Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 234/97Nález ÚS ze dne 07.04.1999K výkladu restitučních zákonů s přihlédnutím k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
konfiskace majetku
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 53/14 SbNU 7
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.234.97
Datum podání03.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

198/1993 Sb.

87/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.c, § 5 odst.3, § 6 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 234/97 ze dne 7. 4. 1999

N 53/14 SbNU 7

K výkladu restitučních zákonů s přihlédnutím k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. E. F., AK Kollárova 3,

Znojmo, za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Brně, 2)

Okresního soudu ve Znojmě a vedl. účastníka 1) A. V., 2) čs. státu

- Ministerstva vnitra, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze

dne 10. 3. 1997, sp. zn. 17 Co 485/95, a rozsudku Okresního soudu

ve Znojmě ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 6 C 789/91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1997, sp. zn.

17 Co 485/95, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2.

1995, sp. zn. 6 C 789/91, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou žádostí domáhal u ČR

- Ministerstva vnitra vydání nemovitosti, a to chaty č. p. 414

v k. ú. Štítary, okr. Znojmo. Žádost podal podle zák. č. 87/1991

Sb. s tím, že chata mu byla orgány SNB v r. 1949 odebrána

z důvodu "třídní nespolehlivosti". Protože této výzvě nebylo

vyhověno, domáhal se vydání této chaty uplatněním nároku ve smyslu

§ 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. u Okresního soudu ve Znojmě.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9. 2. 1995,

č. j. 6 C 789/91-69, zamítl žalobu, kterou žalobce (dále jen

stěžovatel) alternativně požadoval, aby byla žalovanému uložena

povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání chaty, ev. číslo 414

v obci a k. ú. Štítary, případně, aby žalovanému byla uložena

povinnost zmíněnou chatu vyklidit a žalobci předat. Stěžovatel

uplatňoval svůj nárok jednak podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b)

a § 6 odst. 2zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích,

jednak podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z. K zamítnutí žaloby

došlo proto, že stěžovatel neprokázal, že byl vlastníkem zmíněné

chaty.

Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne

10. 3. 1997, č. j. 17 Co 485/95-94, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil, protože stěžovatel neprokázal, že byl vlastníkem sporné

nemovitosti. Nepodařilo se mu rovněž prokázat, kdy a jakým

způsobem tato nemovitost přešla na stát. V průběhu odvolacího

řízení navrhl stěžovatel výslech své manželky A. V. jako

účastnice řízení s tvrzením, že byla spoluvlastnicí zmíněné chaty.

Odvolací soud toto posoudil jako návrh na přistoupení dalšího

účastníka řízení na straně stěžovatele dle ustanovení § 92 odst.

1 o. s. ř. a přistoupení A. V., jako účastnice řízení na

straně stěžovatele nepřipustil podle ustanovení § 216 odst.

1 o. s. ř.

Proti zamítavému stanovisku odvolacího soudu podal stěžovatel

dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č.

j. 2 Cdon 1533/97-109, dovolání odmítl s odůvodněním, že nezjistil

žádné vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř.

a vzhledem k nepřípustnosti dovolání se proto již nezabýval jeho

důvodností.

Stěžovatel spolu s podáním dovolání k Nejvyššímu soudu ČR

podal z procesní opatrnosti pro zachování lhůty současně

v zákonné lhůtě ústavní stížnost, a to proti rozhodnutí Okresního

soudu ve Znojmě a odvolacího Krajského soudu v Brně. Stížnost byla

podána řádně a včas.

Ve své ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvého stupně

stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno v soudním řízení řádně

prokázat, že on a jeho manželka byli faktickými vlastníky chaty,

i když jako s vlastníky s nimi bylo jednáno a stát po odebrání

jejich majetku jim zaplatil náhradu, neúměrnou k hodnotě

nemovitosti, a to ze státních prostředků. K zápisu jejich

vlastnického práva podle tehdy platných předpisů do pozemkové

knihy, jak uvádí stěžovatel, nedošlo právě proto, že

v uskutečnění tohoto právního úkonu jim bylo zabráněno nezákonným

úředním postupem tehdejších orgánů SNB a příslušným stavebním

úřadem.

Dále stěžovatel namítá, že nepřipuštěním manželky

stěžovatele, jako majetkové spoluvlastnice bylo oběma soudy

porušeno právo na soudní ochranu jejího vlastnického práva. Pro

její neúčast v řízení se stěžovatel domnívá, že odvolací soud měl

postupovat podle ustanovení § 221 odst. 1 písm.d) o. s. ř.,

rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit zpět

k dalšímu řízení.

Stěžovatel nabídl odvolacímu soudu další důkazy, které se mu

podařilo shromáždit, které potvrzují jeho nárok a které by

objasnily další podstatné skutečnosti, t. j. do jakého majetku

přešla předmětná nemovitost při jejich odnětí vlastníkům po r.

1948. Touto otázkou se ani soud I. stupně nezabýval. Dále uvádí,

že oba soudy pouze vyslovily domněnku, že předmětná nemovitost do

majetku státu vůbec nepřešla. Soudy ani nezkoumaly, co to bylo za

prohlášení státu v r. 1980, na základě kterého bylo čs. státu

- Ministerstvu vnitra zapsáno vlastnické právo. Soud prvého stupně

také nezjišťoval, z jakého právního důvodu byla stěžovateli

zaplacena MV ČR částka 29.651,60 Kč.

V postupu obou soudů spatřuje stěžovatel porušení svého

základního práva, a to podle čl. 36 Listiny základních práv

a svobod a čl. 90 Ústavy.

K dožádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti

vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu ve Znojmě, a to

přípisem ze dne 19. 2. 1999, č. j. 6 C 789/91. K námitkám

stěžovatele uvedla, že stěžovatel před soudem I. stupně nenavrhl,

aby do řízení přistoupil další účastník - jeho manželka A. V.

a také netvrdil, že by jeho manželka spolu s ním vlastnila spornou

nemovitost. Dále uvádí, že stěžovatel neunesl ani důkazní břemeno

ohledně vlastnictví sporné nemovitosti a soudu nepředložil výpis

z pozemkové knihy a ani kupní smlouvu. Proto navrhla ústavní

stížnost zcela zamítnout.

Dožádaný Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu

JUDr. Ludmilou Antlovou, plně odkázal na odůvodnění rozsudku ze

dne 10. 3. 1997, č. j. 17 Co 485/95-94. Dále poukazuje na to, že

stěžovatel se v daném případě nemůže odvolávat na porušení čl. 11

Listiny, neboť tímto článkem je chráněno vlastnické právo již

konstituované. Rovněž odmítá stěžovatelův poukaz na porušení čl.

36 Listiny, neboť ustanovení § 221 odst. 1 písm.d) o. s. ř., na

které se stěžovatel odvolává, platí pouze pro případ, že soud

prvého stupně nejednal s někým, kdo měl být účastníkem řízení.

V tomto řízení však stěžovatel nepodal návrh, aby do řízení

vstoupila jeho manželka. Navrhuje proto zamítnutí ústavní

stížnosti.

Druhý vedlejší účastník ČR - Ministerstvo vnitra se plně

ztotožnil s vyjádřeními prvého a druhého účastníka řízení a rovněž

namítl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu ve

Znojmě, sp. zn. 6 C 789/91. Z tohoto spisu zjistil, že podaná

ústavní stížnost je důvodná v důsledku porušení ústavnosti, čímž

je současně dána ingerence Ústavního soudu do rozhodnutí soudů

obecných. Ze spisu bylo zjištěno :

Zápis z jednání ze dne 22. srpna 1991 ve věci vydání chaty č.

ev. 414 p.č. 1086 v k. ú. Štítary, sepsaný mezi stěžovatelem

a zástupci Ministerstva vnitra ČR a Policie ČR, konstatuje, že při

tomto jednání nemohlo dojít ke shodě o vydání chaty, neboť

stěžovatel nebyl schopen dokladovat způsob přechodu chaty z jeho

vlastnictví. Bylo dále konstatováno, že v daném případě existují

pouze podpůrné doklady, z nichž lze konstatovat, že stěžovatel

uzavřel předmětnou kupní smlouvu v tísni. Bylo doporučeno uplatnit

věc u soudu.

K dožádání soudu prvého stupně sdělil Katastrální úřad ve

Znojmě dopisem ze dne 23. 4. 1993, č. j. 133621-70-214, že

předmětná chata byla zapsána pro čs. stát - Ministerstvo vnitra na

základě vlastnického prohlášení z 23. 4. 1980 Krajské správy sboru

národní bezpečnosti, které se ve sbírce listin nedochovalo. Zápis

byl proveden až při komplexním zakládání evidence nemovitostí,

neboť chata dříve nebyla evidována. Žádné listiny nejsou na

Katastrálním úřadě ve Znojmě k dispozici.

Okresní národní výbor ve Znojmě dopisem ze dne 11. 2. 1949 se

obrátil na příslušná velitelství SNB o zjištění každého majitele

chaty v jejich obvodu, neboť Vojenský útvar v Brně zjistil, že

v těchto místech je postaveno množství chat, aniž by jejich

majitelům byla vydána potřebná stavební povolení.

V odpovědi SNB - velitelství stanice v Šumvaldě, okr. Znojmo

ze dne 24. února 1949, č. j. 330/1949, na katastru obce Štítary

pod bodem 10. seznamu je uveden jako majitel chaty M. V. Přípis

obsahuje připomínku býv. ONV ve Znojmě, že všichni majitelé byli

vyzváni, aby si podali žádost o vystavení stavebního povolení.

Žádost o vydání stavebního povolení podal v požadovaném

termínu i stěžovatel, a to na ONV ve Znojmě. Této žádosti nebylo

vyhověno s odvoláním na neudělení souhlasu Ministerstva národní

obrany. Ke stěžovatelovu odvolání se Krajský soud v Brně obrátil

na býv. ONV ve Znojmě, a to dopisem ze dne 24. 9. 1949, zn.

704/2-22.9.-1949-XI/1B, se žádostí o znovu prozkoumání státní

a národní spolehlivosti odvolatele. ONV ve Znojmě pověřilo tímto

úkolem velitelství stanice SNB ve Znojmě, které ve vyjádření ze

dne 7. ledna 1950, sp. zn. 9214/1949, výslovně uvedlo :

"...vzhledem k tomu, že M. V. pochází z kapitalistické rodiny, dá

se plně souditi, že nemá kladný poměr k lidově demokratickému

státnímu zřízení, a proto z těchto důvodů není hoden, aby mu

povolení ku stavbě chaty bylo uděleno".

Na základě tohoto kádrového hodnocení býv. KNV v Brně

stěžovatelovo odvolání zamítl s poukazem na zásadní negativní

stanovisko MNO. Ostatním žadatelům byla dodatečná stavební

povolení vydána.

Výše uvedené doklady prokazují, že v té době, t. j. době

bezprostředně předcházející převodu chaty na stát, bylo na

stěžovatele pohlíženo jako na vlastníka. Dále je zcela evidentní,

že se původní vlastník nemohl domáhat zápisu do evidence

nemovitostí, neboť tento zápis se prováděl na základě řádného

kolaudačního rozhodnutí, které bylo stěžovateli v důsledku

politické perzekuce odepřeno.

Stěžovatel poté obdržel v únoru 1950 od předsedy ONV ve

Znojmě výzvu, aby chatu předal útvarové organizaci KSČ při

okresním velitelství národní bezpečnosti ve Znojmě. Podle

protokolu soudu I. stupně ze dne 15. 4. 1993 byla tato výzva

stěžovatelem předána soudu jako důkaz.

Podle protokolované výpovědi stěžovatele se dostavil v r.

1950 na zmíněné velitelství SNB k jejich výzvě, kde byl požádán,

aby jim chatu odevzdal. Když se zdráhal, byl na něho činěn nátlak,

kterému nakonec podlehl. Byl mu předložen znalecký odhad soudního

znalce arch. V. Š., ze dne 24. 2. 1950, který byl poté podkladem

tzv. prodeje. Cena byla nepřiměřeně nízká. K odevzdání chaty SNB

došlo až na jaře 1950, kdy stěžovatel předal klíče neznámému

příslušníkovi SNB, a to na místě samém. Žádný protokol o předání

chaty nebyl sepsán. Ze strany SNB byla stěžovateli poté vyplacena

částka, uvedená ve znaleckém posudku. Ve všech těchto úředních

záznamech jak pro správní orgány, tak i pro býv. SNB, nebylo

pochyb o tom, že stěžovatel je vlastníkem předmětné nemovitosti.

Ve spise na str. 4 je přiložena pouze závěrečná strana zprávy

soudního znalce ze dne 24. 2. 1950. Přední strany, které byly

předloženy při řízení, prokázaly pro koho a na čí objednávku byl

znalecký posudek zpracován. Jako vlastník byl změněn stěžovatel

a objednatelem byla základní organizace KSČ při SNB Znojmo.

Znalecký posudek byl sjednán pro účely koupě a prodeje.

Jak již bylo výše citováno, podle výpisu ze dne 23. 4. 1991

z evidence nemovitostí - listu vlastnictví č. 403 pro k. ú.

Štítary je zapsaná předmětná chata jako vlastnictví čs. státu

- Ministerstva vnitra. Jako důvod nabytí je uvedeno "vlastnické

prohlášení" ze dne 23. 4. 1980. Text tohoto prohlášení a ani žádný

jiný doklad, osvědčující toto vlastnictví se v katastrálních

operátech nenachází. Bylo proto povinností soudu hodnotiti všechny

předložené důkazy.

Ústavním soudem bylo již několikrát zdůrazněno, že restituční

zákony ve vztahu k občanskému zákoníku jsou zákony speciální. Při

jejich výkladu je nutno přihlížet k zákonu č. 198/1993 Sb.

o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který

období let 1948 -1989 kvalifikuje jako porušování lidských práv

a svobod a jako období teroru proti nositelům odlišných názorů

i v destrukci tradičních principů vlastnického práva. Zvláště rok

1949 se vyznačoval nejsilnějším útokem totalitního režimu na

institut vlastnictví a na likvidaci třídních nepřátel.

Projednávaný případ je typickým produktem těchto let 1949

a 1950, kdy převody a přechody vlastnictví nelze podřadit pouze

požadavkům občanského zákona. K odnětí vlastnictví stěžovatele,

z důvodů jeho politické perzekuce nezákonně zabraného, došlo

postupem totalitního orgánu, porušujícím obecně uznávaná lidská

práva a svobody. Bylo na místě proto postupovat podle § 6 odst.

2 ve vztahu na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Oba soudy správně nevyhodnotily projednávanou právní věc.

Měly k tomu dostatek důkazů, z nichž některé bylo třeba ještě dále

prověřit. V restitučních sporech nelze celé důkazní břemeno

přenášet výhradně na restituenta, kterému právě pro nezákonnou

činnost nebo nečinnost tehdejších správních orgánů byly mnohé

doklady odepřeny. Přistoupit pouze k sémantickému výkladu

zákonných ustanovení, aniž by bylo přihlédnuto k vůli zákonodárců

restitučních zákonů, by v mnoha případech mohlo způsobit nové

křivdy.

Vzhledem ke zrušení stížností napadených rozsudků se Ústavní

soud již nezabýval námitkou nepřipuštění dalšího účastníka do

řízení. Tuto možnost uplatnění bude mít stěžovatel při řízení

u soudu I. stupně.

Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli nebyla poskytnuta

soudy ochrana jeho základních lidských práv, čímž došlo

k porušení čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod a čl.

90 Ústavy, a proto byl nucen v enunciátu uvedené rozsudky zrušit

podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru