Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 2305/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.09.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkTrestný čin
soudce
žaloba/pro zmatečnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.2305.15.1
Datum podání29.07.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.g, § 237, § 234 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 2305/15 ze dne 8. 9. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Rovného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem Praha 6, Španielova 1267, pobočka Hořovice, Husovo náměstí 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 21 Cdo 1616/2015-236, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 29. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou stěžovatel doplnil podáním ze dne 5. 8. 2015; k doplnění ze dne 14. 8. 2015 Ústavní soud již nepřihlížel, neboť toto si zjevně koncipoval stěžovatel sám (ač jinak právně zastoupen), tedy v rozporu se smyslem povinného právního zastoupení advokátem podle ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost ze dne 28. 12. 2007 domáhal vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 3. 1993, č. j. 14 C 2215/91-62, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 1993, č. j. 10 Co 216/93-73, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tuto žalobu stěžovatel odůvodnil odkazem na ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), neboť tvrdil, že v jeho neprospěch bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu předsedy senátu JUDr. Štičky a přísedících. Trestný čin podle stěžovatele spočíval ve skutečnosti, že rozhodující soudce rozhodl bez stěžovatelovy přítomnosti a neumožnil mu se k věci vyjádřit, jelikož stěžovatel a ani jeho právní zástupce nebyli k jednání předvoláni. Proto také stěžovatel podal na JUDr. Štičku dne 28. 2. 1996 trestní oznámení.

3. Okresní soud v Mostě z toho však v usnesení ze dne 13. 5. 2013,

č. j. 33 C 457/2007-189, dovodil, že již nejméně ode dne 28. 2. 1996 stěžovatel věděl o jednání, ve kterém spatřuje trestný čin a v souvislosti s nímž bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přitom může žalobou pro zmatečnost účastník řízení napadnout pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího. Citované ustanovení však podle soudu nekoncipuje zmatečnost v návaznosti na to, že soudce nebo přísedící byli za trestný čin již pravomocně odsouzeni, nýbrž váže ji pouze na spáchání trestného činu, v důsledku něhož bylo rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků řízení (zde soud odkázal zejm. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/). Podle ustanovení § 234 odst. 4 o. s. ř. přitom lze z tohoto důvodu zmatečnosti podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl. Tato lhůta však v daném případě zjevně zachována nebyla a proto soud žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení okresního soudu usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 12 Co 1140/2013-213, potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud zejména uvedl, že je "[p]ravomocné rozhodnutí soudu (...) postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (a jde tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona o trestný čin), a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení."

5. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož je běh tříměsíční lhůty k uplatnění práva na podání žaloby pro zmatečnost odvislý od okamžiku, kdy stěžovatel pojme podezření o spáchání trestného činu soudcem nebo přísedícím. V případě, že by byl tento právní názor správný, by totiž civilní soud řešil otázky trestního práva, tzn. zda došlo nebo nedošlo k jednání soudce nebo přísedícího, jež má trestněprávní konsekvence, a o stejné věci by zároveň rozhodovaly orgány činné v trestním řízení. Duplicita takového rozhodování je zřejmá a podle stěžovatele je nesprávná, neboť zde existuje možnost rozdílného posouzení totožného případu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Předně je třeba uvést, že stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost v roce 2007 [v doplnění ústavní stížnosti sice hovoří o roku 2002, nicméně myslí tím patrně jinou svou žalobu pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.; nadto, jak bude vysvětleno níže, tato diference na právní posouzení věci nemá vliv].

8. Žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost byla do občanského soudního řádu včleněna zákonem č. 30/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti ke dni 1. 1. 2001. Protože přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. žalobu pro zmatečnost výslovně nezmiňují, je pro řízení započatá přede dnem účinnosti citovaného zákona [vůči nimž se důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. uplatní] rozhodná subjektivní vědomost a účinnost zákona, od které teprve subjektivní lhůta pro tuto skupinu případů (tzn. kdy trestný čin měl být spáchán přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.) počne plynout. Ať již tedy stěžovatel podal svoji žalobu pro zmatečnost v roce 2002 nebo v roce 2007, učinil tak po lhůtě stanovené zákonem.

9. Polemizuje-li stěžovatel se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož je důvod zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. naplněn i tehdy, dopustí-li se soudce nebo přísedící jednání naplňujícího znaky trestného činu (aniž by však byl pravomocně uznán vinným), pak ani Ústavní soud se s tímto právním názorem Nejvyššího soudu plně neztotožňuje. Na druhou stranu, stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí jinou rozhodnou skutečnost (např. existenci pravomocného rozhodnutí trestního soudu, jímž by byl JUDr. Štička shledán vinným ze spáchání trestného činu), od níž by se teprve lhůta k podání stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost měla odvíjet. Jinak řečeno, relevanci by tato argumentace stěžovatele mohla mít pouze tehdy, pokud by skutečně došlo k vydání pravomocného odsuzujícího trestního rozhodnutí (od něhož by stěžovatel konzistentně teprve odvozoval lhůtu pro podání žaloby pro zmatečnost), což se však zjevně nestalo.

10. Uvádí-li stěžovatel, že délka jeho procesu, po kterou se domáhá ochrany svých práv, je neúměrně dlouhá (namítá tedy průtahy v řízení), konstatuje Ústavní soud, že tak činí toliko v obecné rovině a v rámci jediné věty, aniž by například specifikoval, v jakém z jím iniciovaných řízení mělo k průtahům vlastně docházet; zda v řízení, proti němuž stěžovatelova žaloba pro zmatečnost směřuje, anebo v samotném řízení o žalobě pro zmatečnost. Nadto Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s návrhem týkajícím se nepřiměřené délky řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, jednalo by se o odlišný typ ústavní stížnosti, brojící proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci. Za dané procesní situace, kdy již obecné soudy o návrzích stěžovatele rozhodly, se však již Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07; U 1/48 SbNU 961).

11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru