Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 232/96Usnesení ÚS ze dne 05.11.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.232.96
Datum podání26.08.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 232/96 ze dne 5. 11. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 232/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J.K., právně zastoupeného advokátem JUDr. B.M., o ústavní stížnosti ze dne 22. srpna 1996, došlé Ústavnímu soudu dne 26. srpna 1996, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 501/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel napadá ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 501/96, jímž dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1995, čj. 18 Co 664/95-149, bylo odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud se neztotožnil s námitkami navrhovatele, že postupem soudu mu byla odňata možnost jednat před soudem, což v posuzované věci bylo právně významné z hlediska závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podal navrhovatel ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) cit. zákona, neboť zastává názor, že tímto usnesením, rozsudkem Městského soudu v Praze, ale i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 1995, sp. zn. 10 Nc 156/94, bylo porušeno jeho základní právo garantované mu čl. 1 resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992, tj. aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Porušení výše uvedeného základního práva spatřuje navrhovatel v tom, že mu byla odňata možnost jednat před Městským soudem v Praze. Tento odvolací soud jej k jednání nařízeném na 20. 12. 1995 řádně jako účastníka řízení nepředvolal, ač tak učinit měl.

Navrhovatel nepopírá, že jeho právní zástupce byl na toto jednání řádně obeslán, avšak namítá, že k některým prováděným důkazům nemohl zaujmout objektivní stanovisko - např. k provedenému důkazu - soudním spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 12 C 336/94. Pouze v přítomnosti navrhovatele mohl být tento důkaz zpochybněn. Tím, že nebyl k jednání

1

II. ÚS 232/96

odvolacího soudu předvolán, bylo mu znemožněno vyjádřit se k důkazům a zejména činit další návrhy na dokazování.

Za účelem správných zjištění si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 Nc 156/94, a vyjádření účastníka řízení - Nejvyššího soudu ČR.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 10 Nc 156/94, Ústavní soud ověřil správnost zjištění obsažených v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 501/96, ze dne 4. 6. 1996 (str. 3 a 4). Otec, v řízení před Ústavním soudem navrhovatel, byl při jednání zastoupen advokátem s plnou procesní mocí, který podle obsahu protokolu přinesl odvolání a navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v plném rozsahu zrušen. Otec sám obvolán nebyl, ačkoliv v protokolu o jednání odvolacího soudu je na č. 1. 146 soudního spisu v záznamu o přítomnosti uvedeno, že otec se nedostavil a že doručení je vykázáno.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti se účastník řízení, Nejvyšší soud ČR, vyjádřil v tom smyslu, že s uvedenou námitkou, na níž je ústavní stížnost postavena, se již vypořádal v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.

S ohledem na obsah námitek, jimiž navrhovatel odůvodňoval přípustnost dovolání proti označenému rozsudku odvolacího soudu, se dovolací soud zabýval především ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují postup předsedy odvolacího senátu v souvislosti se stanovením jednání a vyrozuměním účastníků o jednání (nejde-li o případ, kdy odvolací soud není povinen jednání stanovit). Z hlediska posuzované problematiky a učiněných závěrů dovolací soud nepovažoval za potřebné zdůraznit povinnost zástupce z řad advokátů dbát na ochranu oprávněných zájmů klienta ve smyslu zákona ČNR č. 128/1990 Sb. o advokacii, včetně případného vyrozumění o úkonech soudu, při nichž je podle názoru advokáta v zájmu zastoupeného, aby byl jednání soudu přítomen. Pokud jednání odvolacího soudu se uskutečnilo za účasti zástupce navrhovatele, ale v nepřítomnosti navrhovatele, bylo i tak navrhovateli zachováno právo vyjadřovat se k provedeným důkazům a činit návrhy na provedení dalších důkazů, včetně výslechu navrhovatele jako účastníka řízení.

Vytýkané nedostatky z hlediska úplnosti a správnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, by dovolací soud mohl posuzovat až po závěru o přípustnosti dovolání (§ 241 odst. 3 o. s. ř.), k němuž však dovolací soud, jak výše uvedeno, nedospěl.

V písemném vyhotovení napadeného usnesení dovolacího soudu byla posuzována právní věc uvedením účastníků, jejich zástupců, předmětu řízení, označena tak, že nemohlo dojít k pochybnostem, o které věci je rozhodováno. Nejvyššímu soudu ČR byl spis s dovoláním navrhovatele obvodním soudem předložen dne 9. 4. 1996 pod sp. zn. 10 P 30/96, touto spisovou značkou byla věc v záhlaví usnesení dovolacího soudu také označena. Okolnost, že vedle tohoto označení nebyl odkaz na původní spisovou značku rejstříku Nc, je dle vyjádření Nejvyššího soudu ČR nevýznamná.

S odkazem na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu a z důvodů výše uvedených závěrem Nejvyšší soud ČR navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost v plném rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

II. ÚS 232/96

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení, že postupem odvolacího soudu byl nedostatečně posouzen obsah odvolání stěžovatele a tedy jeho potřebnost být k jednání odvolacího soudu jako účastník předvolán. Z toho, že předvolán byl pouze jeho právní zástupce, dovozuje stěžovatel porušení čl. 1 resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., tj, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým a nestranným soudem.

Dlužno předně uvést, že Ústavnímu soudu v dané věci nepřísluší přezkoumávat ústavnost rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 1995, čj. 18 Co 664/95-149, nabylo právní moci dne 30. ledna 1996. Vzhledem k tomu, že usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání odmítnuto z toho důvodu, že nebylo shledáno přípustným, uplynula dle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lhůta k podání ústavní stížnosti proti naříkanému rozhodnutí městského soudu před podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Na Ústavním soudu bylo posouzení té otázky, zda Nejvyšší soud ČR neporušil základní ústavně zaručená práva stěžovatele v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, jmenovitě s čl. 36 odst. 1, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (analogicky s tvrzeným porušením čl. 1 resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod) tím, že na základě svého výkladu § 115, odst. 1 o. s. ř., § 211 o. s. ř., § 49 odst. 1 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud ČR k rozhodnutí, že nelze dovodit, že by otci (navrhovateli) byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Ostatní námitky stěžovatele ohledně úplnosti a správností skutkových zjištění Ústavnímu soudu přezkoumávat nepřísluší. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyložil, že není další instancí v rozhodování obecných soudů. Pouze natolik extrémní interpretace zákonů obecnými soudy, která by vedla k porušení základních práv a svobod, k jejichž ochraně je Ústavní soud povolán, by byla důvodem k zrušení rozhodnutí obecných soudů. Dospěje-li obecný soud k závěru, že není přítomnosti účastníka při jednání soudu třeba, je i věcí úvahy obecného soudu, zda při nařízení jednání vyrozumí jen zástupce účastníka s plnou mocí pro celé řízení, nebo vedle něj i účastníka řízení. Nejvyšší soud ČR se touto otázkou ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a v souladu se zákonem i rozhodl. Uvedený postup Ústavní soud považuje za zákonný a ústavní.

Dle § 43 odst. 1 písm. c) soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než rozhodnout, jak je uvedeno výše ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

soudce Ústavního soudu

V Brně dne 5. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru