Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2322/10 #2Usnesení ÚS ze dne 25.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami
základní práva a svobody/svoboda osobn... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
soudce/podjatost
vazba/vzetí do vazby
soud/stížnost na postup soudu
Obhajoba
trestní řízení/proti uprchlému
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.2322.10.2
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 30 odst.1, § 68 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2322/10 ze dne 25. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele K. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 48, o jeho ústavních stížnostech vedených pod spisovými značkami II. ÚS 2322/10 a IV. ÚS 2786/10, spojených ke společnému řízení pod spisovou značku II. ÚS 2322/10, a směřujících proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 7 To 211/2010, usnesení Městského soud v Praze ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 7 T 214/2010 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. 7 To 340/2010 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 9. 2010 sp. zn. 7 To 340/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanými ústavními stížnostmi, které byly doručeny Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2010 a 27. 9. 2010 a usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2010 spojeny ke společnému projednání, a jež také splňovaly náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdil, že jimi byla údajně porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 37 odst. 2, 38 odst. 1, 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z připojených dokumentů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 9 T 237/2006 byl stěžovatel odsouzen pro trojnásobný trestný čin podvodu k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců nepodmíněně a k dalšímu úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. O odvolání stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 9 To 265/2008 Městský soud v Praze (dále též "městský soud"), a to v řízení vedeném proti stěžovateli jako uprchlému. Po vydání rozhodnutí o odvolání stěžovatele ve věci samé došlo dne 9. 2. 2010 k realizaci nařízeného příkazu k dodání stěžovatele do výkonu trestu. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo ale posléze zrušeno k návrhu stěžovatele ve smyslu § 306a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). V důsledku tohoto postupu bylo započato nové odvolací řízení. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplynulo, že obvodní soud v této situaci vážil, zda jsou ve věci stěžovatele dány důvody vazby a svým usnesením ze dne 22. 4. 2010 č. j. 9 T 237/2006-557 rozhodl podle § 68 odst. 1 tr. ř. tak, že vzal stěžovatele do vazby útěkové a předstižné podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 7 To 211/2010 byla stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítnuta.

Jak dále Ústavní soud zjistil, napadeným usnesením Městského soudu v Praze z téhož dne sp. zn. 7 To 214/2010 byla rovněž zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 9 T 237/2006, kterým tento soud rozhodl o v pořadí již druhé námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči předsedkyni senátu JUDr. Zuzaně Zápalkové tak, že tato soudkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. 7 To 340/2010 pak městský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení obvodního soudu ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. 9 T 237/2006, kterým soud rozhodl o tentokrát v pořadí již třetí námitce podjatosti vznesené stěžovatelem vůči jmenované soudkyni tak, že tato soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele vyloučena není.

Shora uvedená usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel projednávanými ústavními stížnostmi, v nichž zejména předeslal, že v podstatě opakuje své stížnostní námitky, které z jeho pohledu měl projednávat, ale neprojednal, městský soud. Tvrdil, že v předvolání k výslechu soudem prvého stupně nebyl předem informován o tom, že se bude rozhodovat o zrušení rozsudku odvolacího soudu vydaného v řízení proti uprchlému a současně bude rozhodováno o jeho vzetí do vazby. Za těchto okolností neměl možnost se k jednání s dostatečným předstihem připravit a případně předložit soudu návrh na nahrazení vazby "jinými způsoby". Stěžovatel vyjádřil svoji domněnku, že takový postup soudu prvého stupně mohl být motivován tím, že na předsedkyni rozhodujícího senátu JUDr. Zuzanu Zápalkovou již dříve vznesl námitku její podjatosti. Pokud se týká vazebních důvodů, pro které byl vzat soudem do vazby, stěžovatel namítl, že k nim nebyl soudem při výslechu nijak dotazován, a ač byl jednání přítomen jeho obhájce, nemohl s ním z těchto důvodů ani další postup konsultovat.

K napadeným rozhodnutím o podjatosti jmenované soudkyně stěžovatel podrobně odkázal na obsah svých námitek, které uplatnil před obecnými soudy, a vyslovil své přesvědčení, že soud prvého stupně o nich rozhodoval formalisticky, bez výslechu stěžovatele a bez svědecké výpovědi bývalé manželky stěžovatele J. J., přičemž stížnostní soud v jeho chybném postupu pokračoval. Stěžovatel na závěr ústavní stížnosti zdůraznil, že žádá o projednání svých věcí před Ústavním soudem mimo pořadí, neboť hrozí, že výkon jeho případného trestu bude vyčerpán vazbou, v níž se v současné době nachází, aniž by měl možnost využít svého práva požádat o podmíněné propuštění z trestu a případně dalších svých práv.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné.

Ačkoli daná trestní věc nebyla dosud pravomocně skončena, Ústavní soud podané ústavní stížnosti posoudil jako přípustné s ohledem na svůj nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (dostupný in http://nalus.usoud.cz), ve kterém judikoval, že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé doposud neskončilo. V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání.

Ústavní soud však také mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).

K ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby je třeba na prvém místě podotknout, že stěžovatel v ní samotné důvody vazby nenapadá a poukazuje na údajné procesní nedostatky v postupu soudu prvého stupně. Nicméně Ústavní soud v tomto směru porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti, neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že napadené usnesení se dostatečně zabývalo konkrétními skutečnostmi odůvodňujícími vzetí stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a), c) tr. ř., jako zákonných důvodů pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny), a jeho závěrům nelze z ústavního pohledu nic vyknout. Z řádně odůvodněného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 22. 4. 2010 č. j. 9 T 237/2006-557 vyplývá, že obecné soudy dospěly k jednoznačnému závěru o tom, že stěžovatel nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, mařil odvolací řízení (kdy jeho účast u soudu se nepodařilo zajistit ani vydáním příkazu k zatčení), a také si musel být podle soudů vědom, že již v tomto stadiu řízení mu hrozí poměrně vysoký trest odnětí svobody. Soudy přihlédly i k trestní minulosti stěžovatele a té skutečnosti, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 10. 1. 2008 byla proti němu postupně zahájena další trestní stíhaní za činy, které měl údajně spáchat již po svém propuštění, a tak i při respektování zásady presumpce neviny uváděné skutečnosti vedly soudy k obavě, že stěžovatel bude svoji trestnou činnost opakovat. Jak tedy správně uzavřel stížnostní soud v napadeném rozhodnutí, jestliže soud prvého stupně měl důvodnou obavu, jež ospravedlňovala vzetí stěžovatele do vazby, pak bylo logickým důsledkem současně se zrušením pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé také rozhodnout ohledně vazby stěžovatele. Ústavní soud v tomto ohledu může k námitkám stěžovatele odkázat na svojí rozhodovací praxi týkající se osobního slyšení při rozhodování o vazbě, v níž dospěl k závěru, že z předmětného práva na osobní slyšení nelze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Slyšení obviněného má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (srov. např. sp. zn. II. ÚS 728/06). Jak měl Ústavní soud možnost seznámit se s projednávanou věcí, stěžovatel svým jednáním, na něž byl také při svém výslechu obvodním soudem dotazován, zavdal příčinu k objektivně podložené obavě, že se bude opět vyhýbat trestnímu stíhání či případnému trestu a bude svoji trestnou činnost opakovat. Okolnosti vedoucí k obavě soudu byly přitom natolik zjevné, že by bylo jen stěží představitelné je vyvrátit. Stěžovatel zastoupený svým obhájcem ostatně ani ve své stížnosti (kterou podle § 145 tr. ř. lze opřít i o nové skutečnosti a důkazy) ani v nyní projednávané ústavní stížnosti neoznačil žádná konkrétní fakta, jejichž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, a která by tedy byla pro rozhodnutí soudů o vazbě stěžovatele klíčová.

K dalším argumentů stěžovatele, které se vztahují k rozhodování soudů o podjatosti jmenované předsedkyně senátu, Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že jako orgán ochrany ústavnosti není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, natož aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Ústavní soud musí upozornit, že pouhá skutečnost, že stížnostní soud vyslovil závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jak totiž vyplývá z projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel vede svoji argumentaci toliko jako nesouhlas s názorem městského soudu a doslovně opakuje argumenty, kterými se již tento soud zabýval. Především však námitky stěžovatele zcela postrádají ústavně právní rozměr. Na tomto místě je vhodné připomenout názor, vyjádřený ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 1/96, sv. 9, str. 471, že "smysl a účel institutu povinného zastoupení podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".

Jak bylo zjištěno z napadených rozhodnutí ze dne 28. 5. 2010 sp. zn. 7 To 214/2010 a ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. 7 To 340/2010, Městský soud v Praze se námitkami stěžovatele vyčerpávajícím způsobem zabýval a důvody zamítnutí stížností v napadených rozhodnutích zcela srozumitelně vyložil, pročež Ústavní soud na ně odkazuje s tím, že v postupu městského soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil námitky podjatosti vznesené stěžovatelem, je ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele jakkoli nezasáhl. Pro úplnost také Ústavní soud stěžovatele odkazuje na své stanovisko, která zaujal k otázce podjatosti soudce ve své rozhodovací praxi (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 zveřejněné ve Sb. n. a rozh. US - svazek 23, C.H.Beck Praha 2001, str.11, sp. zn. III. ÚS 230/96, Sb. n. a rozh. US - svazek 8, C.H.Beck Praha 1997, str. 141, sp. zn. I. ÚS 167/94, Sb. n. a rozh. US - svazek 6, C.H.Beck Praha 1996, str. 429), ze kterého vyplývá, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž především z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy (nebo jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) tedy není dostačující obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele, jak je tomu i v nyní projednávané věci.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatele neshledal, postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru