Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2330/15 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
práv... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
žaloba/pro zmatečnost
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2330.15.1
Datum podání31.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 205, § 237, § 243f, § 120, § 229 odst.3, § 211, § 212a, § 214, § 215, § 115


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2330/15 ze dne 1. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelek RNDr. Anny Kozákové a Ing. Magdaleny Srbové, zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co 416/2013- 325, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 30 Cdo 921/2014- 343, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2015 napadly stěžovatelky v záhlaví uvedená rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 3, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítaly, že Nejvyšší soud vyložil obsah jejich dovolání formalisticky, a mají za to, že řádně popsaly závady v řízení před soudem prvého stupně a jednoznačně v mezích možností konstatovaly dovolací důvody. Pochybení odvolacího soudu přitom spatřují stěžovatelky v tom, že řádně nenařídil ve věci ústní jednání a nedoručil jim předvolání k jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, čímž porušil jejich právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

4. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelky jak v dovolacím řízení, tak v řízení před Ústavním soudem namítají pouze a jedině vadu řízení, spočívající v tom, že jim byla odňata možnost jednat před soudem. Nejvyšší soud konstatuje, že namítání této, byť závažné procesní vady (zde odkazuje dovolací soud na svůj rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1082/2000 ze dne 15. 11. 2000), nemůže založit přípustnost dovolání, které, coby mimořádný opravný prostředek, je určeno k nápravě nikoli procesních vad, ale nesprávného právního posouzení. Vyskytne-li se v řízení samostatně tato procesní vada, nemá být řešena skrze institut dovolání, ale prostřednictvím institutu žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jehož ustanovení na obdobné případy dopadá. Stěžovatelkám tak nemohlo být upřeno právo na spravedlivý proces podle článku 38 Listiny základních práv a svobod, jelikož mohly (a měly) využít možnost nápravy skrze institut žaloby pro zmatečnost, který dopadá speciálně na nápravu procesních pochybení soudu. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

5. Stěžovatelky ve své replice trvají na tom, že Nejvyšší soud vyložil obsah jejich dovolání formalisticky. Nebylo přitom v možnostech stěžovatelek nalézt rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se zabývalo daným procesním pochybením odvolacího soudu. Stěžovatelky také nesouhlasí s tím, že ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. vylučuje podání dovolání, neboť toto je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Stěžovatelky dovoláním napadaly rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno s tím, že namítaly nedostatek v procesním postupu, jednalo se tedy o vyřešení otázky procesního práva. Současně s tím mají stěžovatelky za to, že možnost použití jednoho opravného prostředku a priori nemůže vylučovat možnost použití prostředku jiného, pokud použití tohoto jiného prostředku není v zákoně expressis verbis vyloučeno.

6. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 10 C 133/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2013, č. j. 10 C 133/2010-309, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly zaplacení přiměřeného peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem soudu, který spočíval v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 36/99. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co 416/2013- 325, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

7. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelek je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu).

9. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že stěžovatelky spatřují pochybení odvolacího soudu v nerespektování ustanovení § 156, § 211, § 212a, § 214 a § 215 o. s. ř., v jehož důsledku jim nebylo umožněno účastnit se ústního jednání před odvolacím soudem. V důsledku toho pak nemohly uplatnit veškeré své námitky a argumenty, které tak nemohl vzít odvolací soud při svém rozhodování v úvahu. Jednalo se zejména o otázku dělení žalovaných nároků a rozsahu plnění poskytnutého žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti.

10. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud stěžovatelkám vysvětlil, že tato jejich námitka nezakládá přípustnost dovolání, nýbrž je důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.).

11. Ústavní soud konstatuje, že do 31. 12. 2000 bylo dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem [§ 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000]. Zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů, však došlo s účinností od 1. 1. 2001 k zavedení nového institutu - žaloby pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Současně došlo k změně právní úpravy, pokud jde o přípustnost dovolání. V současné době, tedy v době rozhodování dovolacího soudu, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V tom případě pak dovolací soud přihlédne i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o. s. ř.

12. V dané věci však stěžovatelky směřovaly své v dovolání uvedené námitky proti postupu odvolacího soudu, který jim nedoručil předvolání k ústnímu jednání nařízenému na 14. 11. 2013, a tím jim znemožnil účastnit se na řízení a doplnit svou odvolací argumentaci. Stěžovatelky v dovolání také výslovně zdůraznily, že podaly odvolání mimo jiné z důvodů skutkových, když soud prvního stupně, který "posuzoval žalovanou věc bez skutečné znalosti problematiky", nesprávně vypočítal žalobou poskytnuté plnění. Z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelky neuvedly žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani neodkazovaly na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se k dané problematice vztahovalo.

13. Jak připomněl Ústavní soud ve svém (dosud nepublikovaném) nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015, "jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům, tj. v nyní posuzovaném případě k odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost. Jakkoliv v těchto případech ustanovení § 243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z ustanovení § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 citovaného zákona, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům". Konkrétně v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.

14. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Ve svém napadeném usnesení totiž Nejvyšší soud stěžovatelkám vyložil, že nepostačuje, když pouze uvedly, že "se dovolávají toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a z důvodu, že níže vymezená otázka je dovolacím soudem posuzována rozdílně a navíc je rozhodnutí přímo v rozporu se zákonem", nýbrž je třeba, aby toto své tvrzení konkretizovaly s ohledem okolnosti dané věci. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na svou konstantní judikaturu i nálezy Ústavního soudu. Nelze než dodat, že v projednávané věci stěžovatelky skutečně své zákonné povinnosti vymezit řádně dovolací důvody nedostály, a na rozdíl od řady rozhodnutí, proti nimž směřuje odůvodnění shora citovaného nálezu Ústavního soudu, je tedy napadené usnesení dovolacího soudu odůvodněno ústavně souladným způsobem.

15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelek, že je jen na nich, jaký opravný prostředek proti nesprávnému postupu odvolacího soudu, který jim neumožnil účastnit se ústního jednání, použijí, tedy zda podají dovolání, či žalobu pro zmatečnost. Jak již bylo shora vysvětleno, s účinností od 1. 1. 2001 je opravným prostředkem proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, pouze žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), nikoli dovolání. V rámci dovolání dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 3, pouze je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu). Teoreticky nelze vyloučit, že i tzv. jiná vada by mohla představovat procesní otázku, šlo-li by o případ dosud neřešený či judikaturou neustálený ve smyslu § 237 o. s. ř., pokud se soud jejím řešením zabýval a vypořádal se s ní v odůvodnění. To však neplatí v dané věci. Pokud stěžovatelky v ústavní stížnosti zpochybňují existenci rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se vztahovalo k tvrzenému procesnímu pochybení odvolacího soudu a považují za "legraci" navrhovat dovolacímu soudu petit zrušujícího rozhodnutí na základě takového procesního pochybení, je nutno konstatovat, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí shledal dovolání přípustným, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Např. ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 740/99 ze dne 10. 11. 2000 Nejvyšší soud konstatoval, že "Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To ovšem neznamená, že by soud nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla. Ustanovení § 115 o. s. ř. ukládá soudu, aby - nestanoví-li zákon jinak - nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije, či nikoli" (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 1197/2000). Není tedy pravdou, že by stěžovatelky "dost obtížně" hledaly obdobná rozhodnutí, pokud by chtěly tvrdit, jak předestřely v dovolání, že se v této otázce odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Odvolací soud se však ve svém odůvodnění uvedenou právní problematikou nezabýval, a tvrzené procesní pochybení odvolacího soudu tedy v dané věci nepředstavuje otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K stěžovatelkami tvrzeným procesním pochybením odvolacího soudu tak dovolací soud nemohl ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout a jediným možným opravným prostředkem byla žaloba pro zmatečnost.

16. Právě z toho důvodu je nutno odmítnout ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze jako nepřípustnou. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co 416/2013- 325, bylo dle tvrzení stěžovatelek rozhodnuto bez předchozího nařízení jednání ve věci, je nikoli dovolání, nýbrž žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána ustanovením § 229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelkám k ochraně jejich práva poskytuje.

17. Za těchto okolností proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2013, č. j. 17 Co 416/2013- 325, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. prosince 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru