Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 232/02Nález ÚS ze dne 29.10.2002Přezkoumávání rozhodnutí finančních orgánů ve správním soudnictví; k právům daňového subjektu v daňovém řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkpoučení
Důkaz
procesní postup
výzva
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 134/28 SbNU 143
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.232.02
Datum vyhlášení29.10.2002
Datum podání16.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 16 odst.4, § 5 odst.1, § 8 odst.4, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002

N 134/28 SbNU 143

Přezkoumávání rozhodnutí finančních orgánů ve správním soudnictví; k právům daňového subjektu v daňovém řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu věci stěžovatele S. S.

o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. L. ze

dne 7. 2. 2002, č.j. 15 Ca 214/99-18, za účasti Krajského soudu

v Ústí n. L., jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství

v Ústí n. L., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 7. 2. 2002,

č.j. 15 Ca 214/99-18, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel

(stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Ústí n. L. ze dne 7. 2.

2002, č.j. 15 Ca 214/99-18, neboť má za to, že uvedené rozhodnutí

bylo vydáno v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z příslušného správního a soudního spisu

zjistil, napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele

proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí n. L. ze dne 7. 6.

1999, č.j. 860/130/99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele

proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Lounech ze dne 21. 9.

1998, č.j. 41196/98/201970/0726, na daň z přidané hodnoty za 2.

čtvrtletí 1998 ve výši 200.727,-- Kč. K tomuto kroku přistoupil

finanční úřad poté, co výzvou ze dne 4. 8. 1998, č.j.

36741/98/201970/0726, vyzval stěžovatele k prokázání pravdivosti

údajů uvedených v daňovém přiznání za období II. čtvrtletí 1998,

ve kterém stěžovatel vykázal nadměrný odpočet ve výši 178.057,-

Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem předložené důkazní prostředky

neprokazovaly oprávněnost nároku na odpočet daně, finanční úřad

postupoval podle § 31 odst. 1 až 4 zákona č. 337/1992 Sb.,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen

zákon č. 337/1992 Sb.) a na základě dokladů předložených

stěžovatelem v rámci vytýkacího řízení, jakož i důkazních

prostředků získaných v průběhu řízení (odpovědi dožádaných správců

daně společností S. C. a. s., ZVVZ M. a. s., C. a. s., H. - P.,

H.) dospěl k závěru, že zprostředkování stavebních prací pro

stěžovatele ze strany společnosti P., s. r. o., na základě

mandátní smlouvy ze dne 16. 2. 1998 (daňové doklady - faktury

V 5-1/98 ze dne 4. 5. 1998 a faktury V 6-1/98 ze dne 2. 6. 1998)

se ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani

z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon

č. 588/1992 Sb.") neuskutečnilo, když firma pana S. poskytovala

služby pro uvedené odběratele již před uzavřením uvedené mandátní

smlouvy a s těmito odběrateli nejednala žádná třetí osoba jakožto

zprostředkovatel.

Finanční ředitelství se s tímto názorem finančního úřadu

ztotožnilo, když uvedlo, že stěžovatelem předložené důkazní

prostředky (listina "Nabídka práce" od společnosti P. s. r. o,

podepsaná panem R., kopie úředních záznamů ze dne 15. 10. a 21.

10. 1998 Policie ČR v Lounech, č.j. ORLN-1012/KS-TČ-04-98)

neprokazují přímou účast společnosti P. s. r. o. na plnění

konkrétních služeb zakotvených v bodu I. shora uvedené mandátní

smlouvy, neboť deklarují, jakým způsobem byly předávány panem

Ručkayem "Nabídky práce" a kdo za odběratele uzavřel a podepsal

smlouvu o dílo, ale neprokazují, že mandatářem byly zařízeny pro

stěžovatele určité konkrétní obchodní záležitosti. Dále finanční

ředitelství poukázalo na odpovědi dožádaných správců daně

odběratelů stavebních prací, učiněných v rámci vytýkacího řízení,

z nichž jednoznačně mělo vyplynout, že k uzavření kontraktů na

stavební a protipožární práce nedošlo na základě zprostředkování

společnosti P. s. r. o., jakož i na protokol o ústním jednání

(pozn.: ve skutečnosti se jednalo o "Protokol o místním šetření")

ze dne 4. 12. 1998, sepsaný s bývalým jednatelem společnosti

P. s. r. o., panem M. R., ze kterého vyplývá, že tato společnost

ve smyslu uvedené mandátní smlouvy obchodní záležitosti,

deklarované na citovaných daňových dokladech, pro stěžovatele

nezařídila. Tuto skutečnost vyvodilo finanční ředitelství i

z výpovědi jmenovaného, který uvedl, že se na možné zákazníky

stěžovatele "dostal" na základě informací dalších osob, jež nemůže

specifikovat, a zprostředkování probíhalo anonymně tak, že

telefonicky zjistil, kdo u daného subjektu má na starosti stavební

práce, a takto získané informace předával panu S., který pak

osobně dojednal obchodní smlouvu. V závěru rozhodnutí se uvádí, že

za důkazní prostředky považuje odvolací orgán i odpovědi

dožádaných správců daně odběratelů S. C. a. s., ZVVZ M. a. s., C.

a. s., H. - P., H., přičemž (dožádání uskutečněno v rámci

vytýkacího řízení) a společnosti P., s. r. o., (dožádání

uskutečněno v rámci řízení odvolacího). Vzhledem k výše uvedenému

dle názoru odvolacího orgánu stěžovatel neprokázal, že ke

zprostředkování na základě mandátní smlouvy ze dne 16. 2. 1998

došlo, což znamená, že nebylo ve smyslu § 9 odst. 1 písm. e)

zákona č. 588/1992 Sb. uskutečněno zdanitelné plnění, a tak nárok

na odpočet daně byl uplatněn v rozporu s § 19 odst. 1 citovaného

zákona.

Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správní

žalobou, ve které namítal, že toto rozhodnutí bylo vydáno

v rozporu se zákonem, neboť správce daně provedl u stěžovatele dle

§ 16 zákona č. 337/1992 Sb. daňovou kontrolu, v jejímž rámci

prováděl dokazování ve smyslu § 31 citovaného zákona. Dle tohoto

ustanovení lze jako důkazních prostředků použít i svědecké

výpovědi, což ovšem platí za předpokladu, že výslech svědka bude

proveden řádným způsobem, tj. v souladu s § 16 odst. 4 písm. e)

zákona č. 337/1992 Sb., který stanovuje, že daňový subjekt má

právo klást svědkům otázky při ústním jednání a místním šetření,

a to i přesto, že se jednalo o vytýkací řízení dle § 43 citovaného

zákona. V řízení před finančními orgány byla vyslechnuta řada

svědků, z niž jeden až po podání odvolání, avšak stěžovateli ani

v jediném případě nebylo umožněno těmto svědkům klást otázky

a zúčastnit se ústního jednání. V odvolacím řízení pak stěžovatel

učinil řadu důkazních návrhů, avšak finanční orgány vyslechly

svědka R., aniž by stěžovateli byla dána příležitost klást

jmenovanému otázky a vyvrátit řadu dalších tvrzení (např. v tom

ohledu, že kontakt (odběratelů) na něj byl získán ve Zlatých

stránkách nebo v prospektech, ačkoliv v těchto tiskovinách

neinzeroval).

Krajský soud správní žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění

rozsudku pak uvedl, že výtkám stěžovatele je možno přiznat zčásti

opodstatnění, avšak tato skutečnost nemůže vést ke zrušení

napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v rámci vytýkacího

řízení stěžovatel předložil doklady, které nepostačily k závěru

o oprávněnosti uplatněné daně na vstupu podle faktur P.(u)

s. r. o. M., jimiž uvedená společnost vyúčtovala odměnu za

zprostředkování kontraktů na stavební práce pro S. C. B., ZVVZ M.,

C. N. B. a Vl. P. - H. Praha 4, požádal Finanční úřad Louny dle

§ 5 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. místně příslušné správce daně

těchto společností o prověření předmětných skutečností. Dožádané

finanční úřady v rámci svého šetření vycházely z údajů

informovaných osob odběratelů při ústním jednání, případně při

místním šetření, přičemž žádná z těchto osob nebyla vyslechnuta

jako svědek. Správce daně v rámci ústního jednání dne 16. 9. 1998

seznámil stěžovatele se svými zjištěními a závěry a poté, co

stěžovatel prohlásil, že neexistují žádné důkazní prostředky než

ty, jež byly předloženy, vydal zmíněný platební výměr. Tento

postup považoval soud za postup v souladu se zákonem. Po podání

odvolání požádal správce daně Finanční úřad v Mostě, jenž byl

správce daně společnosti P. s. r. o., o prověření zdanitelných

plnění. Ten v rámci místního šetření dne 4. 12. 1998 vyslechl

M. R., o němž zjistil, že od 9. 11. 1998 není statutárním

zástupcem uvedené společnosti, a tak jmenovaný měl být vyslechnut

jako svědek s tím, že stěžovateli mělo být umožněno v souladu

s § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb. jmenovanému klást

otázky. Dle názoru soudu se totiž citované ustanovení sice týká

případu, kdy je prováděna daňová kontrola, avšak není důvod

k jinému postupu v případě, že je dokazování prováděno pro účely

vyměření daně na základě vytýkacího řízení, protože by došlo

k porušení § 2 odst. 1, 2 a § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.

Daná vada však neměla na zákonnost rozhodnutí žádný vliv, neboť

účast stěžovatele nemohla výpověď uvedeného svědka ovlivnit

vzhledem k tomu, že jím uvedené údaje se nijak nelišily od těch,

jež vyplývají z přednesu žalobce v odvolání a listinných důkazů

- úředních záznamů ze dne 15. 10. a 21. 10. 1998 Policie ČR

v Lounech, mandátních smluv ze dne 16. 2. 1998 a 1. 10. 1997,

dopisů ze dne 7. 10. 1997, 18. 2. 1998, 16. 1. 1998, 10. 3. 1998.

V návaznosti na to soud konstatoval, že nebylo ze strany P., s. r.

o., uskutečněno zdanitelné plnění, protože nedošlo ke

zprostředkování na základě mandátních smluv - pro stěžovatele

nebyla zařízena žádná obchodní záležitost, ale šlo o pouhé

oznámení možnosti práce pro stěžovatele od pracovníka, na něhož se

stěžovatel mohl obrátit sám. Dále soud nepovažoval za důvodnou

námitku stěžovatele, že finanční orgán nedoplnil dokazování

výslechem osob, které u odběratelů zajišťovaly uzavření kontraktů,

jak on navrhoval. Soud poukázal na to, že z ústních jednání

u dožádaných správců daně bylo zjištěno, že společnost P. se na

sjednávání smluv s odběrateli nepodílela, neboť vyslýchaní

potvrdili, že jejich firmy byly již před rokem 1998 v obchodním

vztazích s firmou s názvem S.-.P, jmenovitě s V. J. a se

stěžovatelem, což potvrdil i stěžovatel, a že stěžovatel pro tyto

odběratele již před uzavřením mandátní smlouvy realizoval jiné

zakázky.

Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností,

v níž poukazoval na to, že jako účastník řízení před finančním

orgánem má právo vyjádřit se k prováděným důkazům a k věci samé

a dále navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých

tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto právu koresponduje

povinnost správce daně o vzneseném návrhu rozhodnout. Jiný postup

je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Povinností

odvolacího soudu (pozn.: míněn patrně odvolací orgán) je pak

přezkoumat, zda si finanční orgán prvého stupně pro svůj závěr

opatřil podklady řádným procesním postupem. V návaznosti na to

stěžovatel poukazuje na protizákonnost výzvy správce daně ze dne

4. 8. 1998, učiněné podle § 43 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,

neboť správce daně žádné konkrétní, skutečné či důvodné

pochybnosti neměl, resp. mu je nesdělil, a neuvedl ani, jakým

způsobem má tyto pochybnosti vyvrátit. Teprve dne 19. 8. 1998

převzal účetní doklady za příslušné období a další podklady. Dále

správce daně postupoval v rozporu se svou zákonnou povinností dle

§ 32 odst. 9 citovaného zákona, kdy k žádosti stěžovatele

o sdělení důvodů rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní

odkázal na protokol ze dne 19. 8. 1998. Stěžovatel má dále za to,

že když mu správce daně nesdělil konkrétní pochybnosti, přesunulo

se důkazní "břemeno" ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona č.

337/1992 Sb. na správce daně v tom ohledu, že musí své případné

pochybnosti týkající se účetnictví prokázat, avšak správce daně

jej "nutil" navrhovat důkazní prostředky. Když tomuto požadavku

vyhověl, prováděl správce daně důkazy bez jeho vědomí, takže

nemohl realizovat svá právo vyjádřit se k důkazům, jakož i právo

klást svědkům otázky podle § 16 odst. 4 písm. e) citovaného

zákona. Proto navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní

stížnosti, jenž uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k porušení

uvedených ústavně zaručených práv, neboť se zabýval námitkami

stěžovatele obsaženými v žalobě i v přednesu u jednání, a to

i z hlediska výtek proti procesnímu postupu správních orgánů obou

stupňů, a podrobně vysvětlil, proč neshledal důvod ke zrušení

napadených rozhodnutí, přičemž vytýkaná vada řízení dle názoru

soudu nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Soud také

přezkoumal úplnost a správnost skutkového zjištění, na němž bylo

založeno právní posouzení věci správním orgánem, nestranně

a objektivně a dal stěžovateli možnost rozvést své námitky před

soudem.

Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka

řízení, který uvedl, že postupoval v souladu se zákonem č.

337/1992 Sb. Protože vznikly pochybnosti o údajích v přiznání

k DPH za II. čtvrtletí 1998, vyzval jej podle § 43 citovaného

zákona, aby prokázal oprávněnost nároku na odpočet. Stěžovatel

předložil důkazní prostředky, které správce daně zhodnotil ve

vazbě na zjištění učiněná dle § 31 odst. 8 citovaného zákona

(dožádání za účelem zjištění, zda zprostředkovatel jednal osobně

s jednotlivými odběrateli). Se závěry vytýkacího řízení byl

stěžovatel řádně seznámen 16. 9. 1998 (protokol o ústním jednání

odmítl stěžovatel převzít). Poté byl vydán platební výměr, proti

kterému podal odvolání, v němž mimo jiné poukázal na to, že

platební výměr není odůvodněn, načež správce daně zaslal

stěžovateli protokol o ústním jednání ze dne 16. 9. 1998, čímž

splnil povinnost dle § 32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. Dle

názoru správce daně nebyl stěžovatel zkrácen na svých právech,

neboť měl možnost se ke všem skutečnostem vyjádřit a svá tvrzení

prokázat jak v rámci vytýkacího, tak i odvolacího řízení, přičemž

správce daně unesl své důkazní břemeno dle § 31 odst. 8 citovaného

zákona. Dále finanční ředitelství poukazuje na nesprávnou

interpretaci napadeného rozsudku ze strany stěžovatele, pokud jde

o posouzení skutečnosti, že správce daně nepostupoval v souladu

s § 16 odst. 4 písm. e) citovaného zákona. Finanční ředitelství

k námitce, že v odvolacím řízení nebyli vyslechnuti stěžovatelem

navržení svědci, uvedlo, že to nebylo nutné, neboť údaje

z jednání u dožádaných správců daně odpovídají ostatním výsledků

řízení.

Pokud jde o další postup v řízení, Ústavní soud od ústního

jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se souhlasem

účastníků řízení upustil, neboť dle jeho názoru nebylo od něj

možno očekávat další objasnění věci.

Pokud jde o věc samu, Ústavní soud mnohokrát v minulosti

zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve

spojení s čl. 90 Ústavy ČR], a nemůže proto provádět dohled nad

rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní

soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným

rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny

jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato

skutečnost nastala dle názoru Ústavního soudu v tomto případě,

a ústavní stížnost je tedy důvodná.

V ústavní stížnosti se namítá, že finanční orgány postupovaly

v rozporu s procesními předpisy. Takovéto pochybení v prvé řadě

mělo spočívat v tom, že správce daně ve výzvě podle § 43 odst. 1

zákona č. 337/1992 Sb. stěžovateli nesdělil žádné konkrétní

a důvodné pochybnosti o údajích uvedených v daňovém přiznání. Dle

názoru Ústavního soudu lze souhlasit se stěžovatelem, že

povinností správce daně je konkretizovat, čeho se pochybnosti

týkají a v čem jsou spatřovány (srov. i Kindl, M. a kol.: Zákon

o správě daní a poplatků, Komentář, C.H.Beck,1. vydání, str.

296). Tato podmínka sice naplněna nebyla, avšak z protokolu

o ústním jednání ze dne 19. 8. 1998, sepsaného se stěžovatelem,

vyplynulo, že stěžovatel pro požadované účely předložil příslušné

účetní doklady (č. 83 - 186), případně další doklady (mandátní

smlouvu, leasingovou smlouvu na auto a na vysavač), z čehož lze

dovozovat, že výzva byla správcem daně míněna a stěžovatelem

pochopena (a naplněna) právě v tomto smyslu. Za zásadní pochybení

finančního orgánu by bylo třeba považovat takový postup, pokud by

z nesplnění takové nekonkrétní výzvy vyplynuly pro daňový subjekt

negativní následky ve smyslu § 44 zákona č. 337/1992 Sb., avšak

o takový případ v dané věci nejde. I v dalším ohledu je třeba

souhlasit se stěžovatelem. Vyhověl-li stěžovatel výzvě předložením

účetních dokladů, splnil svou zákonnou povinnost, a tak bylo na

správci daně, aby stěžovateli jeho nárok na nadměrný odpočet uznal

nebo aby ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb.

prokázal, že předložené doklady jsou nevěrohodné či nesprávné,

tedy že neodpovídají skutečnému stavu věci (tím se skutečně, jak

uvádí stěžovatel, důkazní "břemeno" přesunulo na správce daně).

Namítá-li stěžovatel, že došlo ke zkrácení jeho zákonných

práv, když po doručení citovaného platebního výměru požádal

o sdělení důvodů rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní

ve smyslu § 32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. a správce daně pouze

odkázal na protokol ze den 19. 8. 1998, daný postup (odkaz)

nepředstavuje zásadní pochybení ze strany správce daně, neboť

z uvedeného protokolu je zjistitelný důvod tohoto rozdílu ve

smyslu citovaného ustanovení. Je však třeba poznamenat, že

předmětné sdělení z důvodu ochrany práv daňového subjektu

v případném odvolacím řízení by dle názoru Ústavního soudu

- stejně jako odůvodnění "běžného" rozhodnutí - mělo obsahovat

hodnocení důkazů (§ 2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.). Toto však

v ústavní stížnosti napadáno nebylo a kromě toho je hodnocení

důkazů provedeno v rozhodnutí o odvolání, přičemž rozhodnutí

finančních orgánů obou stupňů tvoří z pohledu soudu rozhodujícího

podle části páté hlavy druhé o. s. ř. jeden celek.

Konečně stěžovatel poukazuje na to, že se nemohl

kvalifikovaně účastnit daňového řízení, neboť správní orgán

nepostupoval v souladu s § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992

Sb. K ustanovení, jehož se stěžovatel dovolává, je třeba

poznamenat, že § 16 zákona č. 337/1992 Sb. sice nese název "Daňová

kontrola", avšak dle názoru Ústavního soudu v rámci zachování

"rovnosti zbraní" v daňovém řízení, je třeba vycházet z principu,

že pravidlo uvedené v § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb.

je třeba aplikovat vždy, je-li finančním orgánem ve vztahu

k daňovému subjektu prováděno dokazování (§ 31 citovaného zákona).

Jak totiž uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2001,

sp. zn. I. ÚS 159/99 (publ. in: Ústavní soud, Sbírka nálezů

a usnesení, C.H.Beck, sv. 23, č. 117) daňový subjekt má právo

zúčastnit se v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť

již nešlo o daňovou kontrolu, což vyplývá z § 7 odst. 1 zákona č.

337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení vedeného správcem

daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty a o příslušném ústním

jednání v daňovém řízení sepíše správce daně v souladu

s ustanovením § 12 zákona č. 337/1992 Sb. protokol, jehož

náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12

citovaného zákona (k tomu srov. i nález Ústavního soudu ze dne

15. 1. 2002, sp. zn. I ÚS 54/01, dosud nepubl.) Pokud jde

o posuzovaný případ, Ústavní soud ve shodě s názorem krajského

soudu konstatuje, že výslech pana M. R., jenž se uskutečnil

v rámci odvolacího řízení, nebyl proveden v souladu se zákonem. Je

totiž nepochybné, že jmenovaný byl vyslýchán jakožto svědek, neboť

nemohl již být vyslýchán za daňový subjekt - společnost PAMIRR, s.

r. o., protože již nebyl jejím statutárním zástupcem (k tomu také

viz níže). Jak je z protokolu o místním šetření zřejmé, osoba

svědka nebyla ve smyslu § 8 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. poučena

a ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovateli bylo umožněno

klást tomuto svědku otázky. Pro tyto důvody je uvedený protokol

jako důkazní prostředek nepoužitelný.

Ústavní soud se nemůže ani ztotožnit s postupem v řízení před

finančním orgánem prvého stupně, konkrétně pokud jde o procesní

úkony dožádaných správců daně. V rámci dokazování finanční orgán

požádal tyto správce daně o "ověření a sdělení" určitých, blíže

specifikovaných skutečností. Ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č.

337/1992 Sb. lze požádat o provedení jednotlivých úkonů (důkazů),

které místně příslušný správce daně nemůže z důvodu hospodárnosti

nebo rychlosti řízení provést. Finanční úřad v Novém Boru sepsal

protokol o ústním jednání dle § 12 citovaného zákona se dvěma

zaměstnanci společnosti C., a. s. Z žádného údaje protokolu

nevyplývá, že by uvedení zaměstnanci jednali za uvedenou

společnost (k tomu viz níže), a tak nelze dospět k jinému závěru,

než že tito byli vyslýcháni jako svědci. Za dané situace pak je

uvedený protokol jako důkaz nepoužitelný, neboť zmíněným osobám se

nedostalo zákonného poučení ve smyslu ve smyslu § 8 odst. 4 zákona

č. 337/1992 Sb. a daňovému subjektu nebylo umožněno klást jim

otázky. K tomu Ústavní soud pokládá za potřebné doplnit, že

i kdyby byly zmíněné osoby vyslýchány za daňový subjekt, vznikají

pochybnosti o správnosti daného postupu, neboť dle názoru

Ústavního soudu povinností správce daně je řádně posoudit, kdy

skutečně jde o jednání s daňovým subjektem, jenž např. podává

vysvětlení v rámci místního šetření dle § 15 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb., a kdy vzhledem k povaze předmětného jednání jde

o výslech svědka ve smyslu § 8 citovaného zákona (byť tento je

současně daňovým subjektem, případně osobou oprávněnou za nějaký

daňový subjekt jednat). Jestliže je příslušná osoba dotazována na

důležité okolnosti v daňovém řízení, jež se týkají jiných osob,

jsou-li jí známy (§ 8 dost. 1 věta první zákona č. 337/1992 Sb.),

jedná se zjevně o výslech svědka. Správce daně tedy není oprávněn

volně volit mezi těmito právními úkony, nýbrž musí přihlédnout

k jejich skutečnému obsahu, a to již z důvodu ochrany práv

subjektu, s nímž je vedeno daňové řízení, neboť svědek je dle

zákona povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet, o čemž musí být

poučen a poučen musí být i o následcích nepravdivé nebo neúplné

výpovědi. Výše uvedené závěry platí i v případě protokolu o ústním

jednání sepsaném Finančním úřadem v Milevsku.

Ústavní soud má rovněž za nezbytné upozornit, že v případě

dožádaného Finančního úřadu pro Prahu 4 se ve spise nalézá jen

odpověď, co uvedený správce daně u daňového subjektu P. VI. - H.

zjistil a že s tímto subjektem byl sepsán protokol o ústním

jednání. Pro účely dokazování v daňovém řízení je však třeba

preferovat použití bezprostředních, tj. před dožádaným správcem

daně provedených důkazů, jimiž měl v daném případě být protokol

o ústním jednání, případně úřední záznam o místním šetření,

listiny v rámci tohoto šetření zajištěné, apod., před vyjádřením

o jejich obsahu dožádaným správcem daně, neboť daňový subjekt

vzhledem ke zmíněné zásadě "rovnosti zbraní", má právo se

s těmito důkazy seznámit (a tedy nikoliv až s jakýmsi jejich

shrnutím či zhodnocením provedeným dožádaným správcem daně).

Obdobně to platí i pro vyjádření Finančního úřadu v Bílině, kdy

sice byly místně příslušnému správci daně spolu s odpovědí zaslány

listiny (faktury a objednávky prací), avšak nikoliv protokol

(zřejmě o místním šetření), sepsaný se zaměstnancem daňového

subjektu S. C., a. s.

Dle názoru Ústavního soudu lze i na daňové řízení vztáhnout

pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně

konformním způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená

umožnit stěžovateli, aby jeho věc byla projednávána v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům

[čl. 38 odst. 2 Listiny] (viz nález ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I.

ÚS 591/2000; publ. in: Ústavní soud, Sbírka nálezů a usnesení,

C.H.Beck, sv. 23, č. 133). Tato zásada však v řízení před

finančními orgány z důvodů výše uvedených naplněna nebyla.

Ve vztahu k rozsudku krajského soudu pak Ústavní soud

poukazuje na již citovaný nález ve věci sp. zn. I. ÚS 591/2000,

v němž se konstatuje, že "s ohledem na známé nedostatky správního

soudnictví v České republice, kdy při přezkoumávání zákonnosti

napadeného správního rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový

stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí

a "dokazování se neprovádí" (§ 250i o.s.ř.), je nutno důsledně

trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány

byla úplná a procesně bezvadná. V opačném případě, tzn. jestliže

by provedené dokazování bylo nedostačující nebo by bylo zatíženo

procesními vadami, by správní soud musel napadené správní

rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu

orgánu k dalšímu řízení (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Pokud by tak

správní soud neučinil, porušil by základní právo stěžovatele na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.

1 Úmluvy."

V posuzované věci však Krajský soud uvedená pravidla

nerespektoval, když za zákonné považoval správní rozhodnutí, které

se - jak vyplynulo z jeho odůvodnění - opíralo o důkaz, jenž byl

pořízen v rozporu se zákonem, přičemž tato skutečnost byla soudu

známa. Dále krajský soud pochybil i v tom ohledu, že nesprávně

posoudil zákonnost dalších důkazů, o něž se žalobou napadené

správní rozhodnutí opíralo. V důsledku těchto pochybení porušil

ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 36 odst. 2 Listiny.

Ústavnímu soudu z uvedeného důvodu nezbylo než podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli

vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru