Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2307/15 #1Nález ÚS ze dne 01.12.2015Posouzení žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižujícího zacházení nebo tre... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
zdravotní péče
zasedání/neveřejné
trest/výkon
Trest odnětí svobody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 203/79 SbNU 305
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2307.15.1
Datum vyhlášení15.12.2015
Datum podání29.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 31, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 7 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 325 odst.1, § 327 odst.3, § 240, § 148, § 149

169/1999 Sb., § 56 odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud stížnostní soud doplnil dokazování a dospěl k závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně (který na základě závěrů znalce shledal důvody pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody), aniž by stěžovatele seznámil s novým důkazem a umožnil mu se k tomuto "klíčovému" důkazu vyjádřit, zatížil své rozhodnutí libovůlí a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. T. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. 12. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 17/2015-1074 ze dne 12. května 2015 pro rozpor s právem na spravedlivý proces a právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel odsouzený pro trestný čin zkrácení daně a pokus podvodu požádal o upuštění od zbytku trestu v délce 1544 dnů. Výkon trestu byl stěžovateli opakovaně přerušován ze zdravotních důvodů; jeho stav hodnotila Lékařská komise zdravotní služby Vězeňské služby jako těžký, vyžadující vysoce specializovanou lékařskou péči. Na základě závěrů znaleckého posudku krajský soud rozhodl, že se upouští od zbytku trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 3 tr. ř., zatímco vrchní soud návrh stěžovatele zamítnul s poukazem na to, že jeho onemocnění je sice vážné, ale léčitelné i ve vězeňském prostředí. Vrchní soud vyšel na neveřejném zasedání ze stanoviska Oblastní lékařské komise Vězeňské služby, která navrhla umístit stěžovatele na specializované lůžko ve vazební věznici, kde bude zjištěn jeho aktuální stav a zdravotní způsobilost k výkonu zbytku trestu. Stěžovatel namítal, že výkonem napadeného rozhodnutí je přímo ohrožen na zdraví i na životě, neboť jeho nevyléčitelná smrtelná plicní choroba vylučuje výkon trestu odnětí svobody.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud uvedl, že součástí vykonávacího trestního řízení je i rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku podle ustanovení § 327 tr. ř., které má fakultativní povahu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04). Zároveň zdůraznil, že ani v tomto řízení nelze rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu (nález sp. zn. I. ÚS 176/04).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že stížnostní soud si vyžádal a provedl nový důkaz (stanovisko Oblastní lékařské komise Vězeňské služby) v neveřejném zasedání a na jeho základě odlišně zhodnotil provedené důkazy ve srovnání se soudem prvního stupně, zejména vyvodil, že onemocnění stěžovatele je možné léčit i ve vězeňském prostředí. Stěžovatel však neměl možnost se k tomuto „klíčovému“ důkazu vyjádřit, takže stížnostní soud jej fakticky zbavil možnosti ovlivnit vlastní argumentací rozhodování o opravném prostředku. Rozhodnutí stížnostního soudu tak představovalo tzv. překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí, které je definováno v judikatuře Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98).

Ústavní soud doplnil, že mu nepřísluší hodnotit splnění podmínek pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, jejichž posouzení náleží plně do pravomoci soudů (musí zohlednit závažnost nemoci, její stádium a průběh), nicméně poznamenal, že stížnostní soud pominul jednoznačné závěry znalce, případně nevyužil možnost revizního posudku.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené usnesení zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Zemánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 2307/15 ze dne 1. 12. 2015

N 203/79 SbNU 305

Posouzení žádosti o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2307/15 ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, se sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 17/2015-1074 ze dne 12. května 2015, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 17/2015-1074 ze dne 12. května 2015 bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 17/2015-1074 ze dne 12. května 2015 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. července 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, byl porušen zákaz podrobení nelidskému či ponižujícímu trestu podle čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny a v konečném důsledku bylo ohroženo právo na život podle čl. 6 odst. 1 a 2 Listiny.

2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 28/1997 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 1 T 28/1997-443 ze dne 9. května 2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 6/2001-585 ze dne 26. února 2001 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák.") a pokusem trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.

3. Stěžovatel byl dodán do výkonu trestu poté, co byl zadržen dne 13. 10. 2004 ve Všeobecné fakultní nemocnici Praha 2, oddělení respiračních chorob. Rozhodnutími ředitele Vězeňské služby České republiky (dále jen "Vězeňská služba"), Věznice Všehrdy, ze dne 22. března 2005, ze dne 21. dubna 2005, ze dne 21. května 2005, ze dne 15. června 2005 a ze dne 29. června 2005 byl podle § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, opakovaně ze zdravotních důvodů přerušen výkon trestu na dobu od 22. března 2005 do 28. července 2005. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 50 Nt 603/2005 ze dne 25. července 2005 byl na návrh ředitele Věznice Všehrdy přerušen výkon trestu odnětí svobody do 30. dubna 2006 s tím, že odborná lékařská komise zdravotní služby Vězeňské služby posoudila zdravotní stav stěžovatele jako těžký, přičemž dlouhodobé léčení zjištěného stavu ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby není možné. Dalším usnesením téhož soudu ze dne 29. března 2006 byl k žádosti stěžovatele výkon trestu přerušen do 30. dubna 2007 s tím, že dle Oblastní lékařské komise Vězeňské služby onemocnění stěžovatele trvá a vyžaduje vysoce specializovanou lékařskou péči po dobu nejméně dvou let a není ho možné léčit v podmínkách výkonu trestu. Do výkonu zbytku trestu stěžovatel nastoupil dne 9. ledna 2009 a od následujícího dne byl hospitalizován na interním oddělení nemocnice ZS Vězeňské služby Praha. Usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 903/2009 byl k návrhu ředitele Vězeňské služby, Vazební věznice Praha-Pankrác, výkon trestu stěžovateli přerušen dnem 31. března 2009 na dobu šesti měsíců s tím, že trpí závažným plicním onemocněním, jeho stav se nedaří zlepšit a dle názoru lékařské komise není schopen výkonu trestu. Dne 9. května 2011 byl stěžovatel opětovně dodán do výkonu trestu. Usneseními Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 Nt 147/2011 ze dne 29. července 2011, ze dne 25. září 2012, ze dne 17. ledna 2013 a ze dne 22. března 2013 mu byl opakovaně výkon trestu přerušen do 30. června 2013. Dalším usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 53 Nt 147/2011 ze dne 26. srpna 2013 byl k návrhu stěžovatele výkon trestu přerušen do 31. října 2013 s odůvodněním, že i z posledních lékařských zpráv o zdravotním stavu stěžovatele je zřejmé, že je stále léčen pro vážnou plicní chorobu.

4. Podáním ze dne 29. října 2013 stěžovatel požádal o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Z lékařské zprávy, kterou si Krajský soud v Českých Budějovicích v průběhu tohoto řízení vyžádal, vyplynulo, že u stěžovatele jde o závažné chronické plicní onemocnění, které se i přes dosavadní léčbu klinicky zhoršuje a ve výkonu trestu (do něhož po podání žádosti nastoupil) došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, přičemž jde o onemocnění s nepříznivou a nejistou prognózou. Soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel je stižen těžkou nemocí a jsou dány podmínky pro další přerušení výkonu trestu do 31. 7. 2014 (viz jeho usnesení sp. zn. 1 T 28/1997 ze dne 28. května 2013).

5. V rámci řízení o upuštění od výkonu zbytku trestu obhajoba předložila znalecký posudek vypracovaný znalcem prof. MUDr. Jiřím Homolkou, DrSc., přednostou I. kliniky tuberkulózy a respiračních nemocí a Pneumologické kliniky 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Všeobecné fakultní nemocnice a Thomayerovy nemocnice v Praze, vyjadřující se ke zdravotnímu stavu stěžovatele. Na základě závěrů tohoto znaleckého posudku a výpovědi znalce učiněné při veřejném zasedání dne 17. prosince 2014 krajský soud rozhodl usnesením sp. zn. 1 T 28/1997-1045 ze dne 17. prosince 2014 tak, že se podle § 327 odst. 3 tr. ř. upouští od nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí je patrné, že soud vzal v úvahu závažnost nemoci stěžovatele a její průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči i délku nevykonaného zbytku trestu a dospěl k závěru, že jsou dány zákonné podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu.

6. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením z podnětu stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích usnesení soudu prvního stupně podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že návrh stěžovatele na upuštění od nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody v délce 1 544 dnů zamítl. Z odůvodnění usnesení se podává, že s ohledem na závěry znaleckého posudku o nemožnosti léčby stěžovatele ve vězeňském zdravotnickém zařízení si stížnostní soud vyžádal po předložení tohoto posudku stanovisko Vězeňské služby, Oblastní lékařské komise Vězeňské služby, které odkazuje na předchozí stanovisko Nemocniční lékařské komise č. 2 ZS Vězeňské služby ze dne 18. 2. 2014 zpracované na žádost Krajského soudu v Brně, s nímž se ztotožňuje, a za nejlepší současné řešení navrhuje, aby stěžovatel výkon trestu nastoupil přímo na lůžko Oddělení interních oborů NsP Vazební věznice Praha-Pankrác, kde bude v úzké spolupráci s Pneumologickou klinikou Thomayerovy nemocnice v Krči řádně zjištěn jeho aktuální zdravotní stav a se znalostí anamnestického vývoje případu bude znovu posouzena jeho zdravotní způsobilost k výkonu trestu. Za dané situace stížnostní soud konstatoval, že v současné době nelze dospět k závěru, který by svědčil pro rozhodnutí o upuštění od nevykonaného zbytku trestu. Připomněl, že postup dle § 327 odst. 3 tr. ř. je postupem fakultativním, který je vázán na onemocnění nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní. Onemocnění stěžovatele lze hodnotit jako vážné, avšak léčitelné i ve vězeňském prostředí, při případném zajištění spolupráce s civilními léčebnými zařízeními.

II.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výkonem napadeného rozhodnutí je přímo ohrožen na zdraví a v konečném důsledku i na životě, neboť trpí nevyléčitelnou, velice závažnou a smrtelnou plicní chorobou, která vylučuje absolvování výkonu trestu odnětí svobody. Poukazuje na to, že v průběhu komplikovaného řízení byly zpracovány dva znalecké posudky znalcem prof. MUDr. Jiřím Homolkou, DrSc., jeden v roce 2007 a druhý v roce 2014, přičemž závěry druhého posudku znalec odůvodnil při veřejném zasedání před Krajským soudem v Českých Budějovicích, kde jednoznačně uvedl, že by případný výkon trestu odnětí svobody mohl ohrozit život stěžovatele. V posudku je jasně uvedeno, že popsané onemocnění plic trvá od roku 2000, a pokud by se jednalo o kryptogenní fibrotizující alveolitidu, je zde velice nepříznivá prognóza, pokud by šlo o jiné onemocnění, tak je prognóza nejistá a obě choroby jsou léčitelné jen ve specializovaných centrech, z nichž jedno je na 1. klinice tuberkulózy a respiračních nemocí 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Závěr o možném fatálním následku v případě výkonu trestu znalec specifikoval při veřejném zasedání s tím, že pokud by nebyl léčen ve specializovaných centrech, došlo by ke zkrácení života. Stěžovatel připomíná, že mu fungují plíce na 30 % a bez léků, které dostává ze Švýcarska od sestry a které nemůže ve věznici užívat, protože nejsou schváleny, by již nežil. Z chronologie vývoje řízení je zřejmé, že si svůj zdravotní stav nevymyslel, když mu již od roku 2004 je z totožných zdravotních důvodů výkon trestu přerušován. Podstatné je, že diagnostikovaná intersticiální choroba nejasné etiologie není vyléčitelná, pouze je možné medikací a vhodnou úpravou životního stylu prodloužit přežívání. Zdravotní stav má stále zhoršující se tendenci, přestože je stěžovatel nepřetržitě léčen.

8. Stěžovatel namítá, že vrchní soud vycházel pouze ze stanoviska Oblastní lékařské komise č. 1 ZS Vězeňské služby ze dne 27. 4. 2015, které nijak nerozporuje stanovenou diagnózu, pouze poukazuje na to, že vězeňská nemocnice externě spolupracuje i s civilními specializovanými pracovišti plicní medicíny, přičemž dle názoru lékařů Vězeňské služby jsou vězeňské nemocnice, ač nedisponují potřebným vybavením a specializovanými odborníky na plicní medicínu, schopny zajistit stěžovateli odpovídající péči. Soud však zcela pominul další důkazy v podobě znaleckých posudků i procesní historii věci a tu skutečnost, že zdravotní stav stěžovatele se nijak nezlepšil, a naopak se stále zhoršuje. Ignorováním uvedených skutečností a důkazů stížnostní soud porušil dle stěžovatele právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatele už samotný fakt, že je stižen nevyléčitelnou chorobou, dává důvod k upuštění od výkonu zbytku uloženého trestu, když je irelevantní, zda vězeňská služba je či není schopna mu údajně zajistit léčbu ve spolupráci s civilními zdravotnickými zařízeními.

9. Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích k vyjádření k ústavní stížnosti.

10. Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že nemíní nikterak polemizovat se závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Jiřího Homolky, DrSc. Poukazuje však na to, že vyžádal stanovisko Vězeňské služby, Oblastní lékařské komise, ve kterém je navržen postup pro zajištění léčby a zjištění aktuálního zdravotního stavu stěžovatele ve spolupráci s Pneumologickou klinikou Thomayerovy nemocnice v Krči. Lze tak opětovně konstatovat, že stěžovatel trpí vážným onemocněním, avšak znalec nemůže objektivně posoudit, zda je v daném případě vytvořena možnost léčby ve vězeňském zdravotnickém zařízení. Po doplňujícím šetření proto vrchní soud rozhodl po zrušení usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na upuštění od nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody zamítl.

11. Vrchní státní zastupitelství v Praze přípisem ze dne 9. listopadu 2015 sdělilo, že se v souladu s § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem.

12. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích na výzvu k vyjádření nijak nereagovalo, takže se má s ohledem na poučení, kterého se mu ve výzvě dostalo, za to, že se rovněž postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

13. V replice na podané vyjádření Vrchního soudu v Praze stěžovatel sdělil, že s polemikou vrchního soudu se znaleckým posudkem nesouhlasí, neboť věznice není žádný specializovaný ústav, o čemž svědčí jeho současný způsob léčby ve věznici, v důsledku které se jeho zdravotní stav vážně zhoršuje.

III.

14. Po zvážení vznesených námitek, obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud v minulosti opakovaně vymezil podmínky, za jakých je na základě formálně bezvadné ústavní stížnosti povinen zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů, do jejichž soustavy nenáleží (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"), a nezkoumá proto věcnou správnost či "běžnou" zákonnost jejich rozhodnutí. Do činnosti soudů je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout zásadně jen tehdy, pokud by jí byla ústavně nepřípustným způsobem zasažena základní práva a svobody účastníků soudního řízení.

16. Ústavní soud si je vědom specifik vykonávacího trestního řízení, jehož součástí je i rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku podle ustanovení § 327 tr. ř., které má fakultativní povahu, přičemž posouzení podmínek tohoto institutu náleží plně do pravomoci soudů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. prosince 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Na straně druhé však zdůrazňuje, že již s ohledem na článek 4 Ústavy nelze ani v takovém řízení rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, základem něhož jsou práva uvedená v článku 38 odst. 2 Listiny. I v předmětné věci stěžovatele je proto třeba přiměřeně aplikovat závěry stran práva na přítomnost u jednání a práva vyjádřit se k prováděným důkazům, k nimž Ústavní soud dospěl ve svých nálezech týkajících se procesních práv obviněných v trestním řízení, včetně řízení před odvolacím soudem. Soudní rozhodnutí nemůže být založeno na něčem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi. Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení; veřejné projednání věci za přítomnosti stran je však zpravidla nejlepším předpokladem kontradiktornosti řízení [srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 176/04 ze dne 11. 5. 2004 (U 31/33 SbNU 515), sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397)].

17. Trestní řád rozeznává vedle hlavního líčení jako další formy jednání soudu veřejné a neveřejné zasedání. Veřejné zasedání je určeno k projednávání buď přímo otázky viny a trestu, nebo otázek, které se svým významem a povahou této základní otázce trestního řízení blíží. Naopak neveřejné zasedání je zpravidla vyhrazeno pro jednání soudu, v němž se rozhodují otázky menšího významu, kdy není třeba zjišťovat stanoviska stran, jejichž součinnost zde není nutná; je zde preferována rychlost a operativnost. Podle § 240 tr. ř. rozhoduje soud v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání (v některých případech trestní řád neveřejnou formu zasedání soudu výslovně stanoví, jindy ji zákon za určitých podmínek připouští jako alternativu k veřejnému zasedání). S ohledem na znění § 240 tr. ř. lze v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není uvedena (předepsána) žádná forma jednání. Soud druhého stupně tudíž v zásadě může v neveřejném zasedání činit i všechna rozhodnutí o stížnosti (§ 148 a 149 tr. ř.), tedy včetně zrušení napadeného rozhodnutí a vlastního rozhodnutí ve věci dle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nesmí však porušit zásady a pravidla dokazování takovým způsobem, který by ve výsledku mohl neoprávněně omezit stěžovatelovo právo na efektivní obhajobu.

18. V předmětné věci z obsahu spisového materiálu vyplývá, že stížnostnísoud, s ohledem na závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Jiřího Homolky, DrSc., a jeho výpověď ohledně nemožnosti léčby stěžovatele ve vězeňském zdravotnickém zařízení, vyžádal stanovisko Oblastní lékařské komise Vězeňské služby, v neveřejném zasedání provedl důkaz přečtením tohoto stanoviska a na jeho základě jinak, nově (ve srovnání se soudem prvního stupně) zhodnotil provedené důkazy, přičemž zejména z vyžádaného stanoviska lékařské komise vyvodil, že onemocnění stěžovatele, byť je lze hodnotit jako vážné, je možno léčit i ve vězeňském prostředí. Pakliže stížnostní soud tímto způsobem doplnil a přehodnotil dokazování a dospěl ke konečnému závěru opačnému od závěru soudu prvního stupně (který na základě závěrů znalce shledal důvody pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody) a učinil tak, aniž by stěžovatele (obhajobu) seznámil s novým důkazem, o nějž své zamítavé rozhodnutí opřel, a aniž mu umožnil se k tomuto "klíčovému" důkazu vyjádřit, zabránil mu provést efektivní obranu a své rozhodnutí a řízení mu předcházející zatížil vážnou vadou nesoucí znaky libovůle, jež ve svém důsledku způsobila porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

19. Stížnostnísoud fakticky stěžovatele zbavil možnosti vlastní argumentací ovlivnit rozhodování o opravném prostředku, jenž byl podán v jeho neprospěch. Rozhodnutí stížnostního soudu tak vykazuje znaky tzv. překvapivého (nepředvídatelného) rozhodnutí, jak je definováno v judikatuře Ústavního soudu [srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), nález ve věci sp. zn. II. ÚS 445/06 ze dne 28. 8. 2008 (N 149/50 SbNU 311)].

20. Ačkoliv Ústavnímusoudu nepřísluší, aby hodnotil splnění podmínek pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, neboť jejich posouzení náleží plně do pravomoci soudů, které musí vzít v úvahu závažnost nemoci, její stadium a průběh, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči, jakož i délku nevykonaného trestu, přisvědčuje stěžovateli v tom, že stížnostní soud v podstatě pominul jednoznačné závěry znalce i procesní historii věci, ze které je patrné, že vždy krátce poté, co stěžovatel nastoupil do výkonu trestu, mu jeho výkon byl buď z podnětu Vězeňské služby, či na návrh přerušen ze zdravotních důvodů, a to právě proto, že věznice nemohla s ohledem na diagnostikované onemocnění stěžovatele zajistit jeho léčebnou péči, a vyšel ze stanoviska lékařské komise Vězeňské služby poukazujícího na to, že vězeňská nemocnice, ač nedisponuje potřebným vybavením a specializovanými odborníky na plicní medicínu, je schopna zajistit stěžovateli odpovídající péči. Za situace, kdy znalec při výslechu poukázal na vážný zdravotní stav stěžovatele, který má zhoršující se tendenci, a s přihlédnutím ke zprávám vězeňských lékařských zařízení, z nichž soudy vycházely při rozhodování o přerušení výkonu trestu, se hodnocení průběhu onemocnění stěžovatele a možností věznice zajistit jeho léčebnou péči, jak je provedl stížnostní soud, jeví jako jednostranné, nezohledňující průběh předchozích řízení a přinejmenším jako předčasné. Pokud měl stížnostní soud pochybnosti o závěrech znaleckého posudku znalce, který je přednostou kliniky, v jejíž péči se stěžovatel od roku 2004 nachází, nabízela se možnost zadání revizního znaleckého posudku.

18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru