Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2329/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
pobyt/cizinců na území České republiky
správní orgán
nečinnost
pobyt/povolení
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2329.10.1
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 14 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 79 odst.1, § 60 odst.3, § 60 odst.7

326/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2329/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti N. M. S., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 36 Ca 42/2009-34, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst.1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo výrokem I. rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje a napadeným výrokem II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 15. 11. 2009 podal prostřednictvím svého právního zástupce spolu s dalšími příslušníky Vietnamské socialistické republiky u Krajského soudu v Brně žalobu dle § 79 a násl. zák. č. 150/2002 Sb., kterou se domáhal poskytnutí ochrany před nečinností proti Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno, neboť ten nevydal v zákonem uvedené lhůtě rozhodnutí o jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Vzhledem k tomu, že žalovaný správní orgán vydal dne 13. 1. 2010 rozhodnutí, jehož vydání se jako žalobce domáhal, vzal stěžovatel podáním ze dne 18. 2. 2010 žalobu na ochranu proti nečinnosti zpět a žádal přiznání náhrady nákladů soudního řízení dle § 60 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto dle § 60 odst. 7 zák. č. 150/2002 Sb., tedy z důvodu zvláštního zřetele hodných tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatel se závěry krajského soudu, dle nichž mu nepřísluší náhrada nákladů řízení, nesouhlasí. V ústavní stížnosti pokazuje na to, že obecný soud ve stejných věcech rozhoduje o náhradě nákladů řízení rozdílně. Obdobným postupem jako stěžovatel se žalobou domáhalo ochrany proti nečinnosti správního orgánu v řízení o povolení k dlouhodobému pobytu celkem 53 osob, přičemž obecný soud po zpětvzetí žalob z důvodů vydání požadovaného rozhodnutí v 26 případech řízení zastavil a účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení, ve 13 případech řízení zastavil a náhradu nákladů řízení nepřiznal - mezi nimi i v případě stěžovatele.

Postup soudu považuje stěžovatel za nezákonný i s ohledem na to, že součástí spisu (č.l.18) bylo usnesení, kterým bylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení nákladů řízení, tedy odlišně od napadeného rozhodnutí. Usnesení přitom bylo opatřeno razítkem originál, přeškrtnutým a nadepsáno koncept. Stěžovatel považuje z tohoto důvodu postup krajského soudu za nezákonný a zpochybňující nezávislost soudu.

Dále stěžovatel odmítl názor soudu, že se na průtazích podílel tím, že se opakovaně odmítal dostavit k výslechu, neboť se ze strany soudu jednalo o výzvu k vyjádření dle § 36 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., což je právem, nikoliv povinností stěžovatele jakožto účastníka správního řízení.

Stěžovatel rovněž zpochybnil odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť dle jeho názoru se soud řádně a úplně nevypořádal předvídatelným způsobem s jeho námitkami. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že obecný soud mu byl povinen vytvořit prostor pro vyjádření k eventuálnímu užití moderačního práva, což však neučinil. Popřel tak princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že ústavními stížnostmi, týkajícími se stejné právní problematiky a podloženými stejnou argumentací se již ve svých rozhodnutích zabýval (sp.zn. I. ÚS 2318/10, II. ÚS 2317/10, II. ÚS 2345/10, II. ÚS 2332/10, II. ÚS 2334/10, III. ÚS 2330/10, III. ÚS 2328/10, III. ÚS 2343/10. III. ÚS 2331/10, III. ÚS 2344/10), přičemž od závěrů v nich uvedených nemá důvod se odchylovat,a proto obdobně uvádí:

V ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. se uvádí, že jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Toto ustanovení tedy dává soudu možnost na základě volného uvážení rozhodnout, že náhrada nákladů řízení se účastníkům nebo státu nepřiznává nebo, že se přiznává jen zčásti, ačkoli podle předchozích odstavců (odst. 1 a odst. 4) by jim svědčilo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Může se tak stát pouze výjimečně z důvodů zvláštního zřetele hodných. V odůvodnění rozhodnutí, v němž je toto ustanovení aplikováno, je třeba vysvětlit, v čem jsou spatřovány důvody zvláštního zřetele hodné a v čem tkví potřeba výjimečné aplikace tohoto ustanovení.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. § 60 odst. 7 s. ř. s.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 60 odst. 7 s. ř. s. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení.

Z napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, že se obecný soud námitkami stěžovatele zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky neshledal důvodnými. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož stěžovatel nemůže uspět se svou žalobou na nečinnost správního orgánu, neboť jeho žádost byla dne 6. srpna 2009 postoupena policii, která do podání žaloby dne 15. listopadu 2009 nebyla nečinná. Stěžovatel do žádosti uvedl jako svoji adresu pro doručování pouze sídlo zmocněného zástupce v České republice a přitom se zdržoval ve Vietnamu. Do dne podání žaloby se nepodařilo uskutečnit úkon směřující ke zjištění skutečného stavu věci, ať již pohovorem, výslechem či vyjádřením, neboť stěžovatel, resp. jeho zástupce, nebyl schopen výzvám vyhovět pro svoji nepřítomnost v Hanoji a stěžovatel se opakovaně k výslechu odmítal bez zástupce dostavit. Odpovědnost za stav řízení tak nelze přičítat správnímu orgánu, ale stěžovateli, proto nelze přisvědčit tvrzení, že správní orgán byl nečinný, neboť prováděl úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel přitom měl možnost reagovat na uvedené skutečnosti, které vedly obecný soud k využití moderačního práva, neboť mu bylo dáno k replice vyjádření žalované, jež uvedené skutečnosti akcentovaly.

Rovněž námitky stěžovatele ohledně nesprávného postupu obecného soudu, který o věci stěžovatele rozhodoval dvakrát, jsou nedůvodné. Obecný soud přesvědčivě vyložil, že pokud byl vyhotoven koncept usnesení, který nebyl projednán a přijat příslušným soudním senátem, nelze tuto listinu považovat za účinnou. K tomu, aby usnesení bylo účinné je třeba rozhodnutí senátu zaznamenané v protokole o hlasování, jinak nemá náležitosti stanovené zákonem.

Dle Ústavního soudu z výše uvedeného vyplývá, že obecný soud se věcí zákonu odpovídajícím způsobem zabýval, přičemž vlastním právním závěrům krajského soudu, které vedly k nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení, nelze íz hlediska ústavnosti nic vytknout.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, která je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru