Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2342/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPlatební rozkaz
směnky, šeky
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2342.11.1
Datum podání08.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2, § 175


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2342/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky B. Š., zastoupené JUDr. Alenou Křičkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 60, 250 01 Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 Cmo 202/2010-144, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2009, č. j. 54 Cm 83/2008-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. února 2009, č. j. 54 Cm 83/2008-52, v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 11. srpna 2008, č. j. 54 Sm 229/2008-16, na zaplacení částky 30.655 Kč s příslušenstvím a odměnou, ponechal v platnosti uvedený směnečný platební rozkaz a žalované (stěžovatelce) uložil povinnost nahradit žalobci (GORASAN COMPANY LIMITED) náklady řízení. Soud prvního stupně sice konstatoval, že z důvodu nepoctivosti nabytí směnky může žalovaná vůči žalobci, na něhož byla směnka indosována, uplatňovat námitky vyplývající z jejích vztahů k původnímu majiteli směnky (společnost FAST FINANCE, s. r. o.), avšak tyto námitky považoval zčásti za nedůvodné, zčásti za nekonkrétní a tedy neprojednatelné, a zčásti za opožděné s ohledem na koncentraci řízení vyplývající z § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soud prvního stupně nepřistoupil k provedení žalovanou navrhovaným důkazům, neboť tyto důkazy byly navrženy právě k prokázání námitek opožděně podaných.

3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 Cmo 202/2010-144, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované přísluší vznášet proti směnce i kauzální námitky, které se týkají obsahu smluvního ujednání s původním majitelem směnky. Žalovaná sice námitku tohoto typu uplatnila, avšak tato námitka směřovala pouze do výše směnečné sumy s odkazem na postup původního majitele směnky (smluvního partnera smlouvy o půjčce). Tuto námitku však soud nemohl projednat, neboť kauza směnky nebyla žalovanou dostatečně konkretizována. V námitce totiž nebyl popsán kauzální vztah ani směnkou zajišťovaný závazek, a proto nelze zkoumat skutečnosti směrodatné pro posouzení důvodnosti směnky. Odvolací soud dále považoval za nepřípustné rozšíření námitek o sdělení, že se jedná o závazek z neplatného ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce. Takové tvrzení je odlišným tvrzením od výhrady co do výše směnečné sumy. Projednání takové námitky, jakož i dalších námitek uplatněných v pozdějších podáních žalované, je nepřípustné pro rozpor se zásadou koncentrace směnečného řízení.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07, který dle jejího názoru obecné soudy nerespektovaly. Podle citovaného nálezu příliš restriktivní výklad směnečných námitek v důsledku důkazních návrhů, resp. vztahování zásady koncentrace na důkazní návrhy představuje porušení principu spravedlnosti. Stěžovatelka polemizuje s hodnocením obecných soudů ohledně jí uplatněných námitek. Vyslovuje přesvědčení, že v rámci svých možností namítla neexistenci kauzy směnky z důvodu neplatnosti (nejprve relativní posléze absolutní) celé smlouvy. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy si její námitky vyložily příliš restriktivně v rozporu se shora citovaným nálezem, když hodnotily námitky jako nekonkrétní, nejasné a tudíž neprojednatelné, aniž by však stěžovatelku vyzvaly postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k jejich upřesnění a doplnění. Obecné soudy i tímto způsobem (tzn. že stěžovatelku řádně nepoučily) porušily právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že se obecné soudy významně lišily v posuzování námitek. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka v souvislosti s její obranou postavenou na základě § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), zmiňuje nekalé praktiky různých společností, které poskytují úvěry. Z toho, že se obecné soudy touto obrannou argumentací stěžovatelky nezabývaly a neprovedly navržené důkazy a ani nevysvětlily, proč tomu tak je, stěžovatelka dovozuje, že porušily právo na spravedlivý proces.

III.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně povinností obecných soudů.

7. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelky. Obecné soudy se podrobně zabývaly jejími námitkami vůči vydanému směnečnému platebnímu rozkazu, provedly řadu skutkových zjištění a na jejich základě formulovaly v zásadě adekvátní právní závěry. Samotné rozhodnutí soudu, které pro stěžovatelku vyznívá nepříznivě, není zásahem do práva na spravedlivý proces, protože obsah práva na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.

8. Stěžovatelce lze přisvědčit, že jednu z komponent práva na spravedlivý proces představuje povinnost soudu zabývat se návrhy a námitkami účastníků řízení, avšak i pro uplatnění těchto procesních práv je nezbytné, aby účastníci řízení zachovali zákonem stanovený postup, tj. především aby své námitky předložili včas, pakliže tak zákon stanoví. Povinnost respektovat procesní předpis (občanský soudní řád) tak nestíhá pouze soudy, ale i všechny účastníky řízení. Ve světle výše uvedeného lze konstatovat, že obecné soudy zcela správně nepřihlížely k opožděně uplatněným námitkám stěžovatelky, jelikož byly povinny vycházet ze zásady koncentrace řízení obsažené v § 175 odst. 4 o. s. ř. Z povahy námitkového řízení přitom vyplývá, že ve lhůtě 3 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu musí žalovaný vymezit jednoznačně a nezaměnitelně všechny skutečnosti, o které se jeho námitková obrana opírá. Za odůvodněné jsou přitom považovány jen takové hmotněprávní námitky, které dostatečně podávají, na jakém skutkovém základě žalovaný svou obranu vyvozuje. Vzhledem k tomu, že zákon váže podání námitek na krátkou lhůtu a že umožňuje jednat jen o včas podaných námitkách, nelze po uplynutí této lhůty uplatňovat obranu, která v námitkách uvedena nebyla. Přípustné je toliko uvádění dílčích skutečností či důkazů k obraně, která byla uplatněna ve včasných námitkách. Právní praxe v případě hmotněprávních námitek většinově interpretuje koncentraci řízení tak, že žalovanému brání po uplynutí lhůty v namítání jiného způsobu zdůvodnění námitek (např. místo zaplacení neplatnost směnky), nikoliv však v uvádění nových skutečností a důkazů k odůvodnění včas uplatněných námitek (např. další skutečnosti dokládající promlčení).

9. Z pohledu výše uvedených skutečností nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že soud, pokud měl pochybnosti o jednoznačnosti a konkrétnosti námitek, měl stěžovatelku poučit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. a vyzvat ji k odstranění vad. Ze shora uvedených závěrů vychází i nález sp. zn. III. ÚS 3300/07, na který stěžovatelka poukazuje v souvislosti s argumentací o restriktivním výkladu směnečných námitek, jenž ovšem nelze na stávající věc použít. Citovaný nález vztáhl zákaz přílišné restrikce pouze na podávání důkazních návrhů ke skutečnostem, které ve lhůtě byly uvedeny v námitkách, ale nikoliv k samotným tvrzením.

10. V dané věci stěžovatelka ve svých námitkách ke směnečnému platebnímu rozkazu argumentovala natolik obecně, že obecné soudy neměly jinou možnost, než považovat některé z námitek za neurčité a tedy neprojednatelné. Posouzení důvodnosti jiných přípustných námitek je pak věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do této kompetence zasahovat.

11. Ústavní soud závěrem podotýká, že mechanismus fungování soukromého práva je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Účastník řízení nese od počátku odpovědnost za volbu adekvátních (nejen právních) prostředků k ochraně svých práv podle principu vigilantibus iura. Přestože Ústavní soud chápe rozhořčení stěžovatelky nad mnohdy nekalými praktikami různých úvěrových společností, v této konkrétní věci nevidí důvod ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru