Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2338/12 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /o... více
Věcný rejstříkDokazování
svědek/výpověď
Daňové řízení
platební výměr
daňová kontrola
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.2338.12.1
Datum podání21.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 2 odst.3, § 31 odst.4, § 16

586/1992 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2338/12 ze dne 29. 11. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2012, č. j. 2 Afs 30/2011-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který po stránce formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, se jím cítí poškozen na svých základních právech, konkrétně právu na spravedlivý proces a právu na ochranu vlastnictví.

Napadeným rozsudkem byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze (ze dne 31. 8. 2010, č. j. 6 Ca 164/2007-27). Stěžovatel u správního soudu žaloval na zrušení rozhodnutí, kterým Finanční úřad v Praze nevyhověl jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Mělníce na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003. Předmětným výměrem správce daně dodatečně stanovil základ daně ve výši 1.150.331,30 Kč a dodatečně stanovil daň ve výši 341.027 Kč. Správce daně k tomu přistoupil po provedení daňové kontroly, při níž zjistil, že stěžovatel jako člen sdružení podnikatelů uplatnil v souvislosti s činností sdružení výdaje, které nebyly výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v příslušném znění. Mělo jít o tvrzený a v účtech zanesený výdaj na zakázku nové haly.

Stěžovatel v podání nejprve zrekapituloval předchozí fáze řízení a uvedl, že rozhodnutí finančního ředitelství bylo vydáno na základě nesprávného hodnocení důkazů, konkrétně na základě svědecké výpovědi J. F. Ten potvrdil, že vystavil příslušné faktury (za stavbu haly) a podepsal výdajové doklady, ale žádné peníze od stěžovatele nedostal; práce na hale sice byla přislíbena, ale nakonec od stěžovatele žádnou nedostal. Proto se spolu dohodli, že faktury stornují. Stěžovatel naopak celou dobu tvrdil, že svědek F. materiál i práci dodal a peníze přijal. To potvrdil i další svědek, F. L. Finanční ředitelství ovšem jeho výpověď nevzalo jako relevantní důkaz s tím, že je členem sdružení, a výpověď proto přímo ovlivňuje i daňové posouzení jeho vlastních výdajů. Městský soud, ale rovněž Nejvyšší správní soud tento závěr aprobovaly, čímž dle názoru stěžovatele postupovaly nezákonně. Stěžovatel tvrdí, že hodnověrnost svědka L. nesnižuje pouhý fakt, že se účastní na sdružení podnikatelů a věc může mít dopad i na něj jako daňový subjekt. Byl jako svědek řádně poučen a vypovídal. Nevěrohodný je dle stěžovatele naopak svědek F., který odmítá přiznat přijetí peněz od stěžovatele proto, že by je musel zdanit. Má tedy taktéž postavení daňového subjektu, přesto k věrohodnosti obou svědků přistoupilo finanční ředitelství a následně i oba soudy rozdílně. Právě v tom spatřuje stěžovatel nespravedlnost procesu.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Znamená to, že není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Je to naopak právě Nejvyšší správní soud, kdo je povolán k interpretaci předpisů daňového práva, včetně předpisů procesních upravujících daňové řízení. Ústavní soud taktéž není soudem skutkovým. Nepřehodnocuje dokazování provedené finančními orgány, eventuálně správními soudy, a to ani co do jeho rozsahu ani co do učiněných zjištění.

Stěžovatel svou stížnost staví právě na výhradách proti dokazování, konkrétně ji formuluje jako nesouhlas s hodnocením věrohodnosti výpovědi svědka F. a naopak nevěrohodnosti svědka L. Jde o pokračování polemiky se stanoviskem správních soudů, které věc z důvodů uvedených výše do roviny ústavněprávní neposouvá. Napadený rozsudek se s touto námitkou v odůvodnění vypořádal a vysvětlil, proč neakceptoval stěžovatelovu verzi interpretace výpovědi svědka F., který měl být motivován snahou zatajit inkasované peníze, a stejně tak proč musela být hodnověrnost svědka L. hodnocena jako snížená. Navíc závěr napadeného rozsudku nestojí výhradně na stěžovatelem tolik zdůrazňovaných výpovědích, respektive na neosvědčení výpovědi svědka L. jako důkazu. Stěžovatel skutečné realizování uplatněného daňového výdaje neprokazoval s výjimkou účetních dokladů, které jsou ovšem pro správce daně pouhým tvrzením daňového subjektu, nikoliv důkazem plnění v nich uvedených, a výjimkou navrhovaného důkazu výpovědí svědka L., vůbec nijak. Jak zaznělo v odůvodnění napadeného rozsudku, nevedl žádnou skladovou evidenci, nedoložil žádnou podnikatelskou evidenci se svědkem F., která měla proběhnout jen ústně. Pochybnosti stran skutečného vynaložení tvrzeného uplatněného výdaje, nota bene mělo-li jít o výdaj na halu v řádu několika miliónů korun, se též Ústavnímu soudu zdají logické.

Lze uzavřít, že právo na spravedlivý proces neznamená automatickou garanci úspěchu v řízení, ale zajištění takového jeho rámce, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Námitky protiústavnosti vznesené stěžovatelem postrádají opodstatnění. Neunesl-li stěžovatel důkazní břemeno doložit výdaj jako daňově uznatelný, bylo to v daném případě důsledkem jeho nezodpovědného přístupu k administraci svého podnikání, což jde nutně k jeho tíži a nelze v tom spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Byla-li daň doměřena v souladu se zákonem, je vyloučen rovněž zásah do práv chráněných článkem 11 Listiny základních práv a svobod.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru