Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2329/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
SOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na azyl
Věcný rejstříkazyl
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.2329.20.1
Datum podání10.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 43

Ostatní dotčené předpisy

325/1999 Sb., § 12, § 13, § 14


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2329/20 ze dne 18. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele S. M. Š., zastoupeného Mgr. Evou Hanzalovou, advokátkou se sídlem Praha 6 - Dejvice, Nad Šárkou 766/58, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-855/ZA-ZA11-VL18- 2018 ze dne 17. 5. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 4 Az 31/2019-53 ze dne 13. 3. 2020 a usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 120/2020-25 ze dne 4. 6. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na azyl zaručené čl. 43 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "žalovaný") napadeným rozhodnutím rozhodl o žádosti stěžovatele, že se mu neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu. Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 120/2020-25 ze dne 4. 6. 2020 byla kasační stížnost stěžovatele odmítnuta pro nepřijatelnost. Žalovaný ani obecné soudy neshledaly naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel pracoval pro rodinu bývalého prezidenta Janukoviče jako řadový zaměstnanec. Nemá žádné politické přesvědčení a dle zpráv o zemi původu nečelí příznivci bývalého prezidenta pronásledování. Co se týče obavy z pronásledování osob spojených s podniky, v nichž stěžovatel provedl celkem pouze 5 kontrol, nejedná se o žádnou obecnou skupinu osob uvedenou v § 12 zákona o azylu. Přestože byl stěžovatel v řízení podrobně vyslechnut, netvrdil, že pracoval v ochrance syna bývalého prezidenta. Toto tvrzení tak nelze považovat za věrohodné. Důvodem pro udělení azylu není ani pobyt příbuzných na území České republiky. Za účelem soužití rodiny může žalobce využít institutů obecného cizineckého práva, navíc manželka ani děti stěžovatele nejsou držiteli mezinárodní ochrany ve smyslu § 13 či § 14b zákona o azylu. Stěžovateli nebyla upřena možnost seznámit se s podklady rozhodnutí a poskytnout k nim vyjádření. Městský ani Nejvyšší správní soud neshledal v postupu a rozhodnutí žalovaného ani žádná jiná pochybení. Žalovaný se vypořádal se všemi tvrzeními žalobce a dostatečně zjistil skutkový stav.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný opomenul důvody, které stěžovatel uvedl na podporu svého rozhodnutí opustit vlast a to konkrétně, že s ohledem k práci v ochrance syna Janukoviče, měl oprávněnou obavu z pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu. Správní orgán ve své argumentaci odkázal na zprávu generálního komisaře EU, podle které je Ukrajina bezpečnou zemí, a to, aniž by posoudil, že stěžovatel byl v týmu politické opozice, která následně byla i fyzicky likvidována. Správní orgán nevzal podle stěžovatele ani v úvahu skutečnost udělení azylu za účelem sloučení rodiny. Stěžovatel se domnívá, že v rámci předchozích řízení prokázal, že je on i jeho rodina pronásledována za uplatňování politických práv a že má oprávněné obavy a strach z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Stěžovatel poukázal i na to, že poskytování ochrany cizincům, kteří jsou v zemi svého původu pronásledováni, patří k dobrým tradicím československé státnosti, které je třeba vnímat a zohledňovat při interpretaci a aplikaci čl. 43 Listiny i v případě stěžovatele.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, v podstatě jen polemizuje se závěrem žalovaného i obecných soudů o tom, že v jeho případě nedošlo k naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Navíc ačkoli stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy jeho argumenty nezabývaly, tak již z výše uvedené rekapitulace vyplývá, že na argumenty jeho postavením v ochrance bývalého prezidenta i ohledně jeho rodinného života obecné soudy náležitě reagovaly.

8. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelovy námitky nemají ústavní rozměr, proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru