval, že prodlevy s doručením písemného vyhotovení usnesení o vazbě oprávněným osobám, v důsledku kterých došlo k pozdějšímu nabytí právní moci usnesení ve vztahu ke státní zástupkyni, nemohou mít vliv na posuzování dodržení tříměsíční lhůty pro další rozhodování o vazbě vyplývající z ustanovení § 72 odst. 1 tr. ř., a za okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu tříměsíční lhůty proto v posuzovaných věcech považoval moment, kdy bylo rozhodnutí o vazbě vyhlášeno při veřejném zasedání soudu, jemuž byli obvinění přítomni. Dodal, že jestliže by se tato lhůta počítala až od doby, kdy takové rozhodnutí bylo v písemném vyhovení se značným časovým odstupem doručeno státnímu zástupci, jež se veřejného zasedání neúčastnil, mohlo by to vést k umělému a nepřípustnému, třeba i několikaměsíčnímu prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby, přičemž by se tím otevíral i prostor pro případné spekulativní zneužívání ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Nyní posuzovaná věc však žádné prvky nestandardního postupu při doručování rozhodnutí o uvalení vazby, v důsledku něhož by došlo k umělému prodloužení dalších zákonných lhůt, nevykazuje. Jak konstatoval již soud prvního stupně, rozhodnutí o vazbě bylo ve lhůtě k tomu stanovené vyhotoveno, a následně rozesláno, přičemž státnímu zástupci začala okamžikem doručení plynout zákonná třídenní lhůta k podání stížnosti. To je ostatně zřejmé již z toho, že uvedené usnesení bylo vyhlášeno dne 9. 1. 2015 a nabylo právní moci dne 23. 1. 2015. Doručováním státnímu zástupci se tak, na rozdíl od případů řešených v poukazovaných nálezech, doba právní moci nijak zásadním způsobem neprodloužila.

Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci soudy dodržely zákonný postup při rozhodování o dalším trvání vazby, a při výkladu dotčených ustanovení se nedopustily žádné svévole, která by měla za následek tvrzené porušení ústavních práv stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru