Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2324/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Společná domácnost
dědic
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.2324.11.1
Datum podání08.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 471 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2324/11 ze dne 20. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti I. a E. G., oba zastoupeni JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze, Václavské nám. 21 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2011 čj. 28 Co 160/2011-130 a návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 11. 2010 čj. 18 C 2/2007-101, jímž bylo vyhověno návrhu žalobkyně L. D. na určení dědického práva.

Stěžovatelé vystupovali jako žalovaní ve shora označeném sporu s žalobkyní, která se domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli F. G., synu žalovaných. Stěžovatelé tvrdí, že žalobkyně nebyla osobou, která by žila se zůstavitelem ve smyslu ust. § 474 odst. 1 obč. zák. nejméně po dobu 1 roku před jeho smrtí ve společné domácnosti nebo na něj byla odkázána výživou. Dle stěžovatelů byla pouze přítelkyní, která k zůstaviteli a jeho bratrovi, kteří společně v předmětném bydleli, nepravidelně docházela, občas v bytě i přespala, avšak nepodílela se na úhradě nákladů domácnosti zůstavitele.

Stěžovatelé tvrdí, že závěry soudů nebyly dostatečně podloženy důkazy, přičemž soudy nepřihlédly k tvrzením stěžovatelů a neprovedly důkazy předkládané na podporu jejich tvrzení o tom, že žalobkyně nežila s jejich synem ve společné domácnosti (zejm. výpisy z bankovních účtů žalobkyně k prokázání toho, zda se mohla podílet na rekonstrukci bytu, zda čerpala částky na vedení společné domácnosti, nebyl proveden důkaz evidenčním listem k bytu, v němž žalobkyně se svými rodiči bydlela, důkaz dotazem u České pošty na jakou adresu byla žalobkyni doručována pošta). Soudy ani nevyhodnotily skutečnost, že žalobkyně se nepodílela na úhradě nákladů pohřbu, ani na jeho zajištění, že se zůstavitelem netrávila Štědrý den a že nebyla obmyšlenou osobou z pojistné smlouvy zůstavitele. Dále soudům vytýkají, že zásadní význam přisoudili výpovědi svědka K., který se sám označil za celoživotního kamaráda zůstavitele, ačkoli pro takový závěr neměl oporu v žádném dalším důkazu a obdobně byl nesprávně přikládán "stěžejní význam" i výpovědi svědkyně S., a to bez ohledu na rozpory v její výpovědi. Do doby vznesení námitky podjatosti soudce z důvodů, že kladl návodné otázky a stranil žalobkyni, nebyla zachována rovnost účastníků řízení (námitka byla zamítnuta). Soud se dále nezabýval námitkou ohledně věrohodnosti svědků žalobkyně, kteří byli před jednáním v družném rozhovoru s žalobkyní a jejím právním zástupcem. Soudy obou stupňů nevěnovaly pozornost tomu, že žalobkyně do bytu své věci vnesla až poté, co vyvolala místní šetření notáře za účelem soupisu věcí v bytě.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soudu v projednávané věci nezjistil.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně zjišťovaly, zda žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, přičemž vzaly v úvahu všechny podstatné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo.

Soudy objasnily, na základě jakých důkazů a v kontextu jakých ostatních důkazů dospěly k závěru, že žalobkyně a zemřelý syn stěžovatelů žili po dobu přibližně 5,5 roků před úmrtím zůstavitele ve společné domácnosti jako partneři s tím, že se jednalo o vážnou známost. Soudy podrobně rozvedly, proč považovaly za přesvědčivé výpovědi přítele zemřelého a sousedky v domě, stvrzující společné soužití a podrobně uvedly, jaké písemné důkazy (doklady z cestovních kanceláří, společné fotografie, potvrzení o pracovní neschopnosti žalované vystavené na adresu bytu, korespondence, okolnosti vážící se k rekonstrukci bytu apod.) považovaly při posuzování věci za významné. Rovněž uvedly, proč validitu těchto důkazů nemohly zvrátit tvrzení a další důkazy navrhované stěžovateli.

Ústavní soud proto neshledal námitky stěžovatelů ohledně hodnocení dokazování jako opodstatněné, neboť jak ověřil, provedené důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v § 132 o.s.ř, a z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení.

V souvislosti s námitkami ohledně dokazování Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z jeho judikatury, pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdy by se s ním neztotožňoval. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.

V tomto smyslu se Ústavní soud proto ani nezabýval námitkami stěžovatelů, pokud nesouhlasili s rozsahem provedeného dokazování a s hodnocením důkazů, resp. jeho odůvodněním. Ústavní soud připomíná nejen svou judikaturu, ale i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž povinnost dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazující soudy k odůvodňování rozhodnutí nelze chápat tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může podle povahy rozhodnutí lišit a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).

Ústavní soud dále konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelů (totožnými jako v ústavní stížnosti), jejich právní závěry byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k tomu nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Jejich právní závěr, dle něhož soužití žalobkyně se zůstavitelem naplnilo podmínky ust. § 474 odst. 1 obč. zák., ani nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru