Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 234/08 #1Nález ÚS ze dne 24.04.2008Počátek běhu lhůty při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interp... více
Věcný rejstříkinterpretace
vazba/důvody
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 78/49 SbNU 147
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.234.08.1
Datum vyhlášení06.05.2008
Datum podání25.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 37 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 71 odst.4, § 28 odst.3, § 71 odst.6, § 135, § 2 odst.14, § 125


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy dojdou k závěru, že lhůtu pro rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě stanovenou v § 71 odst. 4 a 6 tr. ř. lze počítat až od doručení písemného překladu rozhodnutí s odkazem na § 28 odst. 3 tr. ř., vybočují ze standardů výkladu a porušují tak právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku tohoto též právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Právo obviněného na tlumočníka je jedním ze základních práv zaručených Listinou (čl. 37 odst. 4), proto nelze vykládat § 28 tr. ř. v neprospěch obviněného a tímto výkladem nepřípustně prodlužovat vazební lhůty stanovené v § 71 tr. ř.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P.M. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. dubna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. 9 To 473/2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 8 T 81/2007.

Narativní část

Stěžovatel je stíhán pro podvod a byla na něj uvalena vazba. Napadeným usnesením ze dne 25. 10. 2007 rozhodl soud I. stupně na základě závazného právního názoru odvolacího soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost s námitkou, že nebyla dodržena lhůta 3 měsíců od posledního pravomocného rozhodnutí, ve které je nutno rozhodnout o dalším trvání vazby v souladu s § 71 odst. 4 a 6 tr. ř. Dle názoru stěžovatele posledním pravomocným rozhodnutím ve věci bylo usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení soudu I. stupně o propuštění stěžovatele z vazby a bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel ponechává ve vazbě. To nabylo právní moci dne 28. 6. 2007. O dalším trvání vazby tedy mělo být rozhodnuto do 28. 9. 2007, což se nestalo. Odvolací soud výše uvedenou stížnost napadeným usnesením zamítl, neboť dospěl k názoru, že lhůta pro rozhodnutí o vazbě uplynula až dnem 25. 10. 2007, protože byl zajišťován překlad rozhodnutí prostřednictvím tlumočníka, a lhůtu je proto nutno počítat až od doručení překladu rozhodnutí stěžovateli v souladu s § 28 odst. 3 tr. ř. (jestliže s doručením rozhodnutí je spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu).

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že v dané věci odvolací soud, který dospěl k názoru, že lhůtu pro rozhodnutí o trvání vazby podle § 71 odst. 4, 6 tr. ř. lze počítat až od doručení písemného překladu rozhodnutí podle § 28 odst. 3 tr. ř., vybočil ze standardů výkladu.

Ustanovení § 28 tr. ř. je třeba chápat a vykládat ve prospěch obviněného, který neovládá jazyk, v němž se řízení vede. Právo obviněného na tlumočníka je jedním ze základních práv zaručených Listinou v čl. 37 odst. 4 a také jednou ze základních zásad trestního řízení (§ 2 odst. 14 tr. ř.). Ustanovení § 28 odst. 3 tr. ř., které stanoví, že "jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty", dopadá zejména na rozhodnutí, proti nimž je přípustný opravný prostředek, a to proto, aby obviněný nebyl zkrácen ve svých právech v důsledku neznalosti jazyka. V žádném případě nelze toto ustanovení vykládat v neprospěch obviněného a nepřípustně tak prodlužovat vazební lhůty stanovené v § 71 tr. ř.

Obecné soudy svým postupem porušily právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku tohoto také právo stěžovatele na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Dagmar Lastovecká. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 234/08 ze dne 24. 4. 2008

N 78/49 SbNU 147

Počátek běhu lhůty při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 234/08 ve věci ústavní stížnosti P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. 9 To 473/2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 8 T 81/2007, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007 sp. zn. 9 To 473/2007 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 8 T 81/2007 se ruší.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení obecných soudů, kterými byl ponechán ve vazbě podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu z důvodu trvání vazebních důvodů dle § 67 písm. c) trestního řádu, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

Stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2006 na něj byla uvalena vazba (od 9. 3. 2006).

Napadeným usnesením rozhodl obvodní soud na základě závazného právního názoru městského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě. Neveřejného zasedání se osobně zúčastnil jak stěžovatel, tak i jeho obhájce, kteří ihned po vyhlášení usnesení podali proti němu stížnost do protokolu. Stížnost odůvodnili tím, že ve věci došlo k závažnému porušení práv stěžovatele, protože o dalším trvání vazby bylo nutno rozhodnout ve lhůtě 3 měsíců od posledního pravomocného rozhodnutí, přičemž tato lhůta uplynula dnem 28. 9. 2007. Posledním pravomocným rozhodnutím ve věci bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 9 To 272/2007, kterým bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 o propuštění stěžovatele z vazby a znovu rozhodnuto, že stěžovatel se podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu ponechává ve vazbě. Městský soud v Praze dospěl podle názoru stěžovatele ke zcela absurdnímu závěru, že lhůta pro rozhodnutí o vazbě uplynula až dnem 25. 10. 2007 s odůvodněním, že v dané věci byl zajišťován překlad rozhodnutí prostřednictvím tlumočníka, a lhůtu je proto nutno počítat až od doručení překladu rozhodnutí stěžovateli v souladu s § 28 odst. 3 trestního řádu. Městský soud v Praze tak zcela nesprávně aplikoval uvedené ustanovení, které stanoví, že jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu. O takové rozhodnutí však v dané věci nemohlo jít, neboť šlo o pravomocné rozhodnutí, proti kterému nebyl přípustný řádný opravný prostředek, a tudíž běh lhůty k jeho podání nepřipadal v úvahu. Podle přesvědčení stěžovatele je nepochybné, že o dalším trvání vazby podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu bylo nutno rozhodnout nejpozději dne 28. 9. 2007, což se nestalo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v jeho trestní věci opakovaně dochází k závažným procesním pochybením a porušování zákona. Ze strany stížnostního soudu je soudu prvního stupně opakovaně vytýkáno, že je veden snahou o propuštění stěžovatele z vazby.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřily oba soudy. Městský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, Obvodní soud pro Prahu 2 naopak považuje ústavní stížnost za oprávněnou a pochybuje o tom, zda se vůbec ze strany odvolacího soudu jedná pouze o neznalost § 28 odst. 3 trestního řádu. Soud má za to, že ve věci došlo k závažnému porušení práv stěžovatele ze strany odvolacího soudu. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 se na žádost Ústavního soudu k věci rovněž vyjádřilo se závěrem, že žádná práva stěžovatele porušena nebyla.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.

Při posuzování zásahů orgánů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce měřítkem ústavnosti bere Ústavní soud na zřetel, že ochrana osobní svobody představuje jedno z nejvýznamnějších základních lidských práv. Je zřejmé, že zásahy do něj musí být činěny citlivě a přiměřeně. Podle článku 8 odst. 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Dle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Ustanovení článku 8 odst. 5 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ústavně garantovaná zásada řádného procesu vyjádřená v článku 38 odst. 2 Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mj. vyžaduje, aby řízení bylo vedeno bez zbytečných průtahů a aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.

Ze shora uvedených hledisek posoudil Ústavní soud i ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že je důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je to, zda Obvodní soud pro Prahu 2, resp. Městský soud v Praze, jehož závazný právní názor musel soud prvního stupně respektovat, správně a ústavně konformně vyložil a aplikoval § 28 odst. 3 trestního řádu v souvislosti s § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu, zda tedy soud rozhodl o trvání vazby v zákonem stanovené lhůtě tří měsíců od právní moci posledního rozhodnutí o vazbě.

Jak již bylo v judikatuře Ústavního soudu zdůrazněno, referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky.

Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

Konstrukci Městského soudu v Praze, podle níž lze lhůtu pro rozhodnutí o trvání vazby podle § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu počítat až od doručení písemného překladu předchozího usnesení stížnostního soudu podle § 28 odst. 3 trestního řádu, musí Ústavní soud odmítnout, neboť pro tento právní názor městského soudu nesvědčí ani jazykový výklad obou relevantních ustanovení, ani jejich podstata a smysl.

Ustanovení § 28 trestního řádu zní :

(1) Je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v § 2 odst. 14, přibere se tlumočník; totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka osobě, s níž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí. Tlumočník může být zároveň zapisovatelem. Neuvede-li obviněný jazyk, který ovládá, nebo uvede-li jazyk či dialekt, který není jazykem jeho národnosti nebo úředním jazykem státu, jehož je občanem, a pro takový jazyk nebo dialekt není zapsána žádná osoba v seznamu tlumočníků, ustanoví orgán činný v trestním řízení tlumočníka pro jazyk jeho národnosti nebo úřední jazyk státu, jehož je občanem. Jde-li o osobu bez státního občanství, rozumí se jím stát, kde má trvalý pobyt, nebo stát jeho původu.

(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, obžalobu, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

(3) Jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu.

Ustanovení § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu zní :

(4) Rozhodne-li státní zástupce, že obviněný se ponechává ve vazbě, je povinen nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí znovu rozhodnout o tom, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Ponechat obviněného ve vazbě lze, jen pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání.

(6) Ponechá-li soud obviněného ve vazbě, nebo rozhodne-li soud o vzetí obviněného do vazby až po podání obžaloby, je povinen postupovat obdobně, jako je uvedeno v odstavci 4.

Ve věci stěžovatele bylo posledním pravomocným rozhodnutím ve smyslu § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu usnesení městského soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 9 To 272/2007. Uvedené usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení podle § 135 trestního řádu, tj. dne 28. 6. 2007. Od tohoto okamžiku je tedy nutno počítat lhůtu stanovenou v § 71 odst. 4 trestního řádu.

Ustanovení § 28 trestního řádu včetně jeho odstavce třetího je třeba chápat a vykládat ve prospěch obviněného, který neovládá jazyk, v němž se řízení vede. Právo obviněného na tlumočníka je jedním ze základních práv zaručených Listinou (čl. 37 odst. 4) a také jednou ze základních zásad trestního řízení (§ 2 odst. 14 trestního řádu). Ustanovení § 28 odst. 3 trestního řádu, které stanoví, že "jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty", má na mysli zejména rozhodnutí, proti nimž je přípustný opravný prostředek (a např. i doručení obžaloby soudu ve vazební věci i s jejím překladem). Jedná se tedy o postup, který má obviněnému zajistit uplatnění jeho práv vyplývajících z Listiny, z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i z trestního řádu a má zabránit zkrácení jeho práv v důsledku neznalosti jazyka. V žádném případě nelze toto ustanovení vykládat v neprospěch obviněného tak, jak to učinil městský soud, a nepřípustně tak prodlužovat vazební lhůty stanovené v § 71 trestního řádu. Postup zvolený městským soudem by mohl ve svých důsledcích vést až k absurdním situacím, kdy by byl překlad rozhodnutí o vazbě pořizován i několik měsíců, o které by se automaticky prodlužovala lhůta trvání vazby obviněného.

Ústavnísoud po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů dospěl k závěru, že jejich výklad § 28 odst. 3 ve vztahu k § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu vybočil ze standardů výkladu a tím i z mezí ústavnosti a že soudy oběma napadenými usneseními nepřípustně zasáhly do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku tohoto též do stěžovatelova práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny).

Pro úplnost Ústavnísoud připomíná, že ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121)].

Kritéria uvedená v § 71 odst. 4 větě druhé trestního řádu vyžadují k rozhodování o ponechání obviněného (resp. obžalovaného) ve vazbě zpřísněné podmínky k vyvození závěru, který odůvodňuje další držení stíhané osoby ve vazbě. Jedná se o další obligatorní podmínky, které musí přistoupit k obecným důvodům vazby podle § 67 trestního řádu. Obě napadená rozhodnutí však těmto zákonným požadavkům neodpovídají a jejich odůvodnění jsou v tomto smyslu nedostatečná a v podstatě nepřezkoumatelná.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru